V Německu se svátky neobejdou bez velikonočního zajíčka – aspoň většinou. Ušák přináší dárečky nejčastěji o Božím hodu velikonočním a schovává je na zahradě, kde je pak děti hledají. Dříve to bývala malovaná vajíčka, dnes to často bývají jejich čokoládové napodobeniny nebo jiné sladkosti.

Dodnes nemáme jasno, kde se vlastně zajíc ve velikonočních tradicích vzal. Nejčastěji se hovoří o Porýní, kde už tohle zvířátko naděluje dobrých 300 let. Dárky přináší buď už o Zeleném čtvrtku do zahrad, nebo je naklade do zvláštních hnízdeček připravených v bytě.

Na německých velikonočních pohlednicích či jiných suvenýrech není výjimkou vidět zajíce, který se právě klube z vajíčka. Jestli to nezpůsobuje u zdejších dětí zkreslené představy o těchto hlodavcích, o tom prameny mlčí.

Když trochu zabrousíme po německých krajích, zjistíme, že obdarovává nejen zajíček. Dárky často přinášejí také ptáci: v Durynsku je to čáp, ve Šlesvicku-Holštýnsku a v Horním Bavorsku kohout. Nejzajímavějším dárcem je nejspíš liška, na kterou čekají děti ve Vestfálsku. Není proto divu, že německé děti nechodí obvykle na koledu. Dárky jim nosí zvířátka až do domu – stačí se po nich jen podívat.

Velikonoční voda a oheň

Během návštěvy Německa jste si možná všimli, že velké pozornosti se dostává zdejším kašnám, které jsou vždy o svátcích nádherně vyzdobeny především malovanými kraslicemi. Tradice se drží už od středověku a navazuje nejspíš na předkřesťanský zvyk jarního čištění studánek, kdy se také na stromy a keře v jejich okolí věšely stužky a ozdoby.

Velikonoční výzdoba zahrady

Velikonoční výzdoba zahrady

FOTO: Profimedia.cz

Dodnes se na některých vesnicích chodí v noci na velikonoční neděli ke studánkám pro vodu, která v tento magický čas získává kouzelnou moc. V dřívějších dobách s ní vždy následujícího rána hospodář vykropil stavení, aby je ochraňovala, zatímco mladé dívky věřily, že s její pomocí dosáhnou krásy.

Další německou tradicí je zapalování takzvaných velikonočních ohňů. Důvod byl zřejmě praktický. Nepálily se totiž z obyčejného dřeva, ale patřilo sem veškeré domácí haraburdí a vyřazený nábytek, zkrátka vše, co se vyneslo během předvelikonočního úklidu.

Věřilo se, že stejně jako rozbité věci shoří v ohni i staré hříchy. Často se takové vatry podpalovaly přímo před kostelem v centru města a hrozilo vypuknutí požáru. Přesto se zvyk udržel až do nacistických dob, kdy byl zakázán. Po válce se opět vrátil, tentokrát už jenom na okraje měst či do vesnic.

A ještě jednu zajímavost německé země mají – vesničku Osterei, jejíž název se dá přeložit jako velikonoční vejce. Pokaždé tu funguje velikonoční pošta, na kterou se děti obracejí se vzkazy pro zajíčka, a pochopitelně odtud také odcházejí dopisy se speciálním razítkem…

Ve Švédsku straší čarodějnice

Ve skandinávských zemích se obvykle Velikonoce slaví v době, kdy všude leží sněhové závěje, proto nejsou tak jako jinde spojeny s vítáním jara a zelení. Zato jsou švédské Velikonoce zřejmě nejvíce spojovány s tajemnem a strašidelnými bytostmi.

Švédská dívka s velikonočními sladkostmi

Švédská dívka s velikonočními sladkostmi

FOTO: Profimedia.cz

Dlouho se totiž věřilo, že v postním čase se probouzejí k životu pohanská božstva, která přicházejí z předpeklí zpátky na zem – a běda tomu, kdo by se s nimi dostal do sporu! O Škaredé středě se proto nad vchody domů i chlévů malovaly dehtem kříže, křížem se značil i dobytek a bylo zakázáno vykonávat téměř veškeré domácí práce: příst, zadělávat těsto, brousit nářadí nebo zapřahat do vozu.

Vůbec nejlepší bylo nevystrčit z domu ani nos. Na druhou stranu se sousedem se bylo v té době dobré usmířit, aby vám třeba neuhranul dobytek.

Všude se to hemžilo čarodějnicemi, které měly obzvláště spadeno na malé děti. Na Zelený čtvrtek si je odnášely – buď na košťatech, které pro tuto příležitost vylepšovaly dlouhou tyčí, aby se na ně vešlo co nejvíce dětiček, nebo s nimi odlétaly také na holích nebo vidlích. S oblibou také vysedávaly na kostelní věži a ohryzávaly tu kostelní zvony, aby nemohly o Božím hodu velikonočním zazvonit.

Pomlázka po seversku

Z těchto děsivých pověstí pak později vznikla úsměvná tradice, kdy si malé děti oblékly dlouhé sukně, nabarvily tváře a na hlavu uvázaly šátky. Poté si vzaly košťata a vypravily se na procházku dům od domu, přičemž dávaly obyvatelům dopisy s obrázky čarodějnic, ve kterých slibovaly, že odměnou za pamlsek nezboří komín nebo neudělají jinou škodu. Koledující čarodějnice hned tak někde nemají!

Další velikonoční proprieta nám ovšem bude povědomá – svázané březové metličky, kterými se o svátcích lidé šlehali, aby si připomněli bičování Krista. Zdobí se barevným ptačím peřím, skořápkami z vajec a papírovými ozdobami.

Žluté peří na zdobení pomlázky

Žluté peří na zdobení pomlázky

FOTO: Profimedia.cz

Pokud jste kdysi četli Děti z Bullerbynu od švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové, vzpomenete si možná ještě na jednu veselou zvyklost – žertovné říkanky, které se každý snaží nenápadně upevnit na záda někoho druhého. Ten s nimi nic netuše chodí celý den. Pamatujete si, jak se Lise podařilo upevnit na záda bratra Lasseho nápis „Jsem tak hloupý, až je to hrůza“?

Malovaná vajíčka tu ovšem znají také, nacházejí je o svátcích různě poschovávaná.

Zahánění ještěrek a krmení mrtvých

Škála evropských velikonočních zvyků je opravdu pestrá a často se liší kraj od kraje, či dokonce vesnici od vesnice. Pro naši poslední krátkou návštěvu jsme zvolili pravoslavné Bulharsko, kde bývaly oslavy tradičně dlouhé.

Vlastním Velikonocím předcházely oslavy Zvěstování Přesvaté Bohorodice, které se konaly 25. března, kdy měla správně celá příroda odpočívat. Aby se náhodou někde nevyhříval nějaký had, vybíhaly ženy brzy ráno ze svých domů, tloukly naběračkami do kotlíků a pánví a volaly: „Utíkejte, hadi a ještěrky! Pryč od našeho domu, zlá havěti!“.

Večer se pak zapalovaly tři ohně, jeden pro besedu mužů, druhý pro ženy a třetí pro mládež. O svátku svatého Lazara pak probíhala koleda – chodila na ni ovšem jen neprovdaná děvčata, která tak získala něco k snědku a pár mincí. Poslední neděli velkého půstu se navštěvovaly hřbitovy a na hrobech se zanechávaly pokrmy, aby se nebožtíci dosyta najedli.

O Zeleném čtvrtku přišel čas barvení vajec – ta mívala obvykle červenou barvu a nejstarší žena v domácnosti je potom kutálela po tváři všem členům domácnosti s proslovem: „Ať se tvé líce po celý rok červenají tak jako tahle kraslice!“ O Božím hodu přišel čas návštěv a obdarovávání vajíčky a koláči – tady už si nikdo nemusel nic vykoledovávat.

Zdobení kraslic k Velikonocům neodmyslitelně patří

Zdobení kraslic k Velikonocům neodmyslitelně patří

FOTO: Profimedia.cz

Na rozdíl od Švédska, kdy nebezpečné síly sestupovaly na zem v době předvelikonoční, tady tomu bylo právě naopak: hned po Velikonocích tu začínala osmidenní doba, kdy pořádají víly z luk, lesů a vodních pramenů své podvodní bály a nebylo záhodno se v té době koupat, prát prádlo a raději ani chodit k vodě. Byly by ho určitě stáhly pod hladinu…

(Připraveno podle knihy Valburgy Vavřinové Malá encyklopedie Velikonoc, vydalo Libri, 2006)