Koncem prosince se objevila akce na letenky a rázem stála kombinace dopravy z Prahy do Rovaniemi a zpět jen něco málo přes tři tisíce korun. Nabídka, která se neodmítá, pokud máte na soupisu svých snů spatření polární záře na vlastní oči. Rychle jsem si zkontroloval, kdy jsou nejvyšší šance jejího spatření a v jakém období je v Rovaniemi nejméně oblačno. Právě mraky jsou totiž úhlavním nepřítelem těch, kteří chtějí toto magické světlo spatřit.

Zamluveno - 13. března pozdě večer tam, 17. března po obědě přesun do Helsinek na 24hodinovou rychloprohlídku finské metropole a o den později zpět do Prahy. V ten moment se rozjel tradiční kolotoč rezervace ubytování a plánování, co na místě podniknout a jak zvýšit své šance na spatření polární záře a následně také čtení desítek stran rad, jak ji co nejlépe nafotit.

První stanoviště nám dopřálo možnost vyfotit si polární záři s Mléčnou dráhou.

První stanoviště nám dopřálo možnost vyfotit si polární záři s Mléčnou dráhou.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Drobně mě zneklidnily desítky příspěvků od lidí, kteří na dálný sever vyrazili třeba i na dva týdny a polární záři ani jednou nespatřili. Prostě nebyla. No co. Měli akorát pech, říkám si a přesvědčuji sám sebe, že poctivými přípravami své šance aspoň o něco zvýším.

Hledání místního nadšence

Na svých cestách se obvykle vyhýbám větším lokálním cestovkám a snažím se najít nějaké nadšence, kteří nemají desítky až tisíce zákazníků denně, ale jen jednotlivce. Nejlépe fotografy, kteří danou lokalitu dobře znají. Na Havaji jsem byl díky jednomu takovému ve správný čas na těch nejvhodnějších místech, o jejichž existenci bych sám pravděpodobně nevěděl ani po měsíci pohybu. A tehdy jsem měl jen čtyři dny. Nejinak tomu bylo i teď. Hledal jsem tedy fotografa, ochotného jet se mnou lovit polární záři. A našel jsem.

Angličan Mark Roberts se usídlil ve Finsku před nějakými 15 lety. Okolí Rovaniemi zná jako své boty a fotografování je jeho velkým hobby, které ho částečně i živí. Nebylo nad čím váhat. Když má člověk sen, neměl by se bát vydat několik tisíc navíc, aby mu šel vstříc. Navíc jeho služby byly levnější než zájezdy cestovek, které rozmazleným turistům nabízejí i půjčení oblečení, teplé nápoje a pečení sobích buřtíků.

S Markem se navíc domlouvám i na cestě do národního parku, kam jezdívá pravidelně fotit. Sám mi jako hezké gesto nabízí drobnou slevu za to, že s ním pojedu na obě cesty. Maximální kapacita jeho zájezdu jsou čtyři lidé. Tolik, kolik pojme jeho ojeté Volvo. Neváhám. Rezervuju.

Když na místě při focení strávíte více času a máte trochu štěstí, podaří se vám zachytit i padající hvězdu. Někdy i dvě najednou.

Když na místě při focení strávíte více času a máte trochu štěstí, podaří se vám zachytit i padající hvězdu. Někdy i dvě najednou.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Po odpolední cestě do přírody nepochybuji, že jsem našel dobře. Mark je v pohodě, neřeší délku cesty a zůstává se mnou na místě až do chvíle, kdy mám pocit, že už mi světelné podmínky neumožňují dále fotit. Povídá o tom, jak bylo v Rovaniemi šest týdnů oblačno a spatření polární záře byla spíše sporadická. A když už, tak slabé.

Jenže den před naším příletem se nebe rozjasnilo. Mark zkontroloval podle několika zdrojů sluneční aktivitu a právě hned první večer na místě vyhodnotil jako ten nejnadějnější. Předpověď den předtím však byla ještě lepší a nebylo vidět nic. Jak sám řekl - show se nekonala.

Naivní plánování?

Mezi řečí jsme se bavili o tom, jak jsem celou cestu plánoval a zjišťoval všechny atributy pro to, aby byla šance polární záři spatřit co největší. Dodal jsem, že jsem šťastlivec a že se nám večer určitě poštěstí. Smál se. Pak mi přátelsky řekl, že obdivuje, jak se na své cesty připravuji, ale že tak jednoduché to bohužel není. „Polární záře se objevuje tehdy, kdy ona uzná za vhodné a ne tehdy, kdy ji chceme vidět my.“

Domlouváme se na večerní sraz. Největší šanci spatřit polární záři je v tomto období kolem deváté až jedenácté večer. Mark však tipuje, že by se nám dnes mohlo poštěstit o něco později. Ve čtvrt na deset usedáme do auta a čeká nás 70 kilometrů cesty. Téměř okamžitě usínám. Dva lety a předchozí noc strávená nekvalitním spánkem na helsinském letišti si společně s podvečerním výletem do národního parku vybraly svou daň. Když dorážíme na místo, zjišťuju, že jediný, kdo zůstal celou cestu vzhůru, byl Mark. Tedy snad.

Polární záře není limitovaná jen zelenou barvou.

Polární záře není limitovaná jen zelenou barvou.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Na prvním stanovišti vidíme jakýsi první náznak polární záře na horizontu. Je stěží rozeznatelná okem, ale na dobře nastaveném fotoaparátu je vidět krásně. Navíc delší expozice kombinuje polární záři poměrně hezky i s Mléčnou dráhou a já jsem spokojený. Za tím jsem sem jel a teď to na fotce skutečně mám.

Chvíli zmatkuju, že nejsou snímky superostré, ale Mark hbitě kontroluje mé snímky, zkontroluje, že ostřím správně a uklidňuje mě, že je vše v pohodě. Zlatá slova v danou chvíli. Fotíme asi hodinu a pak se Mark rozhoduje, že se zkusíme přesunout ještě na jedno místo, zhruba ještě nějakých 15 až 20 kilometrů dál na sever. Kdo by protestoval?

Zelená tma

Druhé místo je fotograficky o něco vděčnější, výrazný strom tvoří na fotkách hezké popředí snímku a polární záře je ještě o něco aktivnější. Navíc je výše na obloze, nejen na horizontu. Díky tomu, že bylo pouhých minus pět stupňů a Mark nás překvapil kávou a čajem v termosce, otevřela se nám cesta k výjimečnému zážitku.

Fotili jsme totiž tak dlouho, že přišla chvíle, ve kterou jsme nedoufali ani v těch nejniternějších představách. Rychle se pohybující zelená mračna nás krátce po jedné hodině ranní bezmála pohltila. Trvalo to jen něco málo přes minutu. Polární záře zbarvila i sníh do zelena a nás skoro oslepila. Byla všude kolem nás.

V nejsilnější moment polární záře doslova vypalovala oči...

V nejsilnější moment polární záře doslova vypalovala oči...

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Radostné výkřiky přítomných fotografů se mísily s vykřikováním rad, jakým směrem je aktuálně nejzajímavější fotit a jak reagovat na extrémně rychlý pohyb polární záře, která byla všude, kam jsme se podívali. Ve chvílích fotografického nadšení se našla i chvíle na to, abychom si výjimečný moment vychutnali i jinak než pohledem do hledáčku. Zážitek, který vámi vibruje až do morku kostí.

Nejúspěšnější foto-výlet

Polární záře sice pomalu oslabovala, ale ještě asi půl hodiny byla natolik výrazná, že byla několikrát silnější než na všech fotkách, které jsme pořizovali na prvním stanovišti. Na závěr zkoušíme udělat si v zeleném přítmí i autoportréty na památku toho, že se nám vše podařilo úspěšně odfotit. A nebýt náklonnosti přírody, nebylo by co fotit. Takže je to i zdokumentování jednoho obrovského štěstí. Ve dvě hodiny ráno focení celí promrzlí odpískáváme.

Mark nám v autě ještě celý nadšený sděluje, že to je nejúspěšnější foto-výlet, který v posledních letech vedl. Polární záři už sice v takovém rozsahu viděl, vždy však ve chvíli, kdy byl sám v terénu a nikoliv se svou fotoskupinou. Prý jsem asi doopravdy štístko a ve vtipu mě žádá, abych mu dal vědět, až opět vyrazím lovit polární záři, aby si půjčil na daný den větší auto a mohl vzít více foto-nadšenců. Znovu usínám. Tentokrát s úsměvem na tváři a bez pocitu provinění. Mise splněna.

Když máte nafoceno, zbývá i trocha času na experimentování. Jen se nesmíte vzhledem k dlouhé expozici hýbat...

Když máte nafoceno, zbývá i trocha času na experimentování. Jen se nesmíte vzhledem k dlouhé expozici hýbat...

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Další dva večery na polárním kruhu si užívám už tradičně - pojídáním sobího masa a popíjením piva s přáteli. Ti se první den vydali autem po vlastní ose, ale zapadli a honba za polární září pro ně tak získala trochu hořkou příchuť, když se nakonec dostali do svých postelí ještě o dvě hodiny později než já. Následující dva večery jsme se navzdory slabší předpovědi polární záře vždy vydali lovit auroru borealis také, avšak už jen s menšími úspěchy.

Hořkosladký lov v Helsinkách

Když jsme se v úterý přesunuli do Helsinek, plán byl jasný. Projít si město a vybrat si pár pamětihodností, které stojí za návštěvu. To jsme úspěšně navečer zvládli a těšili jsme se téměř na celou středu strávenou v severské metropoli. Když jsme ulehli po deváté večer do postele, tvář jedné spolucestující se mírně zkřivila. Jakoby přemýšlela, zda nám ostatním mobilní telefon s danou informací podat. Nakonec na nás displej otočila a my tak zjistili, že svátek svatého Patrika přinesl světu díky silné solární bouři zelenou barvu nejen v irských barech, ale i na obloze.

Aplikace ukazovala, že by polární záře mohla být vidět i v zemích, kde běžně vidět není. To se také potvrdilo, když se někteří mí přátelé-fotografové, začali na Twitteru tetelit nad tím, že pořídili v severních Čechách snímky polární záře. Zmrznul mi úsměv na tváři. Místo bědování nad tím, jakou máme smůlu, že jsme nebyli na severním polárním kruhu o jednu noc déle, bereme fotovýbavu a vyrážíme hledat co nejtmavší místo v Helsinkách.

Polární záře v Helsinkách. Kazilo ji světelné znečištění, i tak však šlo o výjimečnou podívanou.

Polární záře v Helsinkách. Kazilo ji světelné znečištění, i tak však šlo o působivou podívanou.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Poloostrůvek s industriálním vzezřením nakonec posloužil dobře a i tentokrát jsme fotili až do jedné hodiny ranní. A já si mezi jednotlivými expozicemi někdy tiše a jindy hlasitěji nadával, že jsem lety zpět neposunul o jeden jediný den. Přišlo mi hodně textovek od lidí, kteří mě litovali, či se případně smáli tomu, že jsem vyrazil fotit polární záři za polární kruh, když ji dokázala zachytit i webkamera ve Špindlerově mlýně. Ta nejvýstižnější začínala: „Jsi štístko, ale s ručením omezeným...“