Kopec, patřící do pohoří Chřiby, nese dvě jména: to starší, pohanské, zní Modla, novější, které získal s křesťanstvím, se odvozuje od zdejší patronky. Říká se mu Barborka, stejně jako kapli.

Místo bylo osídleno už na přelomu doby bronzové a železné v 8. století př. n. l. a dodnes si tu můžeme všimnout zbytků jednoho ze čtyř valů, které ohraničovaly staré hradiště s příkopem. Je také známo, že o šest století později se tu usadili Keltové.

Kapli hlídali mniši

První písemná zmínka o kapli pochází z roku 1412. To ovšem ještě nebyla stavba, kterou můžeme obdivovat nyní. Gotiku nahradil v letech 1670-72 barokní svatostánek, který tu postavili Petřvaldští, majitelé buchlovského panství.

Stavitel kaple Hanuš Zikmund Petřvaldský původně zamýšlel vystavět u kaple rozsáhlý klášter, kvůli problémům s nedostatkem pitné vody v místě od toho však upustil. U kaple tak vznikla jen menší poustevna, kterou můžeme vidět dodnes. Až do 30. let minulého století tu sídlili františkánští mniši z blízkého Uherského Hradiště, kteří se o Barborku starali.

Samotná kaple původně sloužila jako hrobka Petřvaldských a jejich následníků Berchtoldů, místo posledního odpočinku tu nalezli i františkánští hlídači. Nad vchodem najdeme barvitý znak stavebníka Petřvaldského a jeho ženy Anny Marie Serényiové. V jedné části je páv, ve druhé had s korunkou a půlený okřídlený kůň.

Dnes má kaple tři oltáře, ten hlavní je tři sta let starý a byl sem převezen z blízkého Velehradu po zrušení kláštera Josefem II. Nahlédnout dovnitř však můžete jen v letních měsících a s průvodcem.

Sloup s barokní sochou Panny Marie s Ježíškem v náručí

Sloup s barokní sochou Panny Marie s Ježíškem v náručí

FOTO: Martina Oplatková

Opodál vidíme sloup s barokní sochou Panny Marie s korunou na hlavě a Ježíškem v náručí. Právě k němu v posledních letech už zase směřují procesí poutníků, nejčastěji u příležitosti svátků Svaté Trojice a Nanebevzetí Panny Marie. Oblast kolem Barborky s pískovcovými skalisky je dnes přírodní rezervací.

Ochrana lesů je dávná věc

Po okolí nás provede lesnická naučná stezka, která se zaměřuje zejména na informace o ochraně lesů a zvířat. Dozvíme se například, že lesy dnes zabírají asi třetinu území České republiky a jejich plocha stále mírně narůstá.

Pokud by si někdo myslel, že ochrana lesů je pouze věcí novodobou, nabízejí nám tu náhled do zákoníku Maiestas Carolina z roku 1348 o královských hvozdech: „Hajný ani jiná osoba nekácej a neodvážej z nich stromů, pod ztrátou pravé ruky, vyjma souše a vývraty, nikdy neolupuj kůru stromů lesních, pod trestem odření pravé ruky, kdo by les zapálil, buď upálen k smrti, kdo by vezl nebo plavil dříví odcizené z lesů, tomu má být uťata pravá ruka.“ Dovolili byste si po tomhle na nějaký strom vztáhnout ruku?

Na cestě zdejším dubovým lesem narazíme několikrát i na dřevěné srnky a jeleny. Proč ne, když člověk zrovna nemá štěstí na ty živé… Zajímavá je i drobná kamenná pieta, ke které dorazíme, pustíme-li se směrem k hradu vzdálenému po zelené značce pouhý kilometr.

Dřevěná srnka

Dřevěná srnka

FOTO: Martina Oplatková

Pokud jsme právě od hradu přišli, můžeme se vydat opačným směrem k velmi zajímavé Břestecké skále. Na první pohled idylické místo má však i svou temnou stránku. Zaposlouchejme se do strašidelného vyprávění, které nám vysvětlí, proč se sedlu pod Modlou přezdívá Čertovo sedlo.

Čertovské rejdy švarného rytíře

Stalo se za časů, kdy Buchlovsko patřilo panu Janu Bočkovi, ve století patnáctém. Zatímco Boček sídlil na buchlovském hradě, pod kopcem Modlou žil a rozjímal zbožný poustevník Jáchym.

Jedné noci, kdy se zdejší panstvo náramně veselilo, vjel do bran hradu podivný poutník. Rytíř celý v černém, na černém koni, s plamenným zrakem, hustými černými vlasy a mohutným plnovousem.

Zdálo se ovšem, že přišel v dobrém — vyprávěl hradnímu pánovi, že přichází z daleké země, kde ho postihlo neštěstí. Když se prý vrátil z vojenských výprav, našel svůj domov vypálený a rodinu povražděnou. Zdejšího pána by proto moc prosil, zdali by mu nemohl dát malý kousek země, kde by se usadil.

Hrad Buchlov

Hrad Buchlov

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Pan Boček tedy nabídl záhadnému muži skalnaté návrší pod Modlou. Rytíř předal peníze, poděkoval a odebral se do ložnice, která pro něj byla připravena. Ráno ovšem zela místnost prázdnotou. Strážní si vzpomněli, že po půlnoci se nečekaně rozštěkali psi a viděli vířit netopýry a sovy, jako by je něco poplašilo.

Zanedlouho začala na sedle pod Modlou vznikat malá pevnost. Všichni slyšeli zvuky, podivné ale bylo, že nikdo nezahlédl žádné řemeslníky. Když nakonec stavba s bytelnou věží stála, působila nehostinným dojmem. Přesto se k ní záhy začala vypravovat místní děvčata.

Pověsti o temném, ale šarmantním muži se totiž začaly šířit po kraji a kdejaká dívka se rozhodla, že si ho musí prohlédnout na vlastní oči. Mnohé do té doby slušně vychované slečny utíkaly po setmění ze svých domovů a trávily celé noci v rytířových komnatách. Co bylo ovšem ještě horší, některé z nich se domů už nikdy nevrátily…

… a jak to všechno skončilo

Jednou se do rytířových uhrančivých očí zahleděla i pasačka ovcí Bohumila, dívka do té doby známá svou ctností. Také ona trávila na rytířově pevnosti mnoho času — až do jedné strašné noci, kdy odtud zděšeně vyběhla a černý muž spěchal za ní. Už po ní natahoval ruku, děvčeti se však podařilo zaběhnout do poustevny, kde se ze všeho vyzpovídalo poustevníku Jáchymovi.

Za těchto okolností už neměl pan Boček zájem o podivného nájemníka. Rozhodl se vyrazit se svými rytíři a jeho tvrz dobýt. Stalo se však něco nečekaného — o půlnoci se ozvala strašlivá rána, následně tajuplné sídlo zachvátil oheň a vše se i se skálou zřítilo do propasti. Po rytíři nezbylo ani stopy.

Ke zříceninám tvrze se lidé dlouho báli chodit. Když však po několika letech svůj strach překonali, čekal je v ruinách strašlivý nález — kostry několika děvčat, právě těch, která se už nikdy nevrátila domů.

Na Buchlovsku se vyskytnete nejen v přírodě a na čerstvém vzduchu, ale vydáte se také po stopách tajemných legend českých dějin.