St. Anton je kolébkou alpského lyžování

Mnozí jej považují za nejlepší lyžařský resort v Rakousku, vhodný spíše pro středně pokročilé a zkušené. Zdejší skipas je platný pro rozsáhlou oblast Ski Arlberg, kam kromě samotného St. Antonu patří St. Christoph a Stuben (propojené lanovkami) a dále Lech, Zürs, Warth, Schröcken, Klösterle/Sonnenkopf a Pettnau (ze St. Antonu dostupné skibusem).

Dohromady je tu 97 lanovek a vleků, 340 km sjezdovek všech obtížností a přes 200 km off-piste terénů. St. Anton leží v západním cípu Tyrolska poblíž Vorarlberska. Až do konce 19. století to byla typická chudá horská vesnička, jejíž obyvatelé museli často za obživou cestovat až do Švýcarska či Německa.

Vše změnila stavba důležité železniční trati Arlbergbahn, kterou v St. Antonu v roce 1884 slavnostně otevřel císař František Josef I. Situace se obrátila, lidé (ze všech koutů rakouskouherského mocnářství) začali naopak jezdit za prací sem a řada z nich se v rychle rostoucím sídle usadila natrvalo.

Lví podíl na propagaci zdejších hor má místní rodák Hannes Schneider (1890-1955), patrně nejznámější lyžařský instruktor všech dob. Po 1. světové válce zformuloval a začal vyučovat tzv. arlberskou techniku. Hrál v několika populárních lyžařských filmech a učil mimo jiné v Japonsku či USA.

Do St. Antonu a jeho vyhlášené lyžařské školy se sjížděla smetánka z mnoha zemí. Každý se chtěl naučit Hannesův styl. Díky tomu zde v roce 1937 postavili první lanovku na světě určenou speciálně pro lyžaře — Galzigbahn. Místní se rychle přeorientovali ze zemědělství na služby v oblasti cestovního ruchu, hlavně ubytování.

Obrovský boom nastal v 70. letech, kdy byla vystavěna řada hotelů, bazén, kurty a golfové hřiště. Při tom všem si ale St. Anton zachoval původní ráz malebné horské vesničky, kde moderní stavby vhodně doplňují původní architekturu.

Lyžařská sezóna zde trvá od přelomu listopadu a prosince až do Velikonoc. Přes 95 procent plochy sjezdovek je pokryto sněhovými děly, a tak ani letošní, zatím nepříliš zdařilá zima neomezuje lyžařské radovánky. Díky členitému terénu a množství sněhu jsou v okolí St. Antonu dokonalé podmínky pro freeride (jízdu mimo sjezdovky).

Nejvyšším bodem oblasti je Valluga (2811 m), kam jezdí stejnojmenná lanovka. Z vrcholu je úchvatný panoramatický výhled na okolní pohoří. Na západě Albonagrat, na jihu Rendl, na severu Rüfikopf. Bohužel odsud nevede sjezdovka, a tak nejvyšším místem, z něhož se svezete na lyžích, je horní stanice lanovky Valluga 1 (2645 m).

Z městečka St. Anton vzhůru do lyžařského ráje vedou tři kabinkové (a dvě sedačkové) lanovky. První z nich, Nasserein, jede na Gampen (1850 m), jedno z center resortu a křižovatku několika sjezdovek a vleků. Dále pokračuje šestisedačková lanovka na Kapall (2330 m).

Odsud si zkušení lyžaři sjedou černou sjezdovku č. 35, na kterou navazuje další černá, č. 25, která vede až dolů do údolí. Právě na této trase se jezdí závody ve sjezdu, např. na mistrovství světa v alpském lyžování v roce 2001.

Na Kapalu stojí za vyzkoušení také červená č. 37, bývá liduprázdná, protože na ní jezdí jen vlek s kotvou. Průvodcem na dětské modré sjezdovce č. 23 je maskot zajíček — na mírných úsecích, které vedou lesem, podél cesty „číhají“ srnky a další zvířata.

Druhá kabinková lanovka jezdí na Galzig (2185 m), další centrum střediska. Kolem něj je změť mnoha modrých a několika červených a právě odsud vede nejznámější sjezdovka St. Antonu — černá č. 2 Kandahár, která hostila první mezinárodní závod už v roce 1937.

V horním úseku je hodně široká a místy až nudně mírná, ale po pár stovkách metrů přijde krkolomný sráz. Po příjemné, ale občas dost úzké červené č. 13 se svezete dolů do St. Christophu. Dlouhý „výletní“ sjezd nabízí modrá č. 17. Na jejím konci jsou dvě možnosti: sjet tunelem pod silnicí a pokračovat do Stubenu, nebo počkat na skibus a přejet do Zürsu, Lechu a dalších, v úvodu zmíněných středisek. Cesta zabere asi 20 minut.

Další centrum lyžařského areálu, Rendl (2030 m), leží na protějším pohoří nad městečkem. Je situován severním směrem, díky tomu je sníh na zdejších sjezdovkách kvalitní až do odpoledních hodin.

Navíc na nich nebývá moc lidí — ke spodní stanici třetí ze zmíněných lanovek Rendl se totiž musí jít asi 200 metrů pěšky přes silnici, což (naštěstí) leckoho odradí. Nejvyšším bodem je zde vrchol Riffelscharte (2645 m), odkud se dá sjet volným terénem až do vesničky Pettnau níže v údolí. Konzervativnější lyžaři se vydají zpátky do Rendlu po skiroute (neupravované sjezdovce) R14.

Z místních sjezdovek stojí za zmínku modré R11 (extrémně široká), R12 a R13. Na červené R6 si můžete nechat změřit rychlost na trati obřího slalomu. Měření sjezdu je na červené R4a, ale pozor — chybí protisvah na brzdění.

Hned vedle je snowboardový areál Stanton Park, má dvě oddělené části: pro „profíky“ a začátečníky + středně pokročilé. Kromě toho je zde plácek pro lavinový trénink, kde si můžete (zdarma) vyzkoušet, za jak dlouho najdete „pípáky“ schované ve sněhu.

St. Anton je vyhlášený množstvím aprés ski barů a „baříků“, kde se může znavený lyžař občerstvit po celodenní dřině na sněhu. Některé jsou u spodních stanic lanovek, kde si sundáte lyže a můžete se bez obav občerstvovat až do zavírací hodiny (např. Basecamp pod Gampenem), jiné lemují závěrečné úseky sjezdovek a po konzumaci je třeba ještě dojet dolů.

Nejvíc aprés ski podniků najdete kolem modré sjezdovky č. 1. Hodně živo bývá v Heustadlu, kde se bujaře křepčí u venkovního pódia pro živá vystoupení kapel. Jen o kousek níž je příjemná hospůdka Kaminstube, možná jediný podnik tohoto druhu v Rakousku, kde jsou toalety ve stejném podlaží jako restaurace a nemusí se k nim sestupovat v přezkáčích po schodech. Asi 100 metrů nad spodní stanicí lanovky Galzig je pěkný bar v britském stylu jménem Underground.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: