Hlavní obsah

Um instruktorů z Rakouska shodí hřebínek i sebejistému lyžaři

Novinky, Petr Tůma

Jezdíte na lyžích jako ďáblové či naopak jako bozi? Myslet si o sobě můžete cokoli, ale pokud si vás vezmou do parády profesionální lyžařští instruktoři z Tyrolského svazu lyžařů, budete první den jezdit v pluhu!

Foto: archiv Tirol Werbung

Na tyrolských sjezdovkách se vyřádí i velmi zkušení lyžaři. Ilustrační foto

Článek

Innsbrucká lyžařská škola založená 22. prosince 1932 s moderním výcvikovým centrem v blízkém středisku Axamer Lizum má v Rakousku nejlepší zvuk. Samozřejmě, v duchu zdravé konkurence budou s majiteli zhruba čtyř tisíc červených uniforem s nápisem Tirol, což je spolková země s počtem až 300 lyžařských škol, soupeřit instruktoři ze Salzburgenlandu stejně jako z Korutan.

Avšak byl to Franc Reisch, který dal dohromady první majitele „ski“ a učinil tak v roce 1893 ve sportovcům dobře známém tyrolském Kitzbühelu. Teprve o sedm let později vznikl v nedalekém Arlbergu Skiclub pro lidi z lepší společnosti, kteří si mohli tento sport dovolit jako hobby.

To už místní truhláři vyráběli kromě nábytku i ona „čertovská prkýnka“, do kterých se upevňovaly kožené tkaničkové boty vázáním Lilienfelder – předchůdcem i u nás známého kandaháru. Vymyslel ho třebíčský rodák Matyáš Žďárský, který se do Alp přestěhoval.

Foto: archiv Tirol Werbung

Matyáš Žďárský

V roce 1896 sepsal Žďárský první učebnici lyžování na světě doplněnou o více než čtyři desítky fotografií a začal pořádat výcvikové kurzy pro soukromníky i vojsko. Na lyžích překonal rychlost přes 100 kilometrů v hodině, zorganizoval první závod ve sjezdu a slalom na dvoukilometrové trati s 85 brankami.

Od telemarku ke kristiánce

Lyžař měl tehdy volnou patu, mohl se tak tedy s lyžemi stejně dobře pohybovat po rovině, nebo šlapat do mírného kopce. Při jízdě z něj se doporučovala dřevěná skluznice mazat voskem na parkety.

Nejprve se jezdilo telemarkem, ostatně byli to právě profesionálové ze Skandinávie, kteří Tyrolsko na pozvání navštívili, aby vycvičili tamní předchůdce záchranné služby. Na místní lyžařský svaz postupně navázaly lyžařské školy pro veřejnost, které vznikaly ve 20. letech 20. století v Arlbergu, Bewangu, Kitzbühelu, Seefeldu a také v Innsbrucku.

Do této doby spadá i jméno dalšího pionýra alpského lyžování – Hannese Schneidera, který po mnoho let předsedal rakouským lyžařským zkouškám. Není divu, že je autorem další sofistikované příručky s popisem a nákresy jednotlivých přívratných technik. K těm patřil už i „oblouk snožný“ – přezdívaný „kristiánka“, při kterém byly lyže vedeny paralelně vedle sebe, ta vnitřní mírně předsunuta. Dostala jméno podle města, kde tato technika jízdy byla prvně předvedena, a sice v Christianii – v dnešním Oslu.

Ruce roztáhnout jako pták

Mnohé se od těch dob změnilo a vývoj se nezastavil, jak mě přesvědčili instruktoři z Innsbrucku, jejichž kurzem jsem nedávno prošel. Doba vykrojených carvingů s dostatečnou pevností v torzi, kdy se jezdí ve velké rychlosti na hranách, například posunula obě lyže pořádně od sebe.

Podle závodního lyžování se upravil i základní postoj sportovce a držení hůlek. Ty dnes máte mít nikoli před tělem, ale mimo něj, lokty lehce pokrčené tak, že rukavice vidíte skrz brýle jen koutkem oka. „Kdybyste přecházeli přes natažený provaz, také budete mít ruce rozpažené kvůli udržení větší rovnováhy,“ vysvětluje jeden z instruktorů Dominik Gleirscher.

Také se už nijak okatě hůlky nezapichují, ani se zápěstím „neodhazují branky.“ Devětatřicetiletý Dominik patří do úzce vybrané skupinky necelých 100 lidí, kteří splnili třetí, nejvyšší třídu Tyrolského lyžařského svazu a složili abnormálně těžké zkoušky. Jen pro zajímavost — toto vzdělání stojí cca 7000 euro (téměř 195 000 korun) a intenzivní kurz probíhá bez přestávky od listopadu až do dubna. Navíc vyžaduje několikaměsíční praxi.

To nejnižší stupeň a oprávnění instruktora pro základní výuku dětí vychází na 1200 euro (víc než 33 000 korun) a můžete ho zvládnout za týden. Mohou se do něj hlásit kandidáti už od 16 let z celé EU, přednášky a výcvik však probíhají výhradně v němčině. I u tohoto kurzu patří do závěrečných zkoušek obří sjezd závodní trati, kde můžete být pomalejší maximálně o 20 procent času průměrných závodníků světového poháru.

Jako s malými dětmi

Jednotlivé kroky lyžařské výuky mají instruktoři dopodrobna podložené nejen jasným vysvětleními, ale i cviky, které se svěřenci provádí. I když máte pocit, že jste se na lyžích narodili a křtil vás samotný Ingemar Stenmark, najednou se vrátíte zpět do svých sportovních začátků, abyste si nejprve osvojili dnes jedině správný „alpine“ postoj a teprve z něj pokračovali pohyb po pohybu dál.

Po oblouku z pluhu se například už nezvedá horní noha, aby se vrátila v přívratu, musíte z něj vyjet už s lyžemi dostatečně vzdálenými paralelně od sebe, což při zrychlení vede k výuce carvingového oblouku. Ale zkuste si to například s tyčkami vztyčenými kolmo nad hlavou a to tak, aby se při zatočení jedna ruka k tělu přiklonila a druhá odklonila.

Neobvyklý pocit a ztráta rovnováhy způsobuje, že i velmi dobrý lyžař náhle vypadá jako naprostý začátečník… A takových „chytrých“ cvičení, při nichž si připadáte jako blbec, jsou desítky.

Lyže, snowboard, běžky

Zůstávají však i principy, které se nemění. A vůbec není špatné si je po mnoha letech lyžování bez instruktora připomenout. Tím základním je při zatáčení dávat opravdu hodně váhy na spodní lyži v oblouku, kolena tlačit ke svahu a naopak tělo od svahu odklánět. To zajistí, že se lyže zařízne hranou i do namrzlých ploten.

Foto: archiv Tirol Werbung

Vyrovnat se profesionálním instruktorům není jen tak. Musejí zvládnout různé techniky jízdy, a to nejen na lyžích. Ilustrační foto

Samozřejmostí je pořádný náklon dopředu a kolena pokrčená tak, že ucítíte, jak vám do holení lyžáky nemile vytlačují obrys. Co dokáže náklon dozadu – takzvaný záchodový posed, kdy se člověku zvednou špičky lyží, rozjedou se naplno a on je přestanete ovládat, to si je také potřeba vyzkoušet. Stejně jako třeba krátké dynamické oblouky s pořádným „pumpováním“ těla nahoru a dolů a s tyčkami vztyčenýma šikmo před sebe, skrz které vidíte instruktora ve svahu pod sebou. Musíte ho v takovém „hledáčku“ udržet, ať se děje cokoli.

Právě krátkými oblouky a jízdou v terénu takzvaně mimo sjezdovku končí druhý stupeň lyžařské výuky. Kandidát na průkaz instruktora však musí splnit i znalosti jízdy a umění výcviku na snowboardu a jízdy na běžkách.

Až příště budete dávat své potomky na výcvik některému z instruktorů, protože vás samotné neposlouchají, zvažte podobný výcvik i pro sebe. Otevřou se vám léty zalepené oči, a pravděpodobně s překvapením poznáte, že jezdit po zrolbované sjezdovce dokáže každý. Ale lyžovat jako instruktor z Tyrol, to je kumšt. Je to víc než jen zábava, je to věda vyžadující maximální soustředění.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám