„Ideální je, když v místě pobytu nemusíte vyhledat tamní zdravotní péči,“ říká odborník na cestovní medicínu a očkování Rastislav Maďar. Hovoří mimo jiné o tom, že opatrní bychom měli být i v pětihvězdičkových hotelích a také o strašáku jménem ebola.

Vaší nemocí trpí i okolí

„Jeden turista jel počtvrté na Zanzibar a odmítl očkování proti žloutence s tím, že tam přece nebude nikomu olizovat ruce. Po návratu skončil v nemocnici s poškozením jater,“ vypráví Maďar.

Žloutenka typu A je prý nakažlivá už dva týdny před prvními příznaky, takže nemoc postihne nejen nezodpovědného cestovatele, ale ohrožuje celé jeho okolí. „Všichni dohledatelní lidé, se kterými měl tenhle člověk po příjezdu bližší kontakt, museli na 50 dnů do tzv. karantény, podrobit se zvýšenému zdravotnímu dohledu a odběrům krve,“ líčí.

K tomu, abyste znepříjemnili život lidem okolo vás, stačí opravdu málo. „Když máte průjem a v autobuse cestovky na vás musí každou chvíli čekat, je to trapas. Zdržujete, až se třeba nakonec něco z plánovaného a předem zaplaceného programu nestihne. Odpovědnost máte nejen vůči sobě, ale také ke svému okolí v cizině a k lidem doma.“

Opatrnost i v přepychovém hotelu

Pokud si myslíte, že pětihvězdičkový hotel v exotičtější zemi vám zajistí naprosté bezpečí, může vás vyvést z omylu. „V kuchyni tam někdy pracují migranti z chudých oblastí, kteří nemají dostatečné hygienické návyky. Známý z Holandska si otevřel restauraci na jednom turisty oblíbeném asijském ostrově. Trvalo mu šest měsíců, než naučil místní personál dodržovat nutná opatření, která jsou u nás pro každého samozřejmostí.“

Stačí pokládat zeleninu a syrové maso na stejné místo a problém je na světě — zelenina se kontaminuje, a když se nepovaří, stává se pro strávníka rizikem. „Já už mám zažitá pravidla, syrovou zeleninu nikdy ani neochutnám. Vyhýbám se krémům, majonézám, zákuskům.“

Chybu občas udělají i profesionálové v oboru. „Kolegyně lékařka si ve špičkovém indickém hotelu dala ovocný džus ředěný vodou. Měla komplikovaný průběh nemoci, dokonce i kolabovala. Relativně bezpečné jsou jen balené nebo horké nápoje.“

Problém často bývá i s ledem. „Buď je to kvádr z lednice, nasekaný třeba mačetou na nepravidelné kusy, ten je rizikový vždy. Oblé válečky ledu s dírou uprostřed jsou sice nezávadné, běžně se prodávají v pytlech, jenže se někdy nejdříve použijí na chlazení ryb a až poté se dávají do nápojů.“

Moře u pláže pětihvězdičkového hotelu

Moře u pláže pětihvězdičkového hotelu

FOTO: archiv Rastislava Maďara

Ryby by se měly lovit až ve vzdálenosti více než dvou kilometrů od pobřeží, kde už voda není kontaminovaná kanalizací, jenže místní taková pravidla často ignorují. Při chlazení ledem, jenž před tím přišel do styku s kontaminovanou rybou, se tak člověk může pěkně „spálit”.

Prohřešky proti hygieně se navíc tamní úřady snaží spíše utajit, nikdo nechce riskovat možný odliv turistů. „Občas někdo tvrdí, že v cizině jedl úplně všechno a nic mu nebylo. Jenže možná získal parazita, který se projeví sice za delší dobu, ale o to závažněji,“ varuje lékař.

Největší riziko hrozí ze vzduchu

V exotičtějších oblastech byste měli dávat přednost tepelně upravené stravě. Průjmy, obvykle právě z neopatrnosti při konzumaci jídla, jsou nejčastějším onemocněním na cestách. Většinou ale nejsou závažné, daleko větším rizikem jsou nákazy přenosné vzdušnou cestou.

„V každé populaci je 10 procent nosičů meningokoků i pneumokoků v krku, takže když je v takovém letadle 350 lidí… Suchý vzduch klimatizace navíc obranyschopnost dýchacích cest oslabuje.“ Meningokok je nejrizikovější pro děti a mladé lidi, pneumokok zase pro člověka staršího či chronicky nemocného, který má astma, cukrovku nebo oslabený imunitní systém. Stejně tak se vzdušnou cestou šíří plané neštovice.

„V Nepálu na naší česko-slovenské klinice šel jeden dětský pacient s neštovicemi za svým lékařem přes celou kliniku a všichni kromě mě, který jsem měl plané neštovice v dětství, je následně dostali. Je to jedna z nejčastějších a nejinfekčnějších nemocí i ve vyspělých zemích, včetně té naší. V době, kdy existuje účinná vakcína, je podle mě dost zbytečná.“

Taková žloutenka typu A se sice přenáší kontaktně, její virus třeba na klice však vydrží pět až sedm týdnů. „Stačí jedna dávka vakcíny, a když si zhruba za rok necháte dát druhou, můžete získat imunitu až na celý zbytek života. Jakékoliv další setkání s tímto typem žloutenky vám pak vaši imunitu dokonce dále zvyšuje.“

Cestovní medicína není jen o lécích a vakcínách

Základem cesty do exotičtější oblasti je očkování proti žloutence a břišnímu tyfu, to je naprosté minimum. Pokud si chcete před cestou do zahraničí nechat dále poradit, nestačí jen sdělit název cílové země.

„Potřebuji vědět věk turisty, jeho zdravotní stav, délku a místo pobytu, v jaké sezóně tam přilétá a kdy zase odlétá, plánované výlety a aktivity. Je něco jiného jet do Mexico City do pětihvězdičkového hotelu, nebo cestovat měsíc na vlastní pěst do jižního Mexika na hranice s Guatemalou,“ vysvětluje Maďar.

Doporučení vedle vhodného očkování a léků zahrnuje i další rady. Vážná zranění totiž mohou vznikat ze zdánlivě banálních neopatrností, jako třeba pronajmout si skútr a nevzít si přilbu. Také byste měli nahlásit předem, pokud cestujete s menším dítětem, aby do dopravního prostředku připravili dětskou autosedačku.

„Spousta lidí neví nic o UV prádle a jezdí s dětmi do tropů, kde se pak dítě spálí za 20 minut. Nezbytnou součástí lékárničky na cesty do exotiky je kvalitní repelent, což nezbytně neznamená ten nejsilnější.“

Samostatnou kapitolou je chování ke zvířatům. „Thajci už jsou ze zahraničních turistů nešťastní, úplně zbytečně zvířata provokují.“ Opici zaujme i otevřená dlaň, igelitový sáček nebo cokoliv, co vypadá jako jídlo. Nejvíce případů vztekliny zavinil pes, nemocné zvíře může vypadat úplně neškodně, na dotyk ovšem zareaguje podrážděně a kousne.

Spoléhat se na pomoc v cizině je riziko. „Například na Filipínách se nedávno objevily falešné vakcíny místního původu. Já jsem jako lékař očkoval vakcínou v cizině jen dvakrát v životě, a to už opravdu šlo o život.“ Rastislav Maďar dává obecně přednost prevenci doma než léčení v cizině, v exotičtějším zahraničí totiž mají často problémy s chlazením, dochází tu k výpadkům proudu.

„Když vypadne proud v mé ordinaci na poliklinice, třikrát mi lednice s vakcínami volá na mobil a do toho posílá zprávy s informacemi o čase výpadku. Na určitou dobu dokáže udržet teplotu a pak musím zavolat chladicí vůz a odvézt vakcíny do skladu distribuce.“

Ebola je hlavně velký strašák

Hlavním předmětem mediálního zájmu poslední doby je ebola, z pohledu Rastislava Maďara je strach z tohoto viru v Evropě přinejmenším přehnaný. „Jakmile přijede z Afriky někdo s horečkou, hned je to pro média podezření na ebolu. Přitom je tisíckrát pravděpodobnější, že to bude jiná diagnóza, klasická viróza nebo malárie.“

Zásahu na pražském hlavním nádraží, při kterém zpoceného ghanského studenta ze strachu zakryli od hlavy až po kolena jako mrtvolu, se prý divili i Afričané. „Lidé navíc kvůli ebole ruší své cesty do Afriky, i když v daných oblastech není žádná reálná hrozba nákazy.“

Na současné celosvětové panice se však přece jen dají nalézt i pozitiva. „Až přijde skutečná pandemie nemoci, která se přenáší vzdušnou cestou, budeme na ni i díky ebole lépe připraveni. Každý stát si totiž ověřoval, kde má v boji proti případné celosvětové nemoci svá slabá místa.“

Spíše než ebola může hrozit nová mutace viru chřipky nebo koronavirus, jako byl původce nemoci SARS. I na klasickou sezónní chřipku u nás ročně umírá 2000 lidí, v Evropské unii je to až 35 000.

Očkování proti chřipce to v ČR nemá lehké. „Ani lidé, co mají očkování zdarma, se často nechtějí nechat očkovat. Proti chřipce jsme jedna z nejméně proočkovaných zemí v Evropské unii.“ Občas se objeví stížnost, že se po očkování objevily příznaky podobné chřipce.

Rastislav Maďar připouští, že tělo může mírně zareagovat na části neživého viru, na nějž si má vytvořit protilátky, o to horší by ovšem byla reakce na skutečnou chřipku zvenčí, kdyby člověk očkování neměl. Stejně tak je prý lichý i argument, že očkování slouží jen k bohatnutí velkých farmaceutických společností.

„Kdybych byl miliardář, určitě neinvestuji do vývoje očkovací látky - po několika letech klinického zkoušení, kdy už máte třeba deset tisíc dobrovolníků, se může ukázat, že vakcína nemůže získat registraci. Musí být totiž nejen účinná a bezpečná, ale také přinejmenším stejně dobrá jako ta, kterou už máme na trhu.“

Očkování se podle Maďara vyplatí i tehdy, když je chřipková sezóna slabší. „Přece si hned nebudete říkat, že jsou to vyhozené peníze. To je jako mít zdravotní pojištění a litovat toho, že jsem si už dlouho nezlomil nohu.“

I odborník občas zaváhá

Rastislav Maďar o cestovní medicíně nemluví jen od stolu, sám cestuje pracovně i s rodinou a každoročně také vyráží na humanitární mise do rozvojových částí světa. Největší hrůzu má z toho, aby v takových oblastech nezůstal sám jako pacient. Zatímco české nemocnice řeší robotizaci a automatizaci, v Africe žalostně chybí materiál.

Improvizovaný vozíček v africké nemocnici

Improvizovaný vozíček v africké nemocnici

FOTO: archiv Rastislava Maďara

„Když už přežijete úraz, nemusíte přežít místní zdravotní péči.“ Sanitky bez kol, vyvařování plastových stříkaček, postele špinavé tak, že by člověk raději ležel na zemi. Při takové představě se důrazu na pořádnou domácí prevenci nelze divit. „Mám popsaný celý mezinárodní očkovací průkaz, to v mé ordinaci mají kromě mě jen hasiči, kteří zasahují při mimořádných událostech.“

I s takovými zkušenostmi lze ale občas zaváhat. „Když člověk přijede podeváté na Srí Lanku, postrádá to už ten šokující moment exotiky, kdy si na všechno musíte dávat pozor. Považujete se za zkušeného cestovatele a rizikové situace zlehčujete.“ Ostřílený turista získává v cizině pocit domáckého prostředí a snadněji udělá chybu.

K nejrizikovějším situacím z hlediska cestovní medicíny tak patří návštěva známých a příbuzných v zahraničí. „Když jedete do Kamerunu a nikoho tam neznáte, odletíte až po důkladné přípravě. Když tam ale jedete za kamarádem, co už tam delší dobu žije, máte najednou menší pocit rizika.“

Na náhradu kol nejsou paníze, a tak sanitky prostě nejezdí.

Na náhradu kol nejsou peníze, a tak sanitky prostě nejezdí.

FOTO: archiv Rastislava Maďara

Po přečtení všech nemocí a nebezpečí, které můžete v trochu exotičtějších místech světa potkat, by někdo možná raději nikam nejezdil a zůstal doma. To by však podle Rastislava Maďara byla škoda: „Nechci rozhodně nikoho strašit. Sám nejraději cestuji do míst, kam je sice potřeba se připravit, ale která zase nabízejí úplně jiný zážitek než konzumní společnost obklopená moderními technologiemi a stresem. A zkažení úžasných zážitků z cest zdravotními problémy lze většinou úspěšně předejít.“