Záchytným bodem pro mnoho turistů je zámek Ratibořice, kde mohou nechat své auto, a spojit návštěvu empírového zámku s údolím. Dělají ale chybu. Nestojí příliš námahy vyrazit už z České Skalice od Barunčiny školy. Naučná stezka, která celým údolím provází, začíná právě tam a pokračuje až k rýzburskému altánu. Měří asi sedm kilometrů. Proto šlápneme do podrážek a vyrážíme.

Škola se v České skalici připomíná kolem roku 1300. Následně ji vypálili Švédové a obec ji v 17. století opět postavila. Barbora Panklová alias Božena Němcová tam chodila do školy od roku 1826 do roku 1833. Pochopitelně chodila pěšky z podzámčí, kde pracovala její matka a otec.

V Barunčině škole se můžete podívat na třídu jako za časů Boženy Němcové

V Barunčině škole se můžete podívat na třídu jako za časů Boženy Němcové.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Dnes ve škole můžete vidět třídu podle vyprávění Němcové, areál a expozici Prusko-rakouské bitvy, která se v okolí odehrála v roce 1866. Po detailním vyprávění průvodkyně, která hlavně mladším ročníkům zdatně přibližuje tehdejší dobu, pokračujeme dál.

Pomyslně přebrodíme, pohodlně po mostě, řeku Úpu a uvítá nás Maloskalická tvrz s muzeem Boženy Němcové a muzeum textilu. Každoročně se tam sjíždějí milovníci květin a hlavně jiřinek, které tam mají své slavnosti. Areálu vévodí krásná socha spisovatelky, z níž přímo čiší její krása, za kterou ji mnozí nenáviděli. O pár kroků vedle je kostel Nanebevzetí Panny Marie. I ten je spojen s národní ikonou, v roce 1837 si v něm vzala Josefa Němce.

Muzeum Boženy Němcové a její socha

Muzeum Boženy Němcové a její socha

FOTO: Ondřej Kořínek

Naučná stezka nás vede mezi domy. Za štěkotu místních hlídačů procházíme kolem netradičního osvětlení modrobílé barvy mírným kopcem až k nápisu hlásající bažantnici. Konec města.

Kostel, ve kterém řekla spisovatelka své ano Josefu Němci

Kostel, ve kterém řekla spisovatelka své ano Josefu Němcovi.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Hledíme na zelené planiny a cesta na pokraji světle zeleného lesa příchozí vede do nitra Babiččina údolí. Oči putují ze strany na stranu a hledají nějakého toho bažanta, marně. Nakonec se zadaří a v rychlosti zaznamenáváme alespoň dvě plaché srnky.

Vévodkyně utíkala i před šlechtou 

Šlapeme po krásně udržované cestě kolem studánky s posezením k loveckému zámečku. Nutno připomenout, že celé údolí je sjízdné na kole. Stavíme u zámečku, který nyní mají v péči Lesy ČR. Empírová stavba z roku 1800 měla panstvu v čele s vévodkyní Kateřinou Vilemínou Zahaňskou sloužit k odpočinku a zábavě, kterou byl mimo jiné lov.

Údolí s ratibořickým zámkem

Údolí s ratibořickým zámkem

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Po načerpání vědomostí z informační tabule se vydáváme vzhůru do mírného kopce k silnici a do zámeckého parku. Krásně upravená zeleň návštěvníka provází k hlavní bráně s parkovištěm a nezbytným občerstvením a suvenýry k zámku. Hlavní místo tehdejšího dění s růžovobílou fasádou bylo postaveno v roce 1708 Vavřincem Piccolominim. Přepychové moderní sídlo z něj učinila Kateřina Zahaňská, která tam utíkala před ruchem velkoměst a zraky šlechty.

Vlhký, temný a malý, tak údajně vypadal suterénní byt Panklových v tomto domě

Vlhký, temný a malý, tak údajně vypadal suterénní byt Panklových v tomto domě

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Milovníci historie se mohou projít dvěma prohlídkovými okruhy, které nabízejí pokoje šlechty, salóny z období klasicismu, empíru a biedermeieru anebo výhled do ratibořického údolí. Oko potěší leknínové jezírko s lavičkami nebo o kus dál skleník či altán s fontánou. V těchto místech je asi nejzajímavější nyní ne příliš vábně vypadající budova, kde bydlela Barbora Panklová.

Původně po svém příjezdu z Vídně v roce 1820 bydleli Panklovi i s babičkou u starého zámeckého skleníku, ten ale nechala vévodkyně v roce 1830 zbourat i s domem Panklových. Ti se museli přestěhovat do přízemí domu u ratejny (místnosti, kde žili zemědělští dělníci), který byl podle dostupných informací vlhký, malý a tmavý. Z těchto míst vyrážela budoucí spisovatelka na více než tříkilometrovou cestu do školy.

Mlynář zve k posezení a hudbě

Mlynář zve k posezení s hudbou

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

My putujeme opačným směrem k mlýnu, mandlu a pomníku. Kolem zdi bývalé zahrady přicházíme k mlýnským náhonům, kde voda proudí jako před léty a atmosféra je naprosto totožná. Ve vratech vítá cestovatele mlynář. Za zvuků živé hudby linoucí se dvorem, lidé obdivují nejen stavení ale také pořádné buchty, preclíky, placky, klobásy. Většina neodolá, nakupuje a usedá ke stolům.

Do chalupy z knih

„Snažíme se o to, aby to vypadalo jako před několika desítkami let, kdy to bylo místo, kde si místní nechali umlít mouku a mezitím se pobavili, popili a zatančili. Dvůr je plný zábavy a prohlédnout si můžete i Rudrův mlýn a madl,“ vypráví nám mlynář Miloš Lokaj ze sdružení Posezení na mlejně.

Strouha, která odvádí vodu do mlýna, v pozadí se Starým bělidlem

Strouha, která odvádí vodu do mlýna, v pozadí se Starým bělidlem

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Když se nabažíte, zastavte se ještě o kus dál třeba v informačním centru nebo stáncích s nejrůznějšími věcmi. Pakliže dáte přednost přírodě a poznání, směřujte kolem pomníku babičky s dětmi ke Starému bělidlu.

Dvě roubené chalupy, kde se odehrává děj knihy Babička, postavil v roce 1797 mlynář Antonín Ruder. Božena Němcová tam nikdy nebydlela, strávila na bělidle akorát jedny prázdniny s dětmi. Do chalupy, vybavené dobovým nábytkem, můžete nahlédnout a udělat si představu k povídce Boženy Němcové. O pár kroků dál vás čeká lesknoucí se hladina řeky Úpy a šum Viktorčina vodopádu.

Staré bělidlo, jak ho znají čtenáři Boženy Němcové

Staré bělidlo, jak ho znají čtenáři Boženy Němcové

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Po krátkém odpočinku míříme do cíle přes pozoruhodný bílý dřevěný most, kolem ovocných stromů do lesa cestou nahoru k Rýzmburskému altánu a před zraky skrytým zbytkům hradu Rýzmburk. Z opraveného altánu toho v létě moc neuvidíte, zelený horizont stromů tomu brání. Při procházce okolo narazíte na zachovalou studnu a rekonstruované zemědělské stavení, které má vzdělávat děti a mládež v ekologickém zemědělství.

Kdesi v lese jsou zbytky hradeb a věže hradu, který v minulosti střežil důležitou cestu do Polska. Na podzim a v zimě je cesta k němu určitě schůdnější.

Viktorčin splav

Viktorčin splav

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

V doprovodu kočky opouštíme Rýzmburk a vracíme se zpět, tentokrát ale od mlýna po městské naučné stezce (v okolí jsme napočítali celkem asi tři naučné stezky) kolem jezu, který odvádí vodu do přehrady Rozkoš, kolem obce Zlíč k vojenskému hřbitovu. Ten je památkou na prusko-rakouskou bitvu. Spočinuly tu desítky vojáků a důstojníků. Po hlavní cestě se zanedlouho dostáváme k výchozímu bodu našeho výletu — Barunčině škole.