Článek
Žena se také hned nabízela za průvodkyni. Když neuspěla, zavedla řeč na to, že by bylo dobré zajít do nějaké kavárny. Poznámka, že kávu nepiji, nestačila.
„Čaj tam budou mít taky,“ zněla odpověď, než jsme u rohu Zakázaného města odbočili do postranní ulice. Na rezavějících barelových kamínkách se tu pekly batáty, sladké brambory, cestu lemovaly různé drobné, spíše ošuntělé obchůdky a sem tam i nějaká pohostinská zařízení. Před jedním z nich jsme po chvíli zastavili.
„Půjdeme dovnitř,“ zazněl návrh. To už se ovšem vynořila epizoda z Říma před mnoha lety: bodrý chlapík, který prý udělal právě skvělý obchod, to teď prostě musí s někým zapít - a samozřejmě všechno platí. Skončilo to tenkrát zaplacením jediné vypité sklenky nepříliš dobrého vína z vlastní kapsy a urychleným opuštěním podniku, v němž to ze všech stran čpělo prodejnou láskou.
Nejlevnější čaj za 30 jüanů
Učitelčin návrh zajít dovnitř byl tedy rázně zamítnut a znejistělá „angličtinářka“ se spokojila s jediným stolečkem, který stál před podnikem na chodníku. Na řadu přišel nápojový lístek: nejlevnější čaj za 30 jüanů (v přepočtu přes stovku), za což se dá v normální pekingské restauraci pořídit oběd. Další položky hlásily 50 jüanů a více.
Na kávu, která má pro Číňany přece jen nádech něčeho cizího, exotického, už ani nedošlo. Pohled na ceny před nepříliš vábným podnikem v zapadlé ulici úplně stačil k rozhodnutí okamžitě odejít.
Zbytečný účet
„Učitelka“ protestovala: prý byla na kávu pozvána a rušit pozvání není zdvořilé. Když ani to nezabralo, dáma vypadla z role a ulicí se rozlehlo vzteklé anglické: „Šmejde!“
Z uličky pod hradbami Zakázaného města je to do hotelu ještě pár kilometrů. Během procházky zazněly z různých stran ještě několikrát „nabídky na kávu“. Před takovými pozváními v Pekingu varují už i turistické průvodce.
„Loveckým revírem“ je právě náměstí Nebeského klidu, kam přijde nejvíce cizinců mířících do Zakázaného města. Ženy obvykle vystupují jako někdo, kdo si chce osvěžit angličtinu. Jindy pracují ve dvojicích jako „matka“ s „dcerou“, která by si ráda procvičila své znalosti cizího jazyka. Výsledkem bývá obvykle jen horentní účet - přinejmenším na místní poměry.