Dominika ze svých cest publikovala už mnoho článků do motoristických časopisů, ale stejně tak se stále častěji objevuje i v cestovatelských článcích a sem tam můžete dokonce zajít i na její přednášku. V cestovatelské komunitě se velmi dobře etabluje, ač sama přiznává, že neví vlastně ani jak.

Dominiko, na motorce jste už projela značnou část Evropy, že?

Teď to je tuším nějakých 18 zemí, ale další brzy přijdou na řadu.

Kde jste získala vztah k jízdě na motorce?

To se u mě vyvíjelo odmala. Už ve 13 letech jsem dostala první dětskou motorku, se kterou jsem jezdila dokola po zahradě na jedničku. V šestnácti jsem si udělala řidičák na motorku a pak už to šlo ráz naráz.

Takže podpora doma byla od začátku. Zůstalo u toho?

To ano, ale strach je. Táta třeba říká, že když jsem ten měsíc na cestě, tak strachy vůbec nespí. Ale na druhou stranu, když se vrátím, tak se všude chlubí a je hrdý. Před Španělskem mi říkal, že sama určitě jet nemůžu. Tak jsem mu říkala, že sama určitě nepojedu, že nejsem blázen. No, ale nakonec to tak nějak dopadlo…

Sama v přírodě...

Sama v přírodě...

FOTO: archiv Dominiky Gawliczkové

Kolik času na cestách trávíte?

Jak cesta do Španělska, tak i do Norska zabraly něco kolem 35 dní.

Kde se vám zatím líbilo nejvíce?

Asi právě v tom Norsku. Jsou tam krásně klikaté silnice a neustále se to tam střídá moře-hory, moře-hory. Jen mi tam teda furt lilo, klidně i týden v kuse. To je na motorce takové… no, nekomfortní.

Jak jste tam spala?

Tam je to neskutečně drahé, takže jsem si nic moc nemohla dovolit. Občas jsem spala v kempu. A když jsem si někdy říkala, že už těmi kempy moc utrácím, tak jsem spala prostě ve volné přírodě. Ve Skandinávii s tím problém nebývá.

Skandinávie se vám tedy líbila obecně?

Ano. Finsko je úplně rovné, je to placka a člověk jede neustále rovně, ale má to aspoň nějakou atmosféru. Má to něco do sebe, když vám skáčou sobi do cesty. Pravda, že to se třeba v Maďarsku nestane.

Dominika už během svých cest na motorce najela asi 60 tisíc kilometrů.

Dominika už během svých cest na motorce najela asi 60 tisíc kilometrů.

FOTO: archiv Dominiky Gawliczkové

Co je tedy na takové cestě nejdražší?

Benzín. Ten tvoří asi polovinu mých celkových nákladů. Teď na své 250 jezdím zhruba za čtyři litry na sto kilometrů, což se ještě dá zvládnout.

Na to, že je vám 21 let, tak se o vás mluví jako o výrazné člence mladé cestovatelské generace v ČR…

Tomuhle označení já se vyhýbám. Jsem naopak důkazem toho, že cestovat může kdokoliv, kdo neví, jak se to dělá, a neuměl do té doby ani postavit stan. Když to zvládnu já, dokáže to kdokoliv. Jsem ráda, když někoho motivuju k cestě, ale já jsem opravdu necestovatel.

Cestování je jen vedlejší produkt jízdy na motorce. Navíc jsem toho neprojela zase tolik, takže řadit se mezi ty skutečné cestovatele by mi přišlo trochu drzé. Vždyť já teprve minulý týden žádala o cestovní pas. Až doposud jsem jezdila jen na občanku. Teď už ho ale budu potřebovat. Zatím ho ale stále nemám.

Teď máte v plánu ještě jednu cestu, na kterou jste získala finance tzv. crowd-fundingem. Která země vás láká nejvíc?

Chystám se do Střední Asie a nejvíc se těším se na Kyrgyzstán. Celkem 94 procent země tam tvoří hory, to je něco pro jízdu na motorce.

Cestování přes Lofoty.

Cestování přes Lofoty.

FOTO: archiv Dominiky Gawliczkové

Nebojíte se tam sama?

Bojím, ale trasa je zvolena tak, aby byla bezpečná, nejela bych někam do Afghánistánu nebo Pákistánu, tohle je něco trochu jiného, byť to svádí tyto země házet do jednoho pytle. Sbírala jsem tipy a snad to bude v pohodě. Když jedu s někým, tak si pořád na něco stěžuju.

Když jsem tam sama, tak to nemám komu říct a prostě jedu. Jak jsem sama, tak toho snesu daleko víc. Ale stejně si nikdy nevěřím, že to vážně dojedu. Ale krok po kroku se to pak vždy podařilo. Průser pak akorát je, když do toho přijde nemoc.

Jak to řešíte?

No, zkouším, co se dá. Ujedu třeba jen 100 kilometrů a pak odpočívám. Jen jednou v Litvě už mi bylo tak špatně, že jsem se musela ubytovat v hotelu. Stačil den a bylo to v pořádku. Teplá postel dělá svoje.

Cesta z norského Sogndalu do města Lom.

Cesta z norského Sogndalu do města Lom.

FOTO: archiv Dominiky Gawliczkové

Neriskujete až příliš? Sama mladá žena na cestách…

Snažím se minimalizovat rizika. Přiznám se, že mám respekt ze zemí, kde je převládajícím náboženstvím islám. Stejně tak nechci být v zemi, kde se bojuje a je nějaké riziko, že mě někdo zastřelí. Teď mě čeká cesta do postsovětských zemí, tak by to mělo být v pohodě. Uvidíme jen, co ta Ukrajina. Tam hrozí, že bych to musela úplně objíždět a hodně bych si najela.

Říkáte to docela klidně...

No, vždyť to také neovlivním. Jestli se člověk na cestě něco naučí, tak to, že všechno se dá řešit. Když jste někde sami, nic jiného vám ani nezbývá...