Jihotyrolská sázka, kterou nelze vyhrát

Jižní Tyrolsko má proti zbytku Evropy jednu drobnou výjimku – nemá čtyři roční období, ale pět. Jaro, léto, podzim, Törggelen a zimu. Kaštany zažívají v jihotyrolské oblasti v poslední době znovuzrození. A právě ony jsou ústředním tématem festivalu konajícího se po většinu října a listopadu.

Těžko říci, zda nejsou kaštany jen takovou výmluvou pro to, aby mohli místní pít víno ve větším množství. V období Törggelen je však dávají do všeho. Do chleba, do sýra, do nejrůznějších pyré, ale třeba i do piva. A pak je samozřejmě jedí jen tak – pečené.

Nápad na „kaštanovou stezku“ se zrodil někdy kolem roku 2000. Šedesátikilometrová stezka vedoucí skrz na skrz Jižním Tyrolskem v dnešní době zajišťuje místním farmářům obživu a výdělky, ze kterých pak žijí celou zimu.

Lidé se totiž na této cestě zastavují na vybraných farmách, pijí čerstvý jablečný mošt či hroznovou šťávu a zakusují se do čerstvého chleba a voňavého špeku. Pak přicházejí na řadu většinou pečené kaštany a zdejší víno. Vše pak může zakončit třeba kaštanová grappa.

Törggelen však neslaví jen místní. O víkendech se do oblasti sjíždí Rakušané, kteří si s chutí užívají mladého vína a záplavy kaštanů. „V posledních dvou letech už se sem naučili na Törggelen jezdit i někteří Češi,“ zdůrazňuje ladnou italštinou jedna z místních. Na další otázku položenou německy automaticky odpovídá uhlazenou němčinou.

Dvojjazyčnost je velkou výhodou zdejších. Děti vstřebávají oba jazyky od útlého věku a posléze i od prvního ročníku na základní škole. S angličtinou pak začínají také velmi brzy, a tak většina místních mluví třemi jazyky. Tu vás paní s kočárkem pozdraví italsky, tu vetchá babička německy.

Ač jste v Itálii, němčina má na oficiálních cedulích přednost a je vedena jako první. Proč? Protože jsou na to místní dlouhá století zvyklí a chtějí to tak. Italština zde hrála prim jen za Mussoliniho. Rádi ji však využívají místní vinaři. Pinot Nero totiž přece jen zní o něco lépe než Blauburgunder.

„Místní oblíbená sázka je pokus o snězení deseti kaštanů za minutu. Člověk je musí rozkousat a nesmí zapíjet. To jsou jediné podmínky. Chceš to zkusit? Dám ti klidně dvě minuty,“ ptá se mě má průvodkyně jihotyrolskými tradicemi Bettina.

Pro sázku nejdu nikdy daleko a po přibližně dvou minutách smlouvání plného rozhazování rukou si navyšuji časový limit na tři a půl minuty. Pohoda, domnívám se.

Po minutě zbývá šest kaštanů a vše vypadá více než nadějně. Po dvou minutách mám v sobě sedm kaštanů a rozkousávám osmý. Nemám sliny. Mám pocit, že chroupu písek ze Sahary. Po třech minutách si dávám do úst zbylé dva kaštany, ale do limitu je již polknout nezvládám. Voda mi rázem chutná jako to nejvybranější víno.

Bettina se na mě pobaveně dívá a ptá se, zda nechci ještě druhý pokus. Nechci. Možná zase až za rok, až se zdejší podzim přerodí v Törggelen…