Děti se cachtají a vytahují z kalné vody plastové lahve a sáčky. Něco málo si tím vydělávají na mizerné živobytí. To je nábřeží řeky Ciliwung v Jakartě, třináctimiliónovém hlavním městě Indonésie.

Odevzdanost starců v jakartském slumu u řeky Ciliwung.

Odevzdanost starců v jakartském slumu u řeky Ciliwung.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Chudina kolem kanálu Ciliwung v Jakartě (Indonésie). Z řeky pijí, do řeky kálí i v ní perou. Časté jsou zde povodně dosahující výšky pěti až deseti metrů. Řeka je plná odpadků.

Chudina kolem kanálu Ciliwung v Jakartě (Indonésie). Z řeky pijí, do řeky kálí i v ní perou. Časté jsou zde povodně dosahující výšky pěti až deseti metrů. Řeka je plná odpadků.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Pozor, splašky! Tečou rovnou do řeky Ciliwung a ti, kdo se po ní plaví, musejí být na pozoru, aby neschytali spršku.

Pozor, splašky! Tečou rovnou do řeky Ciliwung a ti, kdo se po ní plaví, musejí být na pozoru, aby neschytali smrdutou spršku.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Tady, na bambusových kůlech, chatrčích z vlnitého plechu a toho co se namane podél vody, žije na půl miliónu lidí. Jen pár kilometrů od skleněných a plně klimatizovaných mrakodrapů bank, pojišťoven a nejdražších hotelů.

Všemu tomu vévodí náměstí La Plaza s obří fontánou, jejíž křišťálově čistá voda alespoň trochu svlažuje dusnou a výfukovými plyny zamořenou kruhovou ulici, po níž proudí milióny vozidel.

Jakarta(Indonésie).

V Jakartě jsou všechny nadnárodní firmy a finanční instituce.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Dopravní mumraj v Jakartě (Indonésie)

Dopravní mumraj v Jakartě. Vedle motocyklů a moderních aut se občas zjeví vozidla jako z jiné planety.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

V Jakartě sídlí téměř všechny významné nadnárodní firmy a finanční instituce. Indonésie dnes patří k ekonomicky nejvíce rostoucím zemím Asie.

Jakarta.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Otupělí chudobou?

Kontrast nezměrné chudoby a obrovského bohatství otřískané cestovatele nijak zvlášť neohromuje. V Indii nebo Africe je to ještě horší, slyšel jsem občas od Čechů, kteří se do Jakarty vydali nedávno s delegací, vedenou ministerstvem životního prostředí, hledat pro naše firmy nové obchodní příležitosti.

V Jakartě bere dech především to, jak jsou charakteristické rysy obou světů, chudoby a bohatství, koncentrovány a existují hned vedle sebe.

Pomeje tekoucí přímo do řeky Ciliwung, početné rodiny stísněné v chatrčích na pár metrech čtverečních, temné úzké uličky, kde nezvaný host neví, po čem kráčí a zda jde ještě po veřejné cestičce nebo už někomu vlezl do jeho příbytku – to vše je hned vedle vládní čtvrti, kde v prostorných, dobře zabezpečených vilách sídlí všechna velvyslanectví zemí majících v Jakartě svá zastoupení.

Z jednoho do druhého světa lze přejít pěšky během hodiny, pokud člověka nepřidusí exhalace z desítek tisíců motorek a aut nebo ho neodradí nutnost mezi nimi prokličkovat.

S chodci se v této populační záplavě nepočítá. V době podvečerních zácp to motocyklisté berou i po chodnících. Není divu, vždyť celá Indonésie má bezmála 238 miliónů obyvatel a je to čtvrtá nejlidnatější země světa.

Linie z plastů a hniloby

Břehy řeky Ciliwung se v období dešťů změní na blátivou, sesouvající se břečku. Chvílemi zcela mizí pod záplavou odpadků, včetně bujné tropické vegetace. Na větvích stromů vlají zbytky plastů a hnijící cáry látek, jak je sem nanesly časté povodně. Řeka se vrací do bahnitého koryta, ale všechny odpadky zůstávají.

Odporná linie se táhne až do výšky pěti metrů nad hladinou. Kvůli množství odpadků se řeka ucpává a povodně jsou o to horší. Při nich umírají desítky lidí, navzdory včasným varováním pomocí sirén. Hladina řeky není často ani vidět, potvrzují místní. Celou ji pokrývají umělohmotné odpadky. Proto má Ciliwung v Jakartě přezdívku „plastová řeka“.

Nechtějí pryč, do činžáků

„Tolik potřebnou regulaci a vyčištění řeky zatím nelze realizovat, protože se řeší, kam a jak přesunout obyvatele slumu. Chatrče jsou sice postaveny nelegálně, ale nikdo si samozřejmě netroufne je jen tak začít bourat,“ vysvětluje náš velvyslanec v Jakartě Tomáš Smetánka.

Zdejší guvernér proto připravuje plán na výstavbu paneláků pro obyvatele slumu u řeky. Výstavba nových činžáků, následné čištění a úprava toku řeky, to vše by mohla být příležitost i pro naše podniky – například technologie pro čistírny odpadních vod, spalovny.

„Úřady o přestěhování začaly s obyvateli slumu jednat, ale oni nechtějí odejít. Bojí se změny, pro ně je to prostě domov,“ vysvětluje složitost situace Smetánka.

Děti mezi odpadky v Jakartě.

Děti mezi odpadky v Jakartě.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Na druhou stranu obyvatelé slumu nejsou odmítaví vůči lidem „z lepšího světa“, neplivou na ně, nekřičí „fuj, bohatí, úředníci, nebo bílí, vy nám berete naše právo na lepší život“.

Je to tím, že Indonésané jsou obecně vzato milí, otevření a snášenliví vůči druhým.
Indonésie je z více než 85 procent muslimská, ale nevede džihád; vedle islámu tu bez obav existují další náboženství. Právě tato snášenlivost a náznak opatrného přátelství jsou cítit i u lidí ze slumu.

Vyplavování Augiášových chlévů

Je dopoledne. U blátivého břehu naproti obří reklamě s obtížemi nasedáme do gumových raftů. Rojí se zde fotografové místních novin a kamery jakartské televize. Zajímá je indonéský ministr životního prostředí Balthasar Kambuaya.

On a další politici slibují, že chtějí s nejchudšími jednat o postupném řešení. Toto je jedno z gest, které má ukázat, že to myslí vážně.

Slumy totiž vadí všem. Ne jen chudým lidem, ale i těm z lepšího světa. Jako vřed vyrostly uprostřed globálního města. Když udeří povodně, pomeje z řeky a chatrčí se rozlévají i do vládních a podnikatelských čtvrtí.

Rafty kočíruje Komando Pasukan Katak čili komando žabích mužů. Jeden u motoru, druhý na přídi s veslem. Řeka je klidná jen zdánlivě. Proudy jsou zrádné. Raft se točí jako čamrda.

Na první pohled to sice nevypadá, ale plavíme se uprostřed mnohamiliónové Jakarty. Bujnou vegetaci na nábřeží za chvíli vystřídají chatrče slumu.

Na první pohled to sice nevypadá, ale plavíme se uprostřed mnohamiliónové Jakarty. Bujnou vegetaci na nábřeží za chvíli vystřídají chatrče slumu.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Žabí muži v Indonésii.

Žabí muži v akci na řece odpadků v Jakartě.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Žabí muži v Indonésii. Na raftu v kanálu Ciliwung v Jakartě.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Hrozí, že se zamotáme do vegetace obalené odpadky, že nám někdo na hlavu spláchne nebo necháme krky na lanech a drátech natažených z břehu na břeh. Muž s veslem se má co ohánět. Když zrovna nenadzvedává provazy, tak odstrkuje z dráhy plavby mrtvou drůbež.

Někteří místní z břehu zvesela halekají na úředníky v raftech, ti jim kamarádskými pokřiky odpovídají. Mnozí chudí se ale jen bezvýrazně dívají.

Zaklínili jsme se do smrduté hromady u levého břehu. Po hlavách, ramenou a zádech nás laskají visící kořeny obalené plasty a hadry. Smrdí. Trubka vyčnívající z břehu, která v jednu chvíli směřuje přímo do raftu, je naštěstí bez aktivity. Motor zhasl. Evropská část osazenstva těžko skrývá odpor a obavy.

Tady se opravdu nikdo nechce vykoupat, i když hned vedle se cachtají děti. Průvodci neztrácejí humor. Mám pocit, že ve skutečnosti smíchem zakrývají rozpaky. Žabí muž naštěstí záhy probouzí motor raftu do uklidňujícího rachocení.

Slum v Jakartě.

I takto může vypadat nábřeží v centru mnohamiliónového města.

FOTO: Jindřich Ginter, Právo

Nad řekou se nese černý, štiplavý dým. Část mokré plastové hromady na pravém břehu hoří, plameny líně probleskují, plast se škvaří, ale nemizí.

Bagr Sisyfos u železných vrat

Konec chudinské oblasti a místo našeho výstupu z raftů ohraničují železná vrata na řece. Zabraňují alespoň velkým odpadkům plout dál. Vedle se pozvolna otáčí rameno bagru. Sisyfos. Vytahuje z vody tisíce tun nekonečného proudu marastu. Další připlouvá a točí se ve víru u železných vrat.

„Každá řeka ve městě znamená život. Kolem ní mají kvést kavárny, restaurace, ne bída a odpad. Čistě z hlediska životního prostředí, tedy odstranění tisíců tun odpadů a kontaminace půdy, je ale zdejší situace určitě řešitelná,“ komentoval to bývalý český ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, který delegaci do Indonésie inicioval. Nejprve se ale musí vyřešit, kam s půl miliónem nejchudších.

Podle zpráv na internetu jsou zde běžné nemoci pramenící ze špíny. „Za dva roky jsem ale nezaznamenal, že by zde vypukla vyloženě epidemie,“ dodává velvyslanec Smetánka.

Orchidej uprostřed marastu

Je pozdní odpoledne, blíží se večer. Vracím se pěšky směrem k nejhorší části kanálu ve čtvrti Manggaray. U bagru s hromadou odpadků zrovna natáčí krásná reportérka jakartské televize.

Oblečená ve slušivé, lehké halence a vycházkových módních botičkách štítivě bere do ruky jakýsi zbytek obalu od jídla a snad desetkrát zkouší znovu a znovu natočit svůj výstup z místa. Hraje, co jí její herecké síly stačí. Kameraman ale stále není spokojený. Procházím pozvolna uličkami.

V rovníkovém vlhkém vzduchu se tetelí dusný opar promísený kouřem ze smažených jídel, spáleného listí, odpadků a výfukových plynů z města, nad tím vším se z tlampačů nese táhlá, teskná muslimská modlitba.

Bílý muž budí pozornost. Mírně se ukláním, zdravím a děkuji jim špatně znějící indonéštinou – „terima kasih“.

Dávám najevo respekt. Není třeba ho hrát. Tito lidé si pokoru zaslouží. Není třeba ani mnoho slov. Důležitá jsou gesta. Dívám se místním do očí. Nevidím v nich však jen veselí, radost z bytí tak, jak je, či pouhou zvědavost, jako dopoledne z raftu. Setrvalý smutek? Apatii? Odevzdanost? Sám pořádně nevím.

Učitel Pachino

Po počáteční nedůvěře mne do svého domku zve místní učitel. Jeho jméno mi zní jako „Pachino“. Domov je překvapivě čistý, na podlaze jsou dokonce kachličky. Oblečení je čisté. Jak to dělají, když ho perou v kanálu? Jen na nedávno vybílené stěně prolézá na povrch temnější linie, kterou zde zanechala poslední povodeň.

Vyfotografovat se nejprve odmítá. Záhy děkuje za to, že jsem nenaléhal. Představuje mi svou rodinu a nakonec se fotografujeme všichni vzájemně. A co sliby politiků, naposledy z dopoledne toho dne? ptám se. Je skeptický, příliš nevěří, že se podaří změnit bídu a odstranit odpad z řeky Ciliwung.

Dřepíme a snažíme se domluvit. Vedle nás brebentí televize zavěšená na zdi a záblesky se odrážejí od černé motorky. Jeho domek patří k těm lepším.

I v těch nejchudších příbytcích, dokonce i v pouhých přístřešcích pod mostními oblouky svítí alespoň nějaká žárovka či zářivka napájená ze zplichtěného elektrického vedení. Prakticky v každém „domku“ je televize. I ta je dnes už ovšem vlastně znakem chudoby.

Kousek dál na „zápraží“ posedává starý muž, ale jen odevzdaně kývne hlavou na pozdrav. Po dvou hodinách pociťuji i já jakési omámení, odevzdanost, jako by mne, ulepeného potem, prachem a pachem kouře, vše kolem někam pomaličku unášelo, kamsi do dálky, ale maximálně jen po železná vrata.

Horas, ať žijeme! 

V jednom z větších domků sedí u starých, ale funkčních počítačů místní kluci a hrají PC hry. Po mém zvolání „horas“, „ať žije!“ ožijí, zdraví, mávají, dospělí plácají neobvyklého, nezvaného návštěvníka po ramenou.

Přecházím na druhý břeh. Je tam větší tma. Nevím, kde je ulice a kde už soukromí. Většina lidí leží na zemi, jeden vedle druhého, mezi tím běhají slepice. Najednou jsem uprostřed nějaké dílny. Místní dává jasně najevo: toto je už můj dům a tam dál nechoď. Rozumím, nechci narušovat jejich intimitu.

Cesta zpět k zářícím mrakodrapům je sama o sobě očistcem. Žebrající děti jsou, jak se blížím ke svatostánkům byznysu, už dotěrnější. Tuší peníze.

Lepší je mít jen osahané bankovky. V celé Indonésii platí, že u stánku s jídlem nebo v hudebním klubu ve městech je bezpečnější nové dolary vybrané z banky z kapsy nevytahovat. To je pak cena za pivo rázem dvojnásobná a rostoucí v čase. Na ulicích je lepší platit místními rupiemi nebo staršími dolary.

Kličkuji v dopravním šílenství a přitom nechápu, jak je možné, že nevidím žádnou nehodu. I když se jezdí na červenou, i když se chumly motorek sunou mezi kolonami aut a stařičkých autobusů.

A najednou si v protisměru – jezdí se vlevo – prodavač tlačí svoji kárku. Pozdravím ho a jdu s ním. Cítím se bezpečněji. I já se sunu, stále v jakémsi zvláštním omámení, zpátky do hotelu. Horas, tak ať žijem.