Richard a Betty Podolovi přijeli na čáru nepřátelského území ve sportovním oblečení. Před dvojicí důchodců z Virginie stojí nehybně jihokorejští a američtí vojáci. Modré budovy v Pchanmundžomu, jímž prochází demarkační linie, září v pozadí pod dotekem slunečních paprsků. „Je to tu tak poklidné,“ pozoruje je veterán Richard Podol (84).

Do dvou řad, prosím. Fotit jen to, co je před námi, nikoli budovy za námi.Čong Won, průvodkyně

Před 60 lety, když měl na starost dodávky proviantu vojákům na frontu, doléhal na jeho základnu v Soulu rachot dělostřelecké palby. Dnes se ozývají jen rázné pokyny průvodkyně.

Deset minut na prohlídku

„Do dvou řad, prosím. Fotit jen to, co je před námi, nikoli budovy za námi.“ Tři desítky turistů strnule vstupují do budov, v nichž se v roce 1953 dojednával konec korejské války. Turisté mají jen deset minut na to, aby se rozhlédli a pořídili snímky. „Musíme už jít, musíme už jít,“ popohání je průvodkyně.

Na druhé straně tam, kde stojí severokorejští vojáci, je jiná skupina zahraničních turistů. Kdo koho a kdy může pozvat na prohlídku, to určuje přesně stanovený rituál. Funguje spolehlivě jako kdykoli dříve, bez ohledu na to, že Kim Čong-un vyhrožuje Američanům jadernou válkou a přerušil práci v průmyslové zóně Kesongu, která byla posledním společným projektem s Jižní Koreou.

Výlet vyjde na sto dolarů

Ještě než autobus zmizí v zatáčce, vojáci před budovami už opouštějí stanoviště, aby udělali místo svým severokorejským protějškům, které vezmou návštěvníky na vlastní prohlídku. Výlet z jihu na „nejnebezpečnější hranici na světě“ stojí 105 dolarů (2100 Kč). V době plné napětí přitahuje zvláště dobrodružné povahy. Je fajn, že budovy byly nově natřeny.

Autobus, v němž sedí Leland Sakai (63), je téměř vyprodaný. „Přátelé v USA mi řekli, že jsem se pomátl a neměl bych vystrkovat hlavu,“ uvádí penzionovaný učitel z Colorada. Myslí si však, že teď je zájezd nejvzrušivější. „Většinu života mám ostatně už za sebou,“ žertuje. Nevypadá to, že by se Sakai měl čeho bát.

„Vše je stejné jako vždy,“ prohlašuje čerstvě oholený a čistě vyslovující americký voják jménem Cody. On a další vojáci provádějí v Pchanmundžomu čtyři až osm turistických skupin denně. Někdy Cody zaslechne v dálce výbuch – to pravděpodobně další kanec či srna dupli na jednu z min, jimiž je poseto demilitarizované pásmo.

Nervózní průvodkyně

Voják z Oregonu ale prohlašuje, že tam žádná nervozita nepanuje, protože nikdo kolem něj si nemyslí, že by Kim riskoval jít do války. Téměř určitě by to totiž znamenalo konec jeho moci.

Ve světle těchto uklidňujících slov vypadá nervózní chování 35leté průvodkyně Čong Won tím bizarnější. Opakuje vše, co je zakázáno, hlasitě a nejméně dvakrát do přenosného mikrofonu. Večer musí být ochraptělá. „Tady nemůžete fotografovat! Nemůžete fotografovat!“ A nikdo samozřejmě nesmí udělat směrem k Severní Koreji neslušné gesto.

Přátelům řeknu: Zajeďte se podívat, jak se věci v Asii skutečně mají.Leland Sakai, turista z USA

Nejde totiž jen o dodržování letité rutiny dvou znepřátelených korejských států na 38. rovnoběžce. Jde také o průvodcovskou licenci. Jak říká Čong Won, vojenské velení na hranici všechny průvodce pravidelně hodnotí a ti, kteří turisty nezvládnou, o povolení přijdou.

Tentokrát proběhlo vše hladce. Poprvé po 60 letech navštívil veterán Richard Podol místo, na něž má mnoho „poučných a neklidných“ vzpomínek. Někdejší učitel Sakai se opět vrací s pocitem, že válka nehrozí tak bezprostředně, jak líčí američtí moderátoři.

„Přátelům řeknu: Zajeďte se podívat, jak se věci v Asii skutečně mají.“ Mezitím průvodkyně Čong Won na předním sedadle autobusu cucá pastilku proti bolesti v krku.