Když na tachometru svítí první tisíc ujetých kilometrů, blížíme se k malebnému městečku na břehu Atlantského oceánu, k Lüderitzu. Koloniální město, pojmenované po německém obchodníkovi Adolfu Lüderitzovi, působí klidně.

Diamantový kraj

Dodnes je zde znát bývalá sláva bohatého diamantového území, které, i když se zde stále diamanty těží, má svá nejlepší léta za sebou. Teď město žije hlavně z rybolovu a přístavu. Jsou tu ale i turistické zajímavosti.

Nedaleko ve vnitrozemní poušti leží dnes již přes padesát let opuštěné město Kolmanskop, město duchů. Přímo ve městě se nacházelo několik diamantových dolů. Byla tu škola, tělocvična, restaurace, lékař. Obyvatelé měli k dispozici pitnou vodu, led. Snad jen asfalt zde chyběl.

Poušť pohlcuje opuštěné domy.

Poušť pohlcuje opuštěné domy.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V šedesátých letech se místní ložiska diamantů vytěžila, lidé město opustili a písek začal pomalu pohlcovat postavené domy. Poušť si brala zpět, co jí náleží. Dnes je z města muzeum. Bylo to naše první bližší seznámení s pouští.

Z pouště do pouště

Dalších tisíc kilometrů. Již přes 80 miliónů let zde podél pobřeží Atlantského oceánu na rozloze přes 50 000 kilometrech čtverečních, s dunami písku vysokými až 350 metrů, leží nejstarší poušť světa, Namib.

Ročně tu spadne maximálně 10 milimetrů srážek. Namib v překladu znamená velká prázdnota. Ale prázdno tu není. Kromě turistů zde podél podzemních řek rostou stromy a žije mnoho druhů zvířat. Teče tu mnoho vody, ale do moře se žádná nedostane. Pohltí ji moře písku.

Solné pánve Sossusvlei, Hiddenvlei či vyschlé oázy Deadvlei patří k nejnavštěvovanějším místům celé Namibie a možná i celé jižní Afriky. Po týdnu cestování pouští chceme změnu, chceme stromy, zeleň, vodu, stín. Zvířata! Národní park Etoša na severu země volá. Dalších tisíc kilometrů. Národní parky jsou jediným místem, kde je výslovně zakázáno stanovat mimo vyznačená místa. Kempy, lodge, hotely. Místní to vědí a nabídka tomu odpovídá.

Některé cesty působí, jako by vedly odnikud nikam.

Některé africké cesty působí, jako by vedly odnikud nikam.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Tři dny v parku

Národní park Etoša byl založen začátkem 20. století německými kolonisty a v té době byl s velikostí přes 100 000 čtverečních kilometrů největší přírodní rezervací světa. V současné době nedosahuje ani třetiny původní velikosti, i přesto je od východu k západu delší než Česko.

Zvířata zde žijí volně, přirozeně. Ten, kdo se podřizuje, je člověk. Pohybuje se v malých oblastech uzavřených plotem, mimo ně je zakázáno vystupovat z auta.

Je možné se pohybovat jen po vyznačených cestách. Samozřejmě štěrkových. Celý národní park je obehnán 850 kilometrů dlouhým plotem. Lovit zvěř je zde přísně zakázáno. V parku žijí celá stáda slonů, zeber, žiraf, antilop, smečky lvů, leopardů. V období sucha se zvířata stahují k vodním napajedlům, a tak je snáze vystopujete a můžete pozorovat. Tři dny v parku utečou jako voda.

Na zvířata, která u nás můžeme potkat jedině v zoologické zahradě, při cestě Afrikou cestovatelé narazí v jejich přirozeném prostředí.

Na zvířata, která u nás můžeme potkat jedině v zoologické zahradě, při cestě Afrikou cestovatelé narazí v jejich přirozeném prostředí.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Česká stopa

K Viktoriiným vodopádům to jsou další tisíce kilometrů. Blíží se snad jediná negativní zkušenost celé cesty, Zambie. Při cestě přes hranice není poznat rozdíl. Krajina se moc nemění, asfalt je stále kvalitní, dopravní značení přesné a časté. Je zde však velké ale. Zambijci a peníze.

Po třech týdnech strávených v krásné a klidné Namibii jsme si zvykli, že se lidé na ulici navzájem zdraví, řidiči na sebe mávají, a když potkají stojící auto, zeptají se, zda je vše v pořádku.

V Zambii ovlivňují život peníze a úplatky. Chcete jet do Zambie autem, zaplaťte. Máte na něj pojištění? Nevadí, stejně si musíte zaplatit naše. Kudy pojedete? Jak dlouho tam budete? Zaplaťte. Daň za daň, Americký dolar pro americký dolar. Vodopády jsou necelých 100 kilometrů za hranicemi, je to velké lákadlo, trpíme, ale držíme se. A platíme.

Zastávka u Viktoriiných vodopádů je po projížďce vyprahlými pouštěmi osvěžující.

Zastávka u Viktoriiných vodopádů je po projížďce vyprahlými pouštěmi osvěžující.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Slavné vodopády Mosi a Tunya objevil 16. listopadu 1855 anglický cestovatel David Livingstone a pojmenoval je po britské královně Viktorii. O 20 let později je poprvé zmapoval český cestovatel a dobrodruh Emil Holub. Jeho mapa vyšla v cestopise Sedm let v jižní Africe.

Vodopády jsou široké přes 1,7 kilometru a voda řeky Zambezi padá do kaňonu hlubokého až 120 metrů. V období dešťů (od listopadu do dubna), kdy řekou protéká neuvěřitelných 3000 kubíků vody, jsou viditelné až z 50 kilometrů vzdálených míst. Vodopády jsou krásné i v období sucha, tedy v době naší cesty.

Kaňon je čistý, bez vodní páry, a je možné ho celý přehlédnout. Pěšky se dá dojít až doprostřed koryta řeky, na Livingstonův ostrov, odkud je možné pozorovat hlavní vodopád, i v tomto období plný vody, a také se vykoupat s vodopádem na boku v Ďáblovu bazénu. V duchu zambijské tradice až po zaplacení.

Třetí pokračování cesty po Africe najdete v rubrice Cestování už v pátek.

První část putování Afrikou čtěte zde.