Článek
Stanice byla poprvé otevřena v roce 1907 pod jménem Strand, podle blízké hlavní ulice. K přejmenování na Aldwych pak došlo o sedm let později.
Už od začátku se jednalo o problémový podnik. Aldwych totiž měla být první stanicí nové odbočky z trasy metra Piccadilly. Další prodloužení ale opakovaně uvízlo na mrtvém bodě, stanice se proto potýkala s nedostatkem cestujících.
Přejezd vlaků z Aldwyche na trasu Piccadilly byl z důvodu nízké vytíženosti zastaven už v roce 1914, společně s tím došlo i k uzavření východního tunelu a nástupiště. Většinu své existence tak v Aldwychi fungovala pouze kyvadlová doprava do přilehlé stanice Holborn.
Východní nástupiště bylo uzavřeno již v roce 1914
Dopravně nevyužívaná část stanice byla ale přece jenom důležitá. Během první světové války sloužila více než rok jako úkryt stovek cenných obrazů z londýnské Národní galerie před německým bombardováním. To samé využití se našlo i při druhé světové válce, tehdy pro změnu sloužila jako skladiště předmětů z Britského muzea.
Možná právě díky tomuto odolávala stanice tak dlouho uzavření oficiálně zvažovanému v letech 1929, 1933 a 1958. Nakonec k němu došlo až v roce 1994, kdy bylo nutné z bezpečnostních důvodů vyměnit původní výtahy z roku 1907. To bylo ovšem finančně velmi nevýhodné, vždyť stanici v té době využívalo pouze 450 pasažérů denně.
Druhé nástupiště fungovalo až do roku 1994
Činnost tak definitivně ukončila jedna z nejzajímavějších zastávek londýnského metra. Veřejnosti sice byla dlouho nepřístupná, využití se pro ni ale našlo. Už během jejích provozních let se v ní často natáčely filmy a po uzavření tento trend ještě zesílil. K vidění byla například v Bitvě o Británii nebo filmu V jako Vendeta.
Prohlídky pro veřejnost daly stanici Aldwych novou šanci k připomenutí. Původní výtahy, nástupiště bez moderních bezpečnostních úprav, staré únikové schodiště a především nepopsatelná atmosféra jsou pro obyvatele města nebo turisty dostatečným lákadlem k návštěvě jedné z legend londýnské veřejné dopravy.
