„Moc se toho tady od té doby nezměnilo,“ napůl zajásala a napůl si posteskla dcera Josefa Nývlta paní Vlasta, které bude příští rok osmdesát. Narodila se v Jasině a vyrůstala tu do svých šesti let.

Co může zůstat v paměti šestileté dívenky? Vjemy, pocity, obrazy.

Paní Vlasta před Pancerhausem, kde sloužili čeští celníci.

Paní Vlasta před Pancerhausem, kde sloužili čeští celníci.

FOTO: Zdeněk Kovařík

Kde končil rychlík

Jasiňa je typické podhorské městečko asi s 9000 obyvateli. Táhne se donekonečna tak jako většina obcí na Zakarpatí podél hlavní silnice a uprostřed ji přetíná řeka Černá Tisa. Tvoří ji nízké domky, několik kostelů, okolí tvoří hory a poloniny, na nichž se pasou ovce.

V letech 1919 až 1938 byla nejvýchodnější železniční stanicí Československa a končil zde rychlík z Prahy.

Josef Nývlt se pravidelně vítal s českými turisty.

Josef Nývlt se pravidelně vítal s českými turisty.

FOTO: Archiv autorky

Tehdy bylo velkou módou vyrážet sem na pár dní za poznáním. Podkarpatskou Rus objevovali intelektuálové i paničky z lepších kruhů.

Za Jasiňou následuje obec Lazeščina, kde trať pokračovala, špikovaná několika tunely. A právě na takový tunel, v jehož blízkosti tatínek držel občas hlídku, si paní Vlasta vzpomněla. Měla s sebou dokonce dobovou fotografii toho místa s domkem, jemuž čeští celníci říkali Panzerhaus.

Ač se to zdálo téměř neuvěřitelné, Panzerhaus se nám podařilo najít. Stojí dodnes v nezměněné podobě, hlídkují u něj dva ukrajinští vojáci a uvnitř to vypadá úplně stejně jako před osmdesáti lety.

Vzpomínka z nádraží

Naše další zastávka vedla na nádraží v Jasini, kde Josef Nývlt vítal české turisty. Nádraží působí opuštěně a zpustle, potkali jsme tu jediného živého tvora – krávu, která se utrhla majiteli ze řetězu a spásala trávu.

„Od Jasini do Aše republika je naše,“ vybavil se paní Vlastě slogan, který vzal za své v březnových dnech 1939. Tehdy si s tichým souhlasem Hitlera podmanili Podkarpatskou Rus Maďaři. Na 8000 příslušníků Stráže obrany státu, mezi nimi i Josef Nývlt, bylo připraveno oblast ubránit, ale byli demobilizováni a obyvatelé české národnosti museli odjet.

Ivan Olbracht poznal dceru Nikoly Šuhaje i celou jeho rodinu.

Ivan Olbracht poznal dceru Nikoly Šuhaje i celou jeho rodinu.

FOTO: Archiv autorky

„Sbalili jsme jen to nejnutnější. Na nádraží se s námi přišel rozloučit náš pejsek, voříšek, kterého se prý pak ujali nějací Maďaři. Jeli jsme oklikou přes Polsko do Přerova, byly to těžké časy. Starší bratr tehdy studoval vojenské gymnázium na Moravě. Za tři dny přijel za námi, protože školu zrušili,“ vzpomíná paní Vlasta.

Pozvání na kulešu

Ačkoli měla paní Vlasta s sebou i výtah z matriky s popisným číslem domu, kde s rodiči bydlela, své rodiště nenašla. Na místním úřadě se dozvěděla, že během let došlo k opětovnému přečíslování a některé domy byly za války nevratně poškozeny.

K nejkrásnějšímu dřevěnému kostelíku vede houpavá lávka.

K nejkrásnějšímu dřevěnému kostelíku vede houpavá lávka.

FOTO: Zdeněk Kovařík

Podobné dvojdomky se zahrádkami, směřujícími k Tise, jak si své rodné stavení vybavovala, tu ale stojí dodnes a zdejší usedlíci nám je ochotně ukazovali. Zdálo se, že si rádi povídají. Jakmile slyšeli, že jsme Češi, spontánně se hlásili k tomu, že v Česku někdo z rodiny pracoval, nebo že si ještě pamatují dobu za „tatíčka Masaryka“, kdy byla Jasiňa plná českých úředníků.

Zvali nás na tradiční jídlo – kukuřičnou kaši kulešu a tzv. máčenku, která se vaří z opražené cibule, škvarků, brynzy a kysané smetany. Podává se s chlebem a nejlíp chutná přímo od pastevců na poloninách.

Četnická stanice

Rodina Nývltů prý nikdy nenavštívila Koločavu, známou z legendy o neporazitelném Nikolu Šuhajovi, která je přitom vzdálená jen 60 kilometrů. Divili jsme se tomu ovšem pouze do chvíle, kdy jsme se tuhle vzdálenost pokusili zvládnout tam a zpátky během jednoho dne.

Silnice jsou v této části samý výmol, musíte jet krokem a ještě se modlit, aby to podvozek auta vydržel. Jak se sem asi dopravoval spisovatel Ivan Olbracht, který si Koločavu a okolí zamiloval? Jen díky němu se příběh vojenského zběha a zloděje stal proslulým v mnoha zemích světa.

Rodina celníka Nývlta v Jasině ve 30. letech

Rodina celníka Nývlta v Jasině ve 30. letech

FOTO: Archiv autorky

Svůj román Nikola Šuhaj loupežník psal 12 let po jeho smrti, ale díky tomu získal patřičný nadhled a hlavně všechny objektivní informace o tom, jak byl zbojník zrazen a zabit vlastními kamarády. Čeští četníci se tehdy zkompromitovali, když ve svém prvním hlášení udali, že Nikolu chytli a zneškodnili sami.

V Koločavě dnes najdete bývalou četnickou stanici proměněnou v příjemnou hospodu, ale vyzdobenou dobovými rekvizitami. Můžete si tu vychutnat vynikající boršč a šašliky, navíc podávané vlídnou obsluhou.

Zvali nás na tradiční jídlo – kukuřičnou kaši kulešu a tzv. máčenku, která se vaří z opražené cibule, škvarků, brynzy a kysané smetany.

Vládne tady paní Natálie Šumarecová, jinak učitelka ruštiny, jejíž děda kdysi ve zdejší škole založil Muzeum Ivana Olbrachta. Nyní v něm provázejí Natálie a také její syn Aleš, který vás ochotně dovede i k hrobu Nikoly Šuhaje. Je pohřbený v kopci, stranou od hřbitova, kde leží jeho milovaná žena Eržika. Dcera Anna se jí narodila sice až po smrti Nikoly, ale díky ní dodnes žijí čtyři potomci slavného zbojníka.