Výběžek pevné země, který svírá řeka Guadiana a Atlantický oceán, vypadá jako nepřehledné bažiny. Terén, který je vlastně na úrovni mořské hladiny, je jednu chvíli zaplavován a jindy zase odhalen na černavé bahno, podle toho, jak je na tom příliv nebo odliv. Je to místo, které bylo odjakživa čile využíváno. Po staletí tady fungovaly solné pánve a využívala se i vodní energie na pohon mlýnů. Dnes je část bažin chráněna jako ptačí rezervace.

Šest kamenů

Molino del Pintado dnes funguje jako muzeum. Dříve to býval velmi prosperující mlýn, protože měl celkem šest náhonů na šest mlýnských kamenů. Pro vnitrozemce, který je zvyklý na mlýnská kola poháněná zurčícími potoky, je čerpání vody z přílivové vlny zajímavým technickým řešením. Vedle mlýna je vybudována soustava hradítek, jimiž se voda pouštěla při přílivu do zásobní nádrže. Jedná se v podstatě o klapky, které se silou proudu otevřou, a když voda opadne, tak se zaklapnou a voda zůstane v „rybníku“ nad mlýnem. Odtud se podle potřeb vypouštěla pod mlýn, kde se její energie soustavou převodů přenášela na mlýnské kameny.

Mlynář hlídal vodu

Obsluha mlýna si žádala od mlynáře spoustu zkušeností, neustálou pozornost a také fyzickou sílu. Příliv nikdy nepřichází ve stejnou dobu, takže bylo třeba pohyb vody neustále sledovat a provoz přizpůsobit přírodním silám.

Kdyby příliv promeškal a nádrže by zůstaly prázdné, provoz by se na půl dne zastavil. Jenom letitá zkušenost mohla nahradit rozpisy a tabulky, které existují dnes. Když byla voda v zásobní nádrži, rozhodoval se mlynář podle jejího množství, na kolik kamenů vodu pustí a co bude mlít.

Tento proces, byť se už podobal běžným mlýnům, také vyžadoval permanentní dohled. Muselo se dosypávat obilí, odebírat mouka, sledovat hladký chod.
A když zrovna nebylo dost zrna, bylo potřeba kameny zdrsnit, aby mlely na požadovanou hrubost. V muzeu je vidět systém, s jehož pomocí mohl kámen zvednout a otočit pouze jeden člověk. Při pohledu na žulový monolit je jasné, že to musel být pořádný svalovec.

Podobné mlýny fungovaly samozřejmě všude na pobřeží, kde k tomu byly vhodné podmínky. V samotném Ayamonte je jich deset. Na této straně Evropy se stavěly také v zálivu kolem města Cádiz a poblíž portugalského města Faro. Příliv se samozřejmě využíval na celém pobřeží Atlantiku až po Bretaň, kde jsou rozdíly hladiny největší.