Kdyby mi někdo tvrdil, že hory jsou nejkrásnější za rozbřesku, otočil bych se na druhý bok a spal dál. Když to ale říká Reinhold Messner, horolezecká legenda, je člověku žinantní mu odporovat.

Klepali jsme kosu na střeše válečné pevnosti a předstírali, že jsme u vytržení. Nejslavnější horolezec planety tam klepal kosu s námi, ale jeho vytržení se zdálo opravdové. A tak mohu potvrdit, že Messner opravdu existuje.

Zákoutí v hospodě na Messnerově biofarmě

Zákoutí v hospodě na Messnerově biofarmě

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Strávil jsem spolu se skupinou dalších novinářů z několika zemí ve společnosti Reinholda Messnera pět dní v jeho rodném Jižním Tyrolsku. Procestovali jsme desítky kilometrů, spali jsme pod jednou střechou a jedli u stejného stolu.

Zpočátku řeč trochu vázla. Na co se ptát člověka, který už všechno řekl v šesti desítkách knih, ve stovkách novinových rozhovorů a v dokumentárních filmech. Nejdřív to bylo jen takové oťukávání.

Vydal byste se znovu na Mount Everest?

Teď už ne. Dnes je všechno naplánované, zorganizované. Dole vám ukážou, kde si máte postavit stan, řeknou vám, kdy na vás přijde řada, kudy jít, jak máte podávat hlášení. Když na to přijde, vynesou vás nahoru i na kolečkovém křesle. Přestává dobrodružství, nastupuje rutina a kšeft.

Myslíte, že dnešní horolezci jsou změkčilejší, než bývala vaše generace?

Jsou jiní. Nemají před sebou cíle, které jsme měli my. Na všechny hory už člověk vylezl. Zvládl to i bez dýchacího přístroje, bez velkých výprav, nalehko, na každou horu všemi možnými cestami. Naše generace měla svým způsobem velké štěstí.

Lezení nalehko, tzv. alpský styl, jste do Himálaje přinesl vy. Před vámi dobývaly nejvyšší hory početné a dobře vybavené expedice.

Tady odsud jsem byl zvyklý spoléhat při lezení sám na sebe, případně na nevelký tým. To se mi osvědčilo i v Himálaji. Kromě toho, na takové expedice, které máte na mysli, jsme neměli.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Nalehko, na Nanga Parbat s vámi lezl v roce 1970 váš bratr Günther a při sestupu zahynul. Kdybyste měli lépe vybavené zázemí, možná by se to nestalo.

Vysvětloval jsem to, co se stalo, své rodině, přátelům, policejním vyšetřovatelům, mnohokrát jsem to popisoval v knížkách i rozhovorech, zanedlouho přijde do kin film, kde se k tomu zase vracím. Je to mé celoživotní trauma, jehož se nezbavím. Ten příběh je známý a popsaný a myslím, že už k němu není co dodat.

Zažil jste někdy v horách skutečný strach?

Hrdiny beze strachu si vymysleli fašisti. Hitler chtěl mít plavovlasé, urostlé muže s vymytými mozky, kteří se ničeho nebojí, necítí žádnou bolest, nic je nezastaví, zdolají každou překážku. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem měl strach. Byl jsem v situacích, kdy jsem visel na stěně, nešlo to nahoru ani dolů. Věděl jsem, že když se mi to jediné, co se dalo udělat, nepovede napoprvé, poletím dolů několik set metrů.

Vysoko v Himálaji se potkají dva sněžní muži. „Představ si,“ povídá první, „že jsem včera pod Everestem viděl Messnera.„No, ne,“ diví se druhý, „tak on vážně existuje?“

V takových chvílích máte strach, ale nesmíte se jím nechat ochromit. Umřít dokáže každý. Umění je přežít i při tom riziku, které musíte podstoupit, abyste dosáhl něčeho, co nikdo před vámi nedokázal. Když jste v té nejobtížnější fázi výstupu, musíte se soustředit jen na okamžitou situaci. Nemůžete myslet na to, co se stane s vašimi dětmi, když se zabijete. Bude mít vaše rodina peníze na živobytí? Když dovolíte, aby vás přepadly takovéhle myšlenky, je lepší se vrátit domů.

Mimochodem, znal jste Heinricha Harrera?

Heinrich Harrer (rakouský horolezec, autor knihy Sedm let v Tibetu, podle níž byl natočen stejnojmenný film – pozn. aut.) patřil sice k jiné generaci, ale znal jsem ho. Ještě před válkou vstoupil do SS. To nebyl nějaký skautský spolek, ale jedna z nejhorších zločineckých organizací, jaké svět poznal. Expedice do Himálaje se původně neměl zúčastnit. Ostatní ho nechtěli.

Jednak proto, že byl esesák, ale i proto, že byl jen průměrný horolezec. To, co Harrer napsal, bylo z velké části vymyšlené. Nejen Sedm let v Tibetu, ale i jeho další knížky. Připisoval si zásluhy, které neměl, stylizoval se do pozice jakéhosi mluvčího své generace horolezců.

Jsou pro horolezce důležitější vrozené schopnosti, nebo zkušenost?

Lezl jsem po skalách od dětství. Nejprve s rodiči, později sám nebo s přáteli. Stěnu, kterou můj otec a jeho vrstevníci nikdy nezdolali, jsem zvládl v sedmnácti. Tak jsem sbíral zkušenosti. Zároveň jsem ale pozoroval, že mám pro lezení nějaký šestý smysl.

Tam, kde si jiní nevěděli rady, jsem nacházel tu jedinou cestu, která na vrchol vedla. Dovedl jsem také přesně odhadnout vývoj počasí. Častokrát jsem zavelel k ústupu dříve, než nás varovaly přístroje. Ukázalo se, že můj odhad byl velmi přesný, že se strhla bouře.

Vynesou vás nahoru i na kolečkovém křesle. Přestává dobrodružství, nastupuje rutina a kšeft

Máte nějakou víru? V sebe, v boha, v horské skřítky, kteří vám nosí štěstí?

Mám úctu k buddhismu. Hlavně proto, že to není náboženství, ale učení, které člověku ukazuje cestu. Nechává však na něm, aby si vybral. Mám blízko k animismu, přírodu chápu jako živý organismus, v němž má všechno živé i neživé své místo, své poslání. V horách se řídím vlastními pravidly, mám blízko k anarchismu, dělám, co právě považuji za potřebné. Jinak jsem ale spořádaný občan, platím daně, jezdím vpravo.

Horské muzeum je dnes jeho nejvyšší osmitisícovkou

Posledním vrcholem, který se Reinhold Messner už několik let pokouší zdolat a který on sám označuje za „nejvyšší osmitisícovku“, je jeho muzeum. Rozsáhlý projekt, který se jmenuje Messnerovo horské muzeum (MMM), funguje v pěti místech v Jižním Tyrolsku. Tři z nich jsou středověké hrady, jedna „filiálka“ je vyhloubena pod zemí a pátá je v horské pevnosti z první světové války.

Je v nich shromážděno neuvěřitelné množství předmětů, které mají vztah k horám, k horolezectví, k lidem mnoha kultur, kteří v horách žijí.

Jsou v nich předměty, které Messner používal při svých výstupech a expedicích, ale i lyže, cepíny, mačky, lana nebo saně z dob prvních dobyvatelů hor. Jsou tam obrazy a fotografie, hliněné sošky, rituální předměty z buddhistických klášterů, ze stanů mongolských kočovníků.

Kamenná struktura v muzeu Firmian

Kamenná struktura v muzeu Firmian

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Messner není muzeolog, je to v každém ohledu svérázná osobnost, a tak se stalo, že na hradě Juval, který slavný horolezec koupil a kde nějaký čas v roce žije, je hned vedle sebe horolezecká výstroj a letošní zavařeniny z lesních plodů nebo sušené houby užívané v dnešní hradní kuchyni.

Každé z Messnerových muzeí návštěvníka něčím překvapí a vyvede z míry, ale také poučí a obohatí. Nemluvě o tom, že každé je v prostředí, které samo o sobě stojí za návštěvu.

Hrad Juval

Hrad Juval slavný horolezec koupil a část roku v něm i žije.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo