Městečko Andalo dobře znají vyznavači lyžování, protože právě tady je hustá síť sjezdovek určených především pro rodiny, ale ani v létě tu neustává čilý turistický ruch.
Jezdí sem především Italové z Padovy, Bologni, ale třeba i poměrně blízkých Benátek.

V módě jsou teď bio-hotely, které nabízí i Andalo. Převládá v nich dřevo, relaxační zóny, ztišená hudba, a především výborná strava z místních sezónních produktů. Dobře posílení a odpočatí pak hosté vyrážejí na túry k horským vrcholům, které ke zdejší přírodní scenérii neodmyslitelně patří.

Brenta Dolomiti

Jedna z nejkrásnějších vyhlídkových cest vede z pět kilometrů vzdáleného Molvena, z vrcholu Pradel (1388 m n. m.). Dostat se na něj znamená neohroženě vstoupit do drátěného koše, kde dvě přepravované osoby celou dobu stojí. Pro ty, kdo trpí závratí, jsou tu hned dvě zprávy – ta špatná zní, že železná zábrana končí jen kousek nad pasem, dobré ale je, že se klec vznáší celou dobu nad zemí v poměrně nízké výšce.

Nakonec, cestu nahoru v klidu absolvovalo v tomto obstarožním zařízení kromě dětí i několik velkých psů se svými páníčky. Odměna pro odvážlivce ale stojí za to; výhled na skupinu vrcholů pohoří Brenta Dolomiti se při hodinu trvajícím pochodu k chatě Croz Dell’Altissimo ve výšce kolem patnácti set metrů několikrát výrazně promění.

Každý pohled je jiný, nový a úchvatný. Nahoru a dolu korzují staří, rodiny s dětmi v náručí i v kočárcích a samozřejmě zamilované dvojice. V poledne jim na záchytné chatě, kde není jako na většině míst ve zdejších horách zavedená elektřina a jede se i na sluneční energii, uvaří v kachlových kamnech výborný oběd.

Výhled na pohoří Brenta Dolomiti se při pochodu k chatě Croz Dell’Altissimo několikrát promění.

Výhled na pohoří Brenta Dolomiti se při pochodu k chatě Croz Dell’Altissimo několikrát promění.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Ochutnáváme polentu neboli kukuřičnou kaši s rozehřátým sýrem tosella, klobásky, guláš. Diskutujeme i o tom, co je vlastně pravá italská káva a že objednat si piccolo je nesmysl. Náš průvodce Danielle Carli nám nechá namíchat svoji osvěžující specialitu pro horké dny Charliefruit, v němž je i další italský vývozní artikl – víno.

„Můj dědeček myslím nepil vodu vůbec. I ke kávě si dával víno,“ říká česky Danielle. Je asi jediný Ital, který se v této oblasti může s českými turisty bavit jejich mateřštinou. Za zájmem o náš jazyk stála samozřejmě láska. K dívce z Bruntálu. A protože hranice už neexistují, seznámil se s ní při studiích ve Španělsku.

Jezera chladná i teplá

Cesta zpět na okraj Molvena tentokrát nevede po úbočí hor, ale kopíruje koryto potoka zásobujícího vodou z ledovce Molvenské jezero. To je tak i v nejparnějším létě pěkně studené, s víc než patnácti stupni plavci rozhodně nemohou počítat. Po Lago di Molveno se prohánějí malé motorové loďky, šlapadla, žádný surfař však neriskuje chladnou koupel. Z lodí je vidět hora skrývající napoleonskou pevnost nebo římský viadukt.

Už se povážlivě nakláněl, proto je pěší vyhlídková trasa vedena po novém mostě – architekti ho bez rozpaků umístili hned nad starověkou památku. Pokud si tedy chceme zaplavat, musíme v Trentinu víc na jih, ještě před proslulým gardským jezerem stojí určitě za návštěvu Lago di Ledro a vesničky kolem něj. Ledro má v letní sezóně příjemných dvaadvacet stupňů a mohutně se na něm sportuje. Pořádají se tu kurzy plachtění pro děti a také se tu rozřazovala italská reprezentace před olympiádou v Londýně.

Plachetnice na Ledru

Plachetnice na Ledru

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Ale ani příznivci historie a kultury nepřijdou zkrátka – Muzeum kolových chat (Palafittando) v obci Molino je unikátní ukázka toho, jak žili naši předci v době bronzové. „Místní už dlouho věděli, že tady nějaké takové památky budou, protože z vod jezera vykukovaly dlouhé tyče, ale teprve při stavbě přehrady v roce 1929 voda poklesla natolik, že se vše dalo zrekonstruovat,“ vysvětluje sympatická černovláska Stefania Oradiniová, vedoucí místní turistické kanceláře.

Muzeum kolových chat ve Valle di Ledro

Muzeum kolových chat ve Valle di Ledro

FOTO: Jana Hanušková, Právo

V sedmdesátých letech minulého století se začalo budovat muzeum, které ukazuje život v dávných dobách, dnes je pod patronací UNESCO. Uvnitř jedné chaty je ohniště připravené k vaření, nechybí místo pro spaní i na sušení vypěstovaných plodin nebo docela moderně vyhlížející sekyrka. Kolem kůlů, na kterých stojí jedna chata u břehu Ledra, se prohánějí v modré vodě kapři, jsou tu prý i pstruzi, štiky nebo úhoři. „Ryby vědí, že tady budou mít klid, nejsou tu pláže a nikdo je neruší,“ směje se Stefania.

Pláže a frontová linie

Pláže tu najdete na každém volném kousku kolem jezera. Někdo se sluní přímo u hotelu, další vyhledávají klid na malinkých pláccích pod stromy, které divoce vyrůstají ze zvýšených břehů.

Všude kličkují cyklisté, lidé posedávají v kavárnách a cukrárnách nebo ochutnávají rybí speciality – v restauraci Mezzolago sice nemají asi žádnou pochoutku pocházející přímo z Ledra, ale majitel nikoho nenechá na pochybách, která ryba je dnes nejlepší. Podle Stefanie nemá ani smysl vybírat z jídelního lístku, nabídku vždy sestaví přímo s hostem podle jeho přání.

FOTO: TJ, Právo

Život kolem Ledra je tak poklidný, že by jen málokdo hádal, že právě tady vedla za první světové války frontová linie. Když se Itálie v roce 1915 připojila k válečnému konfliktu, museli obyvatelé zdejšího údolí opustit ze dne na den svá obydlí.

Území jižních Tyrol totiž patřilo k rakousko-uherské monarchii a bylo rozhodnuto, že právě odtud se bude mocnářství bránit. Většina bojeschopných mužů z údolí Ledra byla už nasazena proti Rusům, proto se na cestu vydali hlavně starci, ženy a děti. Po čtyřech dnech utrpení v nákladních vagónech jejich vlaky zastavily na území Čech a Moravy.

Původních pár týdnů přesídlení, které jim slibovaly císařské úřady, se změnilo na roky a teprve v roce 1919 se tridenští Italové mohli vrátit domů do své vlasti. Ta už v té době nepatřila Rakousku, ale Itálii.

Ze své přechodné domoviny si ale přinesli třeba kuchařské recepty, jež se dodnes používají. Dokonce se kolem jezera pořádají dny české kuchyně a vybrané restaurace vaří knedlíky, lívance, guláš či bramborák. Letos se konají od 1. do 4. listopadu.

Důstojnická chata

Horské masívy ohraničující údolí Valle di Ledro jsou dnes ideálním místem pro cyklisty a pěší turisty, před téměř sto lety ale právě tady byla palebná stanoviště císařských střelců. Pro důstojníky, kteří veleli vojákům hlídajícím průsmyk Boca di Trat, byla vybudována chata, která dnes nese jméno Rifugio Nino Pernici (1600 metrů nad mořem).

Mužstvo na tom bylo s ubytováním o poznání hůř; ve skalách si vytesalo jeskyně, kde i v létě bylo jen pár stupňů. V zimě se pak přitápělo jednoduchými kamny, odvod kouře byl ale nedokonalý a vojáci museli spát v plynových maskách, aby se dožili rána.

Chata Nino Pernici

Chata Nino Pernici

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Chata stojí dodnes a je z ní vidět celé údolí Ledro a dokonce i špička jezera Garda. Sice si tu nikdo neobjedná týdenní rodinnou dovolenou, ale jedna či dvě noci jsou příjemným zpestřením pro každého, koho už unavují dokonalé luxusní hotely. Není sem samozřejmě zavedená elektřina a vaří se tu na obrovských kamnech.

Výborná je bramborová polenta, což je právě recept, který pochází z doby pobytu Ledrenských v Čechách. Spí se na palandách. Spacák a ručník musí mít každý s sebou. A také se tu jen těžko chytá signál na mobil. Docela příjemné zakončení putování po severoitalském Trentinu.