V roce 1293 byly Topolčianky královským městem. Dnes tady, na sever od okresních Zlatých Moravců, žijí necelé tři tisícovky obyvatel. Je to i kraj vinic, hradů a zřícenin na vršcích. Za tvář Topoľčianek může zdejší hřebčín, který je mezi odborníky pojmem, a také zámek s rozsáhlým krajinářským anglickým parkem. Kdysi sem jezdili snad všichni českoslovenští a později i slovenští prezidenti, „tatíčkem“ TGM počínaje.

Lovecký ráj

Kraj byl odnepaměti loveckým rájem. Hrabě Karol Forgáč v roce 1883 vysadil – jako první na evropském kontinentu – do svých honiteb muflony. V roce 1890 Topoľčianky získali Habsburkové. O sedm let později je převzal vášnivý lovec Josef August Habsburský, který zvyšoval počty zvěře až bez uvážení.

Lovecká vášeň v tomto rodě nebyla výjimkou, vzpomeňme Karla VI., který střílel jeleny v Jelením příkopu z okna pražského hradu a při lovu u Brandýsa nešťastně zastřelil nejvyššího podkoního Adama Františka Schwarzenberga.

Vesnice v oboře

Jeleni byli ve zdejších lesích vysazení v roce 1878. Záhy jejich trofeje lákaly hosty. Byl to i lukrativní způsob získávání peněz. Vždyť třeba synovec německého císaře Fridricha Leopolda zaplatil za ulovení jelena 1000 korun, za daňka a muflona po 60 korunách.

V oboře žije polodivokým způsobem dvanáct zubrů.

V oboře žije polodivokým způsobem dvanáct zubrů.

FOTO: Richard Grégr

Denní výdělek kvalifikovaného dělníka byl tehdy dvě až tři koruny. Čím víc zvěře, tím větší škody na polích. Postavit obory bylo nevyhnutelné. Od roku 1906 vznikl kolem dvou obor pro jeleny či pro daňky plot v délce téměř 100 km. Však přišel na 400 000 korun. Stavitelé do obory „uvěznili“ celou ves Skýcov, silnice procházela oborními branami. Zvěř se dostala dovnitř, ale už ne ven.

Obory poškodila první světová válka, mnoho zvěře uniklo, uvažovalo se o zrušení. K její záchraně přispěl tehdejší prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten sem jezdil třeba i na dva měsíce. Nebyl lovec, chodil po lesích, pobýval v chatkách. A podnítil také sbírky na potřebné opravy.

Dva zámky v parku

Něco z dávné atmosféry hrabat a grófů tady zapůsobí, jakmile vstoupíte do zámeckého parku. Samotný zámek je nápadná klasicistní budova se sloupovým a trojúhelníkovým štítem a kopulí.

Na nádvoří jsou arkády, lze posedět u vodotrysku, zajít do restaurace a zámkem se i provádí. Uvidíme tady dobový nábytek, bytové doplňky, obrazy, staré hodiny, keramiku, porcelán, koberce, či sbírku zbraní.

Hlavní nádvoří

Hlavní nádvoří zámku

FOTO: Richard Grégr

Jsou to vlastně zámky dva. V roce 1910 nechal Josef Habsburský mimo oboru v parku vedle svého hlavního sídla, topoľčianského zámku, postavit i secesní patrovou budovu loveckého zámečku s věžičkami. V nápadné stavbě pak pobývali i prezidenti.

Do Topoľčianek po třicet let jezdili na letní sídlo všichni až po Antonína Zápotockého, který zámek předal odborům na rekreaci. Ale i pak sem zajížděli třeba slovenští představitelé. Nicméně ve zdejších lesích lovili dlouho zejména státníci a diplomaté. Od roku 1990 si tady může zastřílet každý, kdo na to má.

V letech 1993–2000 byl zámeček rekonstruován a dnes je z něj luxusní hotel. V parku jsou sousoší sochaře Alojze Stróbla (1856–1926). Ten pocházel z Liptova, z Kralové Lehoty, ale hlavně tvořil v Budapešti. Mnoho jeho děl ovlivnila lovecká tematika. Divočáka napadá lovecký pes, medvěd se hrdě tváří s uloveným muflonem, opodál nejspíše umírá střelený jelen.

Dvanáct zubrů v oboře

Díváte-li se do očí zubrovi, nic z nich nevyčtete. Má hlavu sehnutou, ani se nepohne a lze jen tušit, co by se dělo, kdyby se ta hora svalů dala do pohybu. Tady na úbočí slovenského Tribeče nedaleko Topoľčianek žije v oboře polodivokým způsobem dvanáct zubrů. „Teď tam nejezděte,“ říká paní na okraji Topoľčianek. „Nic neuvidíte. Teprve ve dvě je krmení a všichni zubři se přijdou ukázat.“

Zubr

Zubr

FOTO: Richard Grégr

Přijeli jsme o hodinu dřív, je klid, za mohutným plotem se mnoho neděje. „Támhle jsou, pod stromem,“ říká vedle stojící muž. Zubři leží ve vysoké trávě ve stínu, a kdyby člověk nebyl informován, snad by je i přehlédl. Opodál jeden líně přechází, je pěkné vedro a rázem si uvědomíte, že ta hora svalů se vlastně pohybuje téměř neslyšně.

Starší ti to sežerou

Ale to se už blíží druhá hodina, zubři mají bezpochyby dobře natažené hodinky, protože přicházejí všichni. „Vládne mezi nimi přísná hierarchie,“ říká ošetřovatelka a průvodkyně, která je má na starost. „Půlroční telátko ustoupí ročnímu. Mladší býček staršímu.“ Teď právě se jednomu býku znelíbilo, kam si mladíček popoběhl a hned je zřejmé, kolik energie se v té hoře svalů skrývá.

Každý ze zubrů sežere obrovské množství všeho, co v lese najde, větve, trávu, houby. Aby se uživil sám, potřeboval by ve volné přírodě prostor okolo 250 ha. Tolik tady mít nemůže a proto je nutné zubry přikrmovat.

V parku můžete obdivovat sochu Nejsvětější trojice.

V parku můžete obdivovat sochu Nejsvětější trojice.

FOTO: Richard Grégr

Druhá udeřila, zubři jsou připraveni a nedočkaví. Do každého zasunovacího koryta v plotě, kterých je tady řada, a spíše připomínají velké šuple v sekretáři, dostanou dávku ječmene, kukuřice. Když se naplněné koryto prostrčí ohradou v plotě, vrhne se na něj připravený zubr.

Stojí vedle sebe v pořadí, jaké mají ve stádu. A musí sebou skutečně hodit. Jakmile ten nejsilnější své koryto vyprázdní, vydá se k dalšímu a nemilosrdně slabšího vyžene… Nezřídka korýtko potřebuje po krmení opravit, pokud z něj rovnou nelétají třísky.

Záchrana zubrů

Zubr nebýval v Evropě vzácný, ale postupně vyhynul. Možná doplácel na to, že ulovit takové zvíře už vyžaduje určitou námahu a zubří jazyk byl vyhlášenou pochoutkou. Když ale v sousedním Polsku zjistili, že jim z ohromných stád zbývá sotva padesát kusů, začali se věnovat obnově chovu. Vznikaly tam četné obory, z nichž nejznámější je Bělověžský prales.

„V Polsku tomu věnovali velké finanční prostředky. Chov byl a je sledován přes plemennou knihu, uloženou ve Varšavě. Když se stav zubrů náležitě rozrostl, Poláci nabídli zvířata k dalšímu chovu i k nám na Slovensko.

V roce 1958 tak sem do Tribeče věnovali k dalšímu chovu dva kusy – Putifara a Pumarku, ke kterým pak z Běloruska přibyl Bereg a Berjanka. To byl základ zdejšího chovu. Také jsme vychovali za ta léta na 160 zubrů, kteří byli prodáni do mnoha zoologických zahrad v Praze, Hradci Králové, Olomouci, Bojnicích, Košicích i jinde.“ říkala nám Zdena Marková, která tady pracovala léta až do letošního dubna.

FOTO: TJ, Právo

Stádo na krmení přivádí vždy nejstarší kráva, to je teď Siňora. Jméno zubři získají tak, aby první písmeno upozorňovalo na stát, odkud pochází. Ve zdejším chovu je ideální počet dvanáct kusů, ačkoliv jednou jich tu bylo téměř třikrát tolik.

Celé území má 27 ha, kolem kterého je další ochranné pásmo, dohromady na 140 ha. Je prý úchvatný pohled, když zubři stojí třeba tři hodiny v zimě v silné chumelenici nehybně. V každém pohybu vidíte obrovskou sílu. Není pro ně nijak těžké prorazit plot, prostě jdou, stalo se to už několikrát. Jsou ovšem na lidi zvyklí, takže pokud se návštěvník chová, tak, jak má, nic se neděje.

Hledání s dobrým koncem

Zdenka Marková vzpomíná: „Znala jsem je všechny, když se některý zubr jeden dva dny neobjevil, nic se nedělo, ale když chyběl i třetí den, šla jsem ho hledat. Zubři se totiž chorého jedince snaží sami vyřadit ze stáda, mohou ho i zabít. Vezmete si s sebou láhev vody, ostatní zvířata se pokusíte svést sem na krmení a pak nezbývá, než se vypravit do obory. Chovají se nesmírně tiše a tak musíte mít oči na stopkách. Na kravách nepoznáte, že jsou březí. Vždy je s tím nutné počítat. Jdu oborou, nic moc nevidím, najednou zaslechnu mezi křovím odfrknutí. Byla jsem od nich sotva na deset metrů. Telátko přišlo na svět, teď tam leželo a kráva na mě vystartovala. Na nic jsem nečekala a hned se klidila.“

Na otázku, zda někdy ochutnala zubří maso, vrtí hlavou, že ne. Zvíře, kterému dáte jméno, už jíst nemůžete.