Metropole východního Slovenska je od nás dost daleko a moc toho o ní nevíme. Je to škoda, protože Košice jsou energickým a cílevědomým městem s historií, kterou neznáme, s osobnostmi, o nichž dohromady nic nevíme. Totéž platí o velké části východního Slovenska. Při putování oním krajem člověk naráží na jedno překvapení za druhým. Není to jen idyla salaší s dobrým sýrem a dřevěných kostelíků, ale i věci, které člověku berou dech.

Oračky a tokaj

Od Košic dál na východ je Trebišov. V tamním muzeu na někdejším panském sídle mají dvě oračky. Jsou to mnohatunové železné kolosy trochu podobné lokomotivám. Stávaly proti sobě na souvratích a přes pole tahaly na laně několik metrů široký pluh. Na počátek minulého století naprosto nevídaná věc. Nikdo už neví, jak se sem z Anglie dostaly, ale ani tam už nic podobného nemají. V Trebišově stojí asi dva poslední exempláře na světě. A ta sbírka traktorů, agregátů…

Ještě dál, tentokrát na jih, je obec Malá Trňa a v ní sídlí Macíkovi. Několik generací vinařů, kteří pěstují a vyrábějí tokajské. Firma Macík byla v posledních třech letech nejlepším slovenským vinařstvím. Ocenění vozí i z mezinárodních přehlídek.

Soška

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Jejich tokaj se ani vzdáleně nepodobá ospalému dezertnímu vínu, které známe z našich samoobsluh. Jaroslav, dnešní šéf rodinné firmy, vám při ochutnávce svěžích a voňavých suchých vín povypráví o dějinách tokajského, o tom, jak ho tu dnes vyrábějí reduktivní metodou. Představí kolekce Versus a Mono v „popartových“ láhvích.

Ve sklepích ze 13. století mají banku, v níž si zákazníci odkládají svá vína. Láhev za 30 až 40 eur, ale taky tam jsou poklady, které mají hodnotu 1700 eur. „Nesnažíme se vyrábět co nejvíc vína, ale jde nám především o kvalitu. Proto taky nejsme nejlevnější a velkou část produkce vyvážíme,“ říká Jaroslav Macík. Tím zároveň vysvětluje, proč na víno od Macíků u nás sotva narazíte.

Severní strana ráje

Z východu východního Slovenska se virtuálně přeneseme na jeho západ, na severní stranu Slovenského ráje. Jedním z východisek pro pověstné řetězové túry divočinou národního parku je obec Podlesok. Mají tam hotel, velký kemp s chatami a spoustu privátního ubytování. „Bohužel, i na nás dolehla krize,“ posteskla si Jana Skokanová, starostka obce Hrabušice, kam Podlesok patří, na procházce k místům, kde začínají nejbližší turistické trasy.

Dřevěná soška

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

„Soutěskami tu procházelo kolem miliónu návštěvníků ročně, ale v posledních dvou letech je o hosty nouze.“ V Podlesku nabízejí nejen řetězové túry soutěskami Slovenského ráje, ale jízdu krajem na koních nebo na kolech. Kola jsme si vyzkoušeli o den později na desetikilometrové cyklostezce vedoucí ze Spišské Belé do jedné z dolin Belianských Tater.

Bachledova dolina

Další přesun vedl do Bachledovy doliny nedaleko Ždiaru. Ta funguje především jako zimní středisko s jedenácti kilometry sjezdovek a šestadvaceti kilometry běžeckých tratí. V posledních letech však začíná nabízet i letní aktivity. Zřejmě nejpozoruhodnější celoroční atrakcí je bobová dráha. Měří necelých dvanáct set metrů a na převýšení sto jedenácti metrů je patnáct zatáček.

Vozík je k vodicí kolejnici připevněn tak spolehlivě, že se udrží i při maximální rychlosti čtyřiceti kilometrů v hodině. Co se většinou neudrží, jsou jezdcovy nervy. Naštěstí brzda funguje spolehlivě, a když už máte pocit, že i s vozíkem odletíte daleko do lesa, můžete jízdu zpomalit.

Black Stork ve Velké Lomnici

Black Stork ve Velké Lomnici

FOTO: fotobanka Profimedia

Také v Bachledově dolině jsou v módě kola. Vyveze vám je do kopců lanovka a pak máte na výběr lehkou „rodinnou“ trasu nebo prudký sjezd a dlouhou náročnou trasu horským terénem pro zkušené jezdce. Oněch tras pro zdatné bikery je tam celkem 130 kilometrů.

Projeli jsme východní Slovensko letem světem. Mezi další klenoty tohoto kraje patří Levoča, Spišský hrad a Kežmark, kam se vydáme příště.