Hlavní obsah

Milán v instantní podobě: město nákupů, dobrého jídla a fotbalu

Právo, Vlaďka Merhautová

Zakřičet si góóóól na jednom z nejslavnějších fotbalových stadiónů světa a nasát také atmosféru nefalšovaného italského fandění. Jet do města na severu Itálie v Lombardii kvůli fotbalu navnadilo i mě, která honění za míčem zrovna nevyznává.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Majestátní katedrála v Miláně

Článek

V Miláně se dá povalovat na střeše katedrály, která se rodila pět století, koupit sako od Dolce & Gabbany za tři tisícovky nebo se při fotbale nafotit se známým americkým hercem… I když jste v něm poprvé a jen na skok, určitě ve vás zanechá skvělý dojem.

Průmyslová metropole, nevýrazná, rovinatá placka, budeš zklamaná, varovala mě známá. Možná tak působí rozlehlé okrajové čtvrti s továrními halami a sídly velkých firem, ale při cestě z letiště Malpensa – je největší ze tří, která spojují Milán se světem – do centra (asi 40 km) turistu na první pohled zaujme směs architektonických stylů a majestátní, velkoryse pojaté budovy.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Tady si člověk připadá jak na pražské Malé Straně. Chybí v uličkách místo pro zeleň? Nevadí, dá se jí prostor na balkónech a střechách…

Později si uvědomuji, že pokud zrovna nekoukám do působivě a nápaditě upravených výloh, nejčastěji chodím s hlavou zakloněnou a zírám na grandiózní paláce, ve kterých jsou většinou banky. Elegantní činžovní domy mají střechy i terasy porostlé zelení a auta zde parkují, kde se dá.

Příjemně překvapí, že tu nepanuje žádný chaos, uši neničí troubení klaksonů ani pověstný hlučný italský temperament, naopak nejbohatší italské město dýchá jakousi sebevědomou, příjemně nenucenou rozšafností.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Další nadčasový stavitelský počin Milana – galerie pojmenovaná po sjednotiteli Itálie králi Viktorovi Emanuelovi II. Její architekt se zřítil ze střechy svého projektu v r. 1877, krátce předtím, než byla stavba po 14 letech uvedena do provozu.

Jídlo s dispečerkou

V sobotu hodinu a půl po poledni je ve vyhlášené pizzerii Paper Moon nedaleko centra narváno. Nezbývá než ukázněně čekat. V nevelké, ale dvoupatrové restauraci navigují dispečerky, kam si můžete sednout. Nejrůznější vůně dráždí chuťové buňky. Oběd jsme měli objednaný na půl druhou, jenže kam se vejdeme? Zmocňuje se nás pocit, že je tu naprosto nemožné usadit naši devítičlennou skupinu.

Podnik, který leží pár kroků od Via Monte Napoleone, nejdůležitější ulice s TOP módou italských světových značek, připomíná spíše nádražní bufet. Číšníci se proplétají mezi stolky těsně postavenými vedle sebe, aby se využilo každé místečko. Ač začal víkend, kupodivu se tu v době oběda nevysedává dlouho, ovšem láhev vína a prosecca k hlavnímu chodu si hosté dopřejí. Ještě nezbytný dezert s voňavou kávičkou, rychle zaplatit – a vzhůru do ulic…

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Nakonec ani my nečekáme dlouho. Milánská kuchyně sice není tak provoněná sluncem jako dole na jihu, ale všechno chutná skvěle. Musíte však zapomenout na přepočítávání měny. Posezení v restauraci je pro průměrně vydělávajícího Čecha drahé. Ještě taková zvláštnost – navštívit zdejší toalety český hygienik, asi by se zbláznil. Jde se tam přes kuchyni!

Světové značky na kila

Kousek od restaurace, v čele ulice Bagutta, se nachází první obchod na světě, jak praví reklama, kde se nejen oblečení, ale i boty či kabelky váží. Každý kus má visačku s číslem a původní cenou. Vložíte ho na váhu, zadáte kód a naskočí suma, za niž se dá pořídit. Pak si v klidu můžete rozmyslet, zda je koupě zajímavá.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Na rozdíl od luxusních obchodů, ve kterých máte pocit, že si módu zákazníci především prohlížejí, tady zboží nejen probírají, ale také nakupují. Objevila jsem tu například bílé džíny Cavalli za 238 eur, které po zvážení stály 64 eur. Měli je i v módních pastelových barvách. Ty se značkou Trussardi vyšly na 50 ze 170. Ovšem mě dostalo zlatavé sako Dolce & Gabbana, u něhož jsem vyvážila 134 eur ze 456. No nekupte to!

Nezapomenutelná galerie

Chodím po ulicích v centru a pozoruji Miláňany. První dojem z města módy? Lehké zklamání – kolem totiž převládají samé tmavé barvy. Myslela jsem, že nastupující jaro, které dává o sobě vědět kvetoucími magnóliemi i sakurami, a dvacet stupňů na teploměru vybarví také šatník zdejších obyvatel. Módní pomerančová, fuchsiová, žlutá, lososová či tyrkysová však křičí především z výloh obchodů.

Avšak čím déle mezi místními brouzdáte, tím víc si uvědomíte, jak jsou tu lidé až znepokojivě styloví. Zejména muži mají oblečení vychytané, rozumějí si s doplňky, působí ledabyle elegantně a dokonale upraveně.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Módní hit – mokasíny nebo baleriny ve svěžích barvách – jarní kolekce značky Prada.

Ani starší generace žen se nebojí pohrát si se vzhledem, výrazně se nalíčit, navěsit na sebe nápadnou bižuterii, natáhnout si džíny zdobené štrasem, štepováním, zdůrazňujícím štíhlou postavu. Není to trapné, ale šmrncovní. Máte pocit, že bezvadně vypadat je zdejší životní filozofie.

Bohužel vám také dojde, jak my Češi jsme na tom zle – tady nepotkáte člověka s nadváhou. Koho baví móda, pro toho je Milán doslova rájem. Módní průmysl má dlouholetou tradici a město je domovem světoznámých značek – Armani, Dolce & Gabanna, Prada, Versace – jejichž butiky jsou rozkošné.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Tímto značka Louis Vuitton také míří na své zákaz níky – osvědčenou, elegantní klasikou.

Co mě ale uchvátilo, je rozsáhlý stavitelský počin, považovaný za předobraz soudobých moderních nákupních středisek. Galerie Viktora Emanuela II. byla dokončena v r. 1877 a Italové brali její stavbu jako vlasteneckou záležitost. Rozlehlá arkáda ze skla a oceli ve tvaru kříže, která zastřešuje domy, spojuje milánskou katedrálu s operním domem La Scala. Já už budu mít navždy pojem nákupní galerie spojený s tímhle velkolepým starobylým prostorem.

Červenočerní v akci

Na slavný stadión San Siro v Miláně jsem se těšila. Z dálky ohromuje obřími rozměry, kolem šedého kolosu však svítí červenočerná barva, typická pro dresy hráčů AC Milán (proto přezdívka rossoneri), jimiž jsou dobře zásobené i okolní stánky.

Návštěvnost utkání, při kterém si to rozdá tým vedoucí čelo tabulky italské Série A s osmnáctým Lecce, asi nebude nic moc, říkám si. Jenže už dvě hodiny před zápasem se u stadiónu houfují hloučky fandů. To i laikovi dojde, jak Italové milují fotbal. Celé rodiny přicházejí nastrojené do barev zbožňovaného týmu.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Obědváme ve VIP klubu. Vaří tu znamenitě, telecí marinovaný steak se na jazyku jen rozplývá. Pohled od talíře stáčím k povědomé tváři u protějšího stolu. Kruci, odkud toho fešáka znám?!

Ochozy se zaplňují, utkání zanedlouho začne. Vnímám lehce napjatou atmosféru, ale také ukázněné fanoušky. Pozoruji hru, ale hlavně vstřebávám zvuky: organizované popěvky, bojové pokřiky, volání Ma dai cosa fai – Co tam sakra děláš?!, nespokojené, až temné hučení davu, nadšené výbuchy, když domácí bodují, skandování Ibra, Ibra patřící bez dvou centimetrů dvoumetrovému miláčkovi Zlatanu Ibrahimovićovi, jemuž se podařilo v 65. minutě vstřelit druhý gól.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Má kapacitu 85 700 míst a dominují mu čtyři mohutné sloupy v každém rohu, na nichž je střecha nad tribunami. Stadiónu, jenž je útočištěm AC Milán a Interu, se říká San Siro podle čtvrti, ve které leží.

Po utkání popíjíme v klubu prosecco a diskutujeme s odborníky ze společnosti NUTRILITE, která se stará o výživu hráčů AC Milán.

„Hele, není to ten známý herec ze seriálu Kriminálka Las Vegas?“ dloubne do mě kolegyně a pokývne směrem k černému sympaťákovi. Ostatní hned dumají, jak by se s ním mohly vyfotit. Vypravím se za představitelem Warricka, ale ten bere nohy na ramena. Najednou se však otočí, cvak, jupííí, mám ho! Jenže to už „detektiv z Las Vegas“ míří přímo ke mně. Sebere mi foťák, čapne mě kolem ramen, těsně se přitulí a se smíchem zmáčkne spoušť...

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Známý americký herec Gary Dourdan alias Warrick ze seriálu Kriminálka Las Vegas, fanoušek AC Milán, si nechal odbarvit kudrny.

Na střeše honosné katedrály

Impozantní dominanta ze šedavého mramoru, která vyrazí dech. Zíráte na věžičky tyčící se k nebi a připadáte si jako v jiném světě. Pohled na katedrálu Duomo je skutečně úchvatný – vždyť v roce 1387, kdy ji začali stavět, byla navržena tak, aby najednou pojala celou tehdejší populaci Milána, asi 40 000 obyvatel.

V průběhu historie získávala různý vzhled, poslední brána byla dokončena v 60. letech minulého století. Uvnitř, jakmile si oči přivyknou tlumenému světlu a rozlehlému prostoru s mohutnými sloupy, nejvíc zaujme obrovité okno z malovaného skla, největší svého druhu v celém křesťanském světě.

Mnohem větší zážitek však poskytne výstup na střechu chrámu. Nahoru vás pustí, po prohlídce strážci pořádku, buď po svých (počítejte s 250 schody), nebo se můžete nechat vyvézt výtahem. Vstup pro pěší je šest eur, za svezení zaplatíte deset. Možná víc než výhled do okolí je působivější možnost vidět zblízka precizní práci stavitelů.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Na střeše honosné katedrály

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám