Přípravy k cestě na Agion Oros, Svatou Horu, začaly před několika měsíci. Žádost na církevní úřad do Soluně, odkud přišla po měsíci souhlasná odpověď. V ní bylo i datum a místo, kam se mohu vypravit: za čtyři měsíce se mám hlásit v klášteře sv. Pavla.

Zahrada Panny Marie

Svatá Hora je jedním ze tří výběžků řeckého poloostrova Chalkidiki. Zatímco Kassandra a Sithonia jsou prázdninová letoviska, Athos je tzv. mnišskou republikou. Je to samosprávné území, na němž je dvacet pravoslavných klášterů, obývaných patnácti stovkami mnichů.

Klášter sv. Pavla

Klášter sv. Pavla

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Pověst praví, že když Panna Maria putovala spolu s Janem Evangelistou na Kypr, jejich loď v bouři ztroskotala. Poté, co se zachráněni ocitli na pevnině, Marie zůstala v údivu stát nad tou krásou. Prosila Boha, aby jí ten překrásný kus země věnoval, a hlas shůry pravil, že tedy jo. Od oněch dob je Athos považován za zahradu Panny Marie.

Hornatý poloostrov je dlouhý asi 60 kilometrů a nejvyšším vrcholem je Athos (2035 m). Z větší části je dodnes pustý, mniši obdělávají jen tu půdu, která přiléhá ke klášterům.
Křesťanství dorazilo na Athos v 5. stol. Na pustý poloostrov se uchýlili mniši, jimž se tehdejší svět zdál příliš hlučným, zkaženým a uspěchaným, než aby se v něm mohli v klidu věnovat své víře. Poustevníků přibylo poté, co mnozí křesťané uprchli v 7. stol. z Palestiny zabrané Araby.

Patří jim půl Soluně…

První kláštery byly na Athosu založeny ve druhé polovině 9. stol. a přebývali v nich mniši z celého pravoslavného světa. Dnes některé kláštery živoří a při životě je udržuje jen několik mnichů, zatímco jiné vzkvétají. To je případ „ruského“ kláštera sv. Pantělejmona.
Jak přišlo po roce 1990 pravoslaví v Rusku do módy, je klášter zahrnován dary nejen od tamní církve, ale i od tisíců zbohatlíků. Buď je to díkůvzdání za nabytý majetek, nebo pokus o korupci Všemohoucího, aby přimhouřil oči, až nadejde boží soud.

Dnes některé kláštery živoří a při životě je udržuje jen několik mnichů, zatímco jiné vzkvétají.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Sv. Pantělejmon prodělává velkorysou a jistě nákladnou rekonstrukci. Kříže bambulatých věží jeho chrámů se blyští novým zlatem, většina budov má luxusní střechy. Zatímco většina klášterů má možnost ubytovat jen pár desítek poutníků, v tom „ruském“ mají dva a půl tisíce lůžek a po dokončení rekonstrukce jich bude dvakrát tolik. Za nejbohatší na ostrově je považován klášter Lavra.

Joanis, který žije na pevnině, kde provozuje malý hotel a ekologickou farmu, měl stavební firmu. Ta dělala nějaké zakázky na Svaté Hoře, takže tam často pobýval. „Patří jim snad půl Soluně. Banky, hotely, činžáky, pozemky, mají své právnické a makléřské firmy, realitní kanceláře,“ říká bez jakékoliv hořkosti Joanis to, co je v Řecku všeobecně známé. Známé je ale i to, že církev štědře podporuje školy, nemocnice, mnohé charitativní organizace a projekty, kulturu, a dokonce prý i sport.

Horská ryba

V roce 1924 uzavřela vláda v Aténách s radou starších smlouvu o samosprávě tzv. mnišské republiky. Pravidla života na Athosu si tak i dnes určují představitelé klášterů. Jedním z nejznámějších je, že na území Svaté Hory nesmí vstoupit žena. Občas to některá v převlečení zkusí (zpravidla jsou to Američanky) a vždy je z toho poprask. Mniši hodně pracují a žijí skromně. To se traduje a většinou to asi bude pravda. Joanis, o němž už byla řeč, to vidí trochu jinak:

„Ty nejhorší práce dělají řečtí dělníci a Albánci, které si kláštery najímají. Stejné je to i se skromností. Mnohokrát jsem viděl, jak mniši potajmu přicházeli na hostinu, když dělníci ulovili divoké prase. Mají zakázáno jíst maso, ale když jim nabídli kus vepřového s tím, že je to z horské ryby, slupli to, ani nemrkli.“

Ikony a rukopisy

Když byla před léty Soluň metropolí evropské kultury, konala se tam výstava pokladů z klášterů na Athosu. První a na desítky let asi jediná. Rukopisy, středověké tisky, ikony, liturgické předměty staré stovky let. To byl ostatně důvod mé cesty na Athos. Doufal jsem, že tyto poklady uvidím v jejich prostředí, že se od laskavých mnichů o nich dozvím spoustu zajímavostí. Mé zklamání bylo ale tak velké, že jsem tam nakonec strávil jen dva dny.

Kámen na hranicích Svaté Hory

Kámen na hranicích Svaté Hory

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Teprve po návratu jsem se dozvěděl, že staré knihy a vzácné ikony teprve začínají oprašovat, pořizovat jejich seznamy a zjišťovat, co tam vlastně mají. Nic z oněch pokladů není pojištěné, a tak je lepší, když nikdo neví, kde co je.

Cizinec není našinec

Když mě po příjezdu spolu s ostatními poutníky ubytovali, byl čas na obhlídku. Klášter sv. Pavla je jako pevnost. I zevnitř. Většina dveří je zamčená a u těch ostatních byl vždy někdo, kdo mi ukázal, že tam nemám co dělat. Kochal jsem se tedy krásně upravenými políčky a vinicemi v „podhradí“.

V šest byla bohoslužba. Stoupl jsem si ke zdi a dělal to, co ostatní. Trvalo to hodinu a ani při nejlepší vůli jsem nechápal, „vo čom to je“. Přenášeli svaté obrázky z místa na místo, z věšáků sundávali lampy a věšeli je jinam, občas nás ofoukli kadidlem. Zpívalo se a pak zase všechno vraceli na místo.

Starý igumen bohoslužbu proklimbal, pak se vzbudil a před koncem odcházel. Když si ho jeden z řeckých poutníků chtěl vyfotit, odstrčil ho tak hrubě, že mu vyrazil foťák z rukou.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Kde jsou ti laskaví vousatí báťuškové, kteří se ochotně fotí s turisty? Po večeři (zeleninová šlichta v plechové misce) byla ještě jedna bohoslužba. Nemaje nic lepšího na práci, vydal jsem se do kostela na nádvoří.

„Ty katolík. Běž pryč,“ zastoupil mi cestu jeden z mnichů. Když jsem si u snídaně (zeleninová šlichta v plechové misce) chtěl sednout na volné místo u okna, smýkl se mnou ten, co roznášel misky, až šlichta vyšplouchla na podlahu: „Sednout tady!“ „Máš štěstí, že jsme v klášteře. Jinak bys dostal přes držku,“ pomyslel jsem si.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Když jsem odjížděl na Svatou Horu, povzdychla si Eleni, matka majitele rodinného hotýlku, která se starala o snídaně: „To ti závidím. Jeden známý tam byl, a když se vrátil, říkal mi, jak báječně se cítí.“

Po návratu z toho dvoudenního výletu jsem se pořádně osprchoval, zašel do hospody v přístavu na dobrou večeři a dal jsem onomu muži za pravdu – cítil jsem se opravdu báječně.