Každý rok v prosinci se tam sjedou střelci, jezdci, hudebníci, krotitelé hadů, lidoví vypravěči i kouzelníci z celého Maghrebu, tj. zemí severní Afriky, aby předvedli zvyky, písně a nádherné kroje své domoviny.

Velbloudí přetlačování

Velbloudí zápasy jsou z nesčetných disciplín stále velmi oblíbené. Dva samci, asi dvouletí, se snaží svým silným krkem jeden druhého vytlačit z označené pozice. Oba při tom řvou a nesmírně slintají. Ten nervóznější se snaží po straně tlamy vychlípit část měkkého patra. Za zvuků připomínajících čištění odpadu se objeví tmavorudá bublina velká jako dětská hlava.

Po chvíli, kdy zvíře usoudí, že už to stačilo, bublina zmizí. Na výhru to vliv nemá, vítězem je ten silnější. Obyvatelé oáz používají velbloudy dosud jako dopravní prostředky. Jako jízdní zvíře je velbloud vcelku pohodlný. Je totiž mimochodník. Na kolébavou chůzi si zvyknete hned. I na poněkud nepohodlný nástup a sestup. Výhled z téměř dvou metrů za to stojí. Nejvíce ceněný je mezi hrbatými koráby pouště mehari – velbloud bílé barvy.

Jako z pohádky

Po poledni se v dunách za Douzem zvedl vítr, písek vířil jako šílený a nebe ztratilo nadobro svou namodralou barvu. Vzduch se podobal slonovinově bílé cloně. Na dunách se objevil jezdec. Kůň má parádní výstroj, stejně tak jezdec (až na kovbojské holínky), černý séš zručně omotaný kolem hlavy.

FOTO: fotobanka Profimedia

Docela dobře chápu arabské pořekadlo, podle nějž se na dobrém koni dá ve cvalu psát milostný dopis, jak je jeho krok pravidelný. Určitě by šla napsat esemeska. Jezdec, který se hnal písečnou mlhou, by to lehce dokázal. Svému koni věří, nechá jej běžet, aniž by držel uzdu. Později, když už sedím v berberském stanu, vzpomínám na tu scénu jako na scénu z orientální pohádky.

Tuniské hřebčince jsou chloubou země a tradice chovu koní sahá až do dob Kartaginců, Římanů a Byzantinců. Takzvaný berberský kůň, arabsky barb, je druhý po čistokrevném koni arabském v pořadí zakladatelů plemen koní. Je to stejně vytrvalý (na kratší tratě velmi rychlý) pouštní kůň, liší se povahou, drsnějším vzhledem a je skromnější.

Saluka pro užitek i pro potěšení

Na Saharském festivalu předvedou majitelé i své pouštní chrty, saluky, jimž se někdy říká i gazelí psi. Původ má toto honicí plemeno ve starověké Asýrii a Persii a je pojmenováno podle tamního města Saluk, dnes už zavátého pískem. Na úlomcích keramiky, starých 4000 let, najdeme dokonce první vyobrazení pouštních psů.

Chovat takového psa bylo výhodou. Zabil-li při lovu zvíře z náboženského hlediska nečisté, muslim je mohl bez obav sníst. Chovatelé cvičí své psy pro závody v běhu, na lov zajíce a jakési „norování“ malé pouštní lišky – fenka.

Saluka je jemný, štíhlý pes s ocasem vtaženým mezi nohy. Srst, nejčastěji v odstínu pouštního písku, je hebká a splývavá. Saluky se cvičí také k lovu dropů a gazel, jinde ve světě to jsou oblíbení domácí mazlíčci. Gazelího psa nesmí muslim prodat. Štěňata se prostě darují. Někdy je však možné vzácným psíkem zaplatit daň.

FOTO: TJ, Právo