V obou zemích vyhrály volby politické strany označované za nábožensky (islámsky) konzervativní. Pohled jejich představitelů na západní manýry, jejichž nositeli jsou návštěvníci z evropských zemí, je poměrně nevraživý.

V Egyptě i v Tunisku jsou na výnosech z turismu natolik závislí, že nelze než doufat, že ekonomický realismus převládne a v obou zemích zůstane klid.

Poklady mystické sinajské pouště

První sluneční paprsek protnul šero a vymrzlí poutníci na vrcholu hory Sinaj ožívají. Na jejich tvářích je znát radost z toho, že překonali sami sebe a vychutnávají si zážitek, který si budou pamatovat nadosmrti.

Očekávání východu slunce na hoře Sinaj (označované také jako Mojžíšova hora), druhé nejvyšší v sinajském pohoří na stejnojmenném egyptském poloostrově, není novodobým rafinovaným výmyslem cestovních kanceláří. Vrchol, tyčící se do výše 2285 metrů nad mořem, je styčným bodem hned všech tří velkých monoteistických náboženství – judaismu, křesťanství i islámu – a poutníci na vrchol šplhají už od nepaměti.

Klášter Svaté Kateřiny

Klášter Svaté Kateřiny

FOTO: Michael Švec

Odvěká tradice právě sem klade jednu z nejdůležitějších událostí starozákonných dějin. Hospodin totiž sestoupil na horu Sinaj a zavolal Mojžíše, který tam vystoupil, píše se v 19. kapitole Exodu. Mojžíš, jenž vedl židovský národ z egyptské poroby vstříc zemi zaslíbené, na nehostinném vrcholu setrval čtyřicet dní, než ke svému lidu sestoupil s kamennými deskami desatera.

Na vrchol vystoupil i Kryštof Harant

Český spisovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který noční výstup vykonal v roce 1598, napsal: „Na té hůře Synai byvše do slunce východu, líbilo se nám dobře: Ale že sme ještě mnoho schoditi měli, šli sme zase dolů s druhé strany k západu.“

K posvátné hoře vyrážejí zájezdy z letovisek rozložených na plážích Sinajského poloostrova, z Šarm aš-Šajchu nebo Taby. Odjezd bývá uprostřed noci, autobus cestou míjí několik kontrolních stanovišť a kolem druhé ranní vysadí rozespalé turisty na parkovišti u kláštera svaté Kateřiny uprostřed sinajských hor a pouště.

Každým krokem směrem od parkoviště do hor houstne tma. Vysoké zdi z masivních kamenných kvádrů naznačují, že po pravé ruce spí mniši v monastýru svaté Kateřiny, jednom z nejstarších dochovaných klášterů vůbec, a už se široká prašná cesta zužuje, přibývá na ní kamenů a hvězdy na černé obloze svítí čím dál jasněji.

Odpočinek u beduínů

Teď přijde vhod baterka. Světelný kužel občas odhalí velký oblý balvan u cesty, z kterého se po chvilce pozorování vyklube odpočívající velbloud. Daleko nebude ani jeho majitel, který za nevelký obnos nabízí svezení skoro až pod vrchol.

Pro beduíny je toto houževnaté zvíře často tím nejcennějším, co mají. Jeho srst používají na stavbu stanů, živí se jeho mlékem, pomáhá jim cestovat přes nekonečné pustiny a v neposlední řadě je i zdrojem příjmů v cestovním ruchu. Právě proto jen málokdo korábům pouště rozumí tak dobře, jako tito nespoutaní lidé.

Pouštní růže. Krystalické útvary ze slaných jezer.

Pouštní růže. Krystalické útvary ze slaných jezer.

FOTO: Michael Švec

Po asi šesti kilometrech vytrvalého stoupání prašná cesta končí a napojuje se na strmé úzké schodiště, které podle legendy vybudoval jeden z mnichů, aby tak odčinil své hříchy. Na více než sedmi stech stupních zhoustne provoz natolik, že oddělené skupinky turistů splynou v jednolitý zástup.

Každým krokem vzhůru ubývá sil, černá obloha bledne a nad hlavou v šeru se začíná rýsovat silueta kamenné kaple, která na troskách staršího svatostánku vyrostla v třicátých letech minulého století. To je cíl cesty, vyčerpávající a zároveň osvěžující pouti, kterou lidé toužící po hlubokém duchovním zážitku podnikají po staletí.

Hořící keř

Odměnou za vykonanou námahu jsou i pohledy do závratných hlubin, na vysoké štíty okolních hor, které měkké ranní světlo maluje v nejroztodivnějších odstínech okrů. Cesta dolů ubíhá podstatně rychleji. Po hodině a půl sestupování nad strmými srázy, kolem velbloudů odpočívajících při pěšině po náročné noční šichtě, se před poutníkem otevře široké údolí, v němž se ke skalám choulí klášter sv. Kateřiny.

I jej – jak jinak v této biblické zemi, tradice pojí s Mojžíšem. Co víc: za 12–15 metrů vysokými zdmi, které v 6. století nechal vybudovat římský císař Justinián, se ukrývá „hořící“ keř, z nějž na Mojžíše promlouval Hospodin. Hned vedle se nachází studna, z níž své budoucí ženě Sipoře a jejím šesti sestrám pomohl nabrat vodu.

Rukopisy a ikony

Monastýr žije nepřetržitě od antických dob a i dnes jej obývá přes dvacet mnichů patřících k řecké pravoslavné církvi. Obyvatelé posvátného místa dokázali za dlouhá staletí nashromáždit obrovské množství pokladů, zcela unikátních rukopisů či ikon, z nichž některé si návštěvník v malém muzeu může prohlédnout.

Trojlodní bazilika chrání kromě mnoha uměleckých děl i posvátnou relikvii – záprstní kůstku sv. Kateřiny Alexandrijské, egyptské mučednice a patronky kláštera. Chrám uzavírají skvěle zachovalé a bohatě zdobené původní dveře ze 6. století.

Původní obyvatelé pouště, beduíni, po staletí kočovali z místa na místo, jejich přirozenou obživou bylo pastevectví. To se ale v průběhu 20. století měnilo, někteří našli obživu v turismu, část z nich ale svou dokonalou znalost sinajské pustiny využívá k pašování zbraní či drog.

Každým krokem vzhůru ubývá sil, černá obloha bledne a nad hlavou se v šeru začne rýsovat silueta kaple.

Jsou v neustálém rozporu s místní vládou, kterou viní, že obsazuje „jejich“ pozemky a přehlíží jejich často zoufalé sociální postavení. Proto se někdy uchylují ke krajnostem, například ke sporadickým únosům turistů, za jejichž propuštění požadují výkupné či propuštění svých soukmenovců. I k zajatcům se ale chovají s pohostinností, jíž jsou pověstní. „Konejšili nás, že jen pokračují v našem výletu do hor,“ svěřily se dvě Američanky, které takový únos v únoru prožily. Beduíni je hostili kávou, čajem a sušeným ovocem, než je zase propustili.

FOTO: TJ, Právo

 Michael Švec