Dělali to, co mnozí před nimi i po nich, ale jen oni se stali světově známými. Příběhy lvice Elsy sepsala Joy na přelomu 50. a 60. let. S rukopisem obešla několik nakladatelství, ale uspěla až v americkém Harvill Press. Kniha se třináct týdnů držela na špici žebříčku bestsellerů novin New York Times. Postupně Joy napsala sedmnáct knih. Prodalo se jich na pět miliónů a přeloženy byly do tří desítek jazyků.

Z Opavy do Keni

V Elsameru, v domě na palouku u jezera, je dnes muzeum. Vitríny jsou plné překladů Elsyiných příběhů. Mezi jazyky dominuje čeština. Příběh lvice Elsy byl tehdy u nás velmi populární a v tehdejším Československu vyšel v mnoha vydáních. Možná zčásti i proto, že autorka pocházela ze slezské Opavy.

Friederike Victoria Gessnerová se narodila v roce 1910. Byla jednou ze tří dcer zámožné rodiny. Manželství rodičů se rozpadlo, když bylo dívce deset. Vyrůstala u babičky ve Vídni, zajímala se o výtvarné umění, hudbu, módní návrhářství, ale i o medicínu.

Pohled na jezero Naivasha

Pohled na jezero Naivasha

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Těsně před vypuknutím druhé světové války odjela po dohodě s manželem, vídeňským úředníkem Viktorem von Klarwillem, do tehdy bezpečnější Afriky. Už cestou do Keni se seznámila se švýcarským botanikem a malířem Peterem Ballym, jehož si po následném rozvodu vzala.

Ani toto manželství netrvalo dlouho. Joy, jak ji nazývali přátelé, se nakonec vdala potřetí, tentokrát za strážce jedné z přírodních rezervací George Adamsona.

Příběh malých lvů

Jednoho dne George se svým kolegou zastřelil v savaně lvici, která je napadla. Na místě pak našli tři maličká ustrašená lvíčata. George je přinesl domů a s Joy se o ně starali. Dvě byla později odeslána do zoologické zahrady v nizozemském Rotterdamu. Nejmenší a nejslabší Elsa zůstala u svých adoptivních rodičů v rezervaci Meru.

Když nemotorné batole vyrostlo v mladou lvici, začali ji Joy s Georgem připravovat na návrat do divočiny. Jednoho dne Elsa skutečně odešla za voláním své krve, ale zůstala nablízku. Jako pyšná máma přivedla ukázat své tři potomky, stejné jako byla ona, když ji George našel.

FOTO: Archiv EWAA

V roce 1961 se Elsa vrátila naposledy. Přišla umřít domů, kde vyrostla. Uhynula na následky kousnutí klíštětem. Tři lvíčata byla s ní, ale už byla dost velká, aby se s trochou pomoci dovedla o sebe postarat. Jejich smečka však začala být na obtíž okolním farmářům, jimž zabíjela dobytek. Mladí lvi byli nakonec odchyceni a převezeni do tanzanské rezervace Serengeti. Tak skončil příběh malých lvů.

Kdo má rád zvířata…

Literární Elsa už žila tou dobu vlastním životem. Její autorka jezdila po světě, přednášela, účastnila se společenských akcí a shromažďovala peníze pro nadaci, kterou založila. Elsa Wild Animal Appeal se sídlem v Londýně funguje i dnes a pokračuje ve financování projektů, jejichž cílem je ochrana africké divočiny. Joy Adamsonovou nejvíce proslavily Příběhy lvice Elsy. Méně se ví, že byla také talentovanou kreslířkou.

Její obrázky – celkem jich namalovala na sedm stovek – jsou unikátní tím, že zachycují rostliny, které zmizely z přírody dřív, než je někdo vyfotografoval. Podobné je to s příslušníky dnes již neexistujících afrických kmenů, které rovněž malovala.
Joy – byť se o tom nikde příliš nemluví – byla komplikovanou osobností, s níž nebylo snadné vyjít.

Byla zřejmě výjimkou z pravidla, že kdo má rád zvířata, má rád i lidi. Trochu to naznačuje i vynikající filmový dokument, který v Elsameru návštěvníkům pouštějí.

V roce 1980 Joy obvinila mladého černošského sluhu z krádeže a vyhnala ho ze své farmy. Ten ji krátce nato z pomsty zabil. Dodnes sedí v nairobském vězení. George, s nímž se Joy také rozešla ve zlém, ji přežil o necelých deset let. Zastřelili ho pytláci, když přijel na pomoc přepadeným turistům.

Šaty ke královně

V muzeu v Elsameru jsou nejen překlady knížek, ale také malířské náčiní a obrázky, psací stroj, na jehož válci vznikaly lví příběhy. Nábytek ze vzácného afrického dřeva, Georgeovy zbraně a vybavení, které používají strážci rezervací.

Jsou tam také společenské šaty, k nimž se váže úsměvná příhoda. Joy přiletěla v roce 1966 do Londýna, kde jí oznámili, že ji přijme Alžběta II. u příležitosti premiéry filmu Volání divočiny natočeného podle její knihy.

V domě u jezera

V domě u jezera

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Na audienci ke královně se nedá jít jen tak. Joy vběhla do salónu Normana Hartnella, nejlepšího londýnského krejčího, kterého jí doporučili. Na figuríně uviděla šaty. Padly jí do oka a padly i na její postavu.

V Buckinghamském paláci zavládlo zděšení, když do salónu, kde čekala Joy, vstoupila královna. Obě dámy měly naprosto stejné šaty. Přijetí se přesto odbylo v srdečné atmosféře.

Tím, kdo přišel zkrátka, byl chamtivý krejčí. Ztratil přízeň i zakázky královského dvora. Ukázalo se totiž, že šaty, které si u něho královna objednala, jí neseděly. Vyrobili proto stejný model, tentokrát přesněji měřili. Ty původní šaty však zůstaly viset v salónu a krejčí je prodal, aniž tušil komu a pro jakou příležitost.

Směrovky v bludišti

Elsa a Joy spočinuly nakonec na stejném místě v rezervaci Meru. Hrob Elsy, na němž byl rozptýlen popel její adoptivní matky, je označen.

Na cestách v savaně jsou i směrovky, které k němu vedou. Ti, kteří podle nich jedou, však bloudí v kruhu a k cíli se nikdy nedostanou. To přátelé obou se postarali, aby k místu jejich posledního odpočinku neputovaly zástupy zvědavců.

Hrob lvice Elsy v národním keňském parku Meru

Hrob lvice Elsy v národním keňském parku Meru

FOTO: fotobanka Profimedia