Před více než půlstoletím pracoval muž, který na berlínské Humboldtově univerzitě vystudoval psychologii a dopravní inženýrství, jako psycholog v úřadě, který měl v tehdejší Německé demokratické republice na starosti dopravu.

Právě koncem padesátých let 20. století vyvolal prudký rozvoj automobilové dopravy oprávněné obavy o bezpečnost chodců.

V NDR se tehdy používala semaforová světla navržená někdy ve třicátých letech. „Bylo nám jasné, že chodci se budou řídit světly na semaforu jen tehdy, pokud budou zobrazeným signálům rozumět a pokud si je oblíbí. Proto jsme chtěli, aby symbolům snadno rozuměli děti školou povinné i senioři.

Postava v pohybu měla pomoci lidem, kteří špatně rozeznávají barvy.

Postava v pohybu měla pomoci lidem, kteří špatně rozeznávají barvy.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Postava v pohybu měla pomoci lidem, kteří nedokážou rozeznat zelenou, oranžovou a červenou. A to je v Německu každý desátý. Navíc siluetu vidíte i tehdy, kdy se kolem vás odrážejí světla včetně neonových výbojek,“ vzpomíná Hildegarda Peglauová, vdova po tvůrci dodnes populární siluety.

A co s vlasy?

Karl Peglau stvořil dnes již legendárního panáčka zvaného Ampelmännchen ve svém volném čase. Nelíbilo se mu, že od roku 1957 se na semaforech v tehdejším Západním Berlíně objevovaly pouze nápisy „Stůj“ a „Jdi“. Navrhnout trup malého mužíčka netrvalo Peglauovi dlouho.

„S hlavou to bylo horší,“ upamatovává se Hildegarda. Pěšinka na straně hlavy, kterou měl původně mít, oživila vzpomínky na účes Adolfa Hitlera, zatímco kudrliny by se hodily spíše pro Jihoevropana. Proto se Peglau nakonec rozhodl pro klobouk, tehdy nezbytnou součást šatníku každého muže.

Karl Peglau neplánoval, že vytvoří figurkou pro semafory kultovní symbol. Přesto se mu to podařilo.

Karl Peglau neplánoval, že vytvoří figurkou pro semafory kultovní symbol. Přesto se mu to podařilo.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

V říjnu 1961 se mužíček ze semaforu poprvé představil východoněmecké veřejnosti v televizi. Přesto trvalo dalších osm let, než úřady zprovoznily první světla s panáčkem. Stalo se tak symbolicky přímo v srdci východního Berlína.

Po sjednocení Německa v roce 1990 začal Peglauův panáček mizet z východoněmeckých ulic, protože staré semafory postupně nahrazovala dopravní signalizace vyráběná v západní části země. Ampelmännchen se tak stal kriticky ohroženým druhem. A tehdy se na scéně zjevil netušený zachránce.

Turisté ho zbožňují

„Bylo by hrozné, aby tak kouzelnou figurku nahradilo něco jiného,“ vysvětluje návrhář Markus Heckhausen, rodák z Tübingenu. Když před dvaceti lety přišel ještě s čerstvým vysokoškolským diplomem do Berlína, začal sbírat vymontované semaforové panáčky, opravoval je a prodával veřejnosti.

Ještě dnes Heckhausen nabízí semaforová světla za 80 eur (2 080 Kč) za kus. Jen loni tak jeho firma vykázala zisk více než dva milióny eur (52 miliónů Kč). K tak výraznému obchodnímu úspěchu bezpochyby přispěl i prodej dalších předmětů s Ampelmännchenem. Turisté si mohou ve čtyřech berlínských obchodech pořídit kromě jiného přívěsky na klíče, vázy, plavky, zahradní lehátka a dokonce i těstoviny s kultovní siluetou stojícího a kráčejícího muže.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

„Pro lidi narozené ve východním Německu se figurka skutečně stala trvalou součástí jejich života,“ tvrdí Heckhausen.

„A turistům zase nabízíme legrační suvenýr připomínající německou metropoli.“ Dnes šestaosmdesátiletá Hildegarda Peglauová zdůrazňuje, že bez Heckhausena a jeho firmy by panáček nepřežil. Její manžel se poprvé setkal s Heckhausenem už v roce 1996. Ten mu navrhl, aby se figurka, do té doby známá pouze z červené a zelené na světlech před přechody pro chodce, objevila i na hrníčcích na kávu a na čaj a na tričkách s krátkým rukávem. „Karl měl ze začátku pochyby,“ potvrzuje Peglauová. Nakonec ho ale Heckhausen pro návrh získal.

Duchovní otec figurky se stal společníkem Heckhausenovy firmy, z níž dostával až do své smrti v roce 2009 část zisku. Oba muže navíc spojila vítězná soudní  tahanice o autorská práva na panáčka s kloboukem. Nároky na Ampelmännchena si totiž činil i výrobce semaforu. Popularita postavy nakreslené jedno nedělní odpoledne v panelovém domě v bývalém východním Německu je dnes taková, že jak autor, tak samotný panáček mají vlastní hesla v internetové encyklopedii – Wikipedii.

„Panáček spojuje krásu a účelnost, půvab a praktické využití i cit pro lidi a pravidla pro chodce,“ napsal v týdeníku Der Spiegel Daniel Meuren.

Zajímá se i Hollywood

Právě neklesající obliba kultovního mužíčka zabránila, aby symbol zmizel z německých ulic. Od roku 1997 se křižovatky, rohy ulic a další přechody pro pěší v Německu opět osazují dopravními světly s Ampelmännchenem, který v západní části země vytlačil původní semaforové symboly.

Ve městech, jako je Kolín nad Rýnem nebo Drážďany, se v rámci politické korektnosti objevila na semaforech i postava copaté ženy v sukni.

Figurka se ujala nejen jako symboly pro chodce.

Figurka se ujala nejen jako symboly pro chodce.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Popularita Ampelmännchena už dávno přesáhla německé hranice a mezi jeho fanoušky najdeme také četné obyvatele země vycházejícího slunce.

„Japonci jsou našimi nejčastějšími zákazníky. Našeho panáčka milují, protože je podle jejich slov tak roztomilý,“ potvrzuje Heckhausen. V plánu má připravit o Ampelmännchenovi klip k písničce složené pro tento účel a uvažuje i o programu pro mobilní telefony. A věřte nevěřte, zájem projevil i Hollywood.