Svatovítské zvony Karla IV. nepamatují, rozezní se před půlnoční mší

Historie svatovítských zvonů sahá až do doby krále Karla IV., který při příležitosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství 21. listopadu 1344 spolu se svým otcem Janem Lucemburským položil základní kámen katedrály svatého Víta. Podle plánů stavitele Petra Parléře byly zvony umístěny do jižní věže. Zvonů ve věži bylo postupně osm, dnes jsou jen čtyři.

Největší a nejznámější zvon, nesoucí jméno Zikmund po zemském patronovi, je umístěn v prvním patře věže za zlatou mříží, další tři zvony jsou ve druhém patře.

„Zvony, které jsou v katedrále dnes, ale nejsou z doby Karla IV., jsou to zvony, které byly odlity později,“ říká PhDr. František Kadlec z oboru turistického ruchu Pražského hradu.

Zvon Zikmund je s výškou více než dva a půl metru a váhou včetně srdce a čepu větší než 20 tisíc kilogramů největším českým zvonem.

O jeho vznik se zasloužil Ferdinand I., který ho nechal odlít jako náhradu za zvon z roku 1477 a jeho výrobou pověřil zvonařského mistra Tomáše Jaroše z Brna. „To dokládá i vyrytý nápis na jižní straně zvonu umístěný pod rytinou Zvěstování, který říká: Tomáš Jaroš Brněnský s pomocí Boží mě vylil roku 1549,“ říká František Kadlec.

O tom, jak se Zikmund dostal do patra věže, lze jen spekulovat. Podle všeho dělníci použili dubové lešení, kladky, speciální provazy a koňskou sílu. Zvon byl nejspíš zavěšen na silný trám a přes něj byl přetažen do prvního patra věže.

„Legenda říká, že si dělníci nevěděli při práci rady. Provazy jim praskaly v rukách a zvon nešlo vytáhnout. Pomoci se jim dostalo od královské dcery, která jejich marné snažení pozorovala z okna svého pokoje a nakázala, aby na hrad přišly všechny dívky a ženy z okolí, ostříhaly si své dlouhé vlasy a z nich pak spletly silné provazy. Ty pak dělníci použili a zvon na nich byl vytažen do věže, vypráví František Kadlec.

Z osmi zvonů, které kdy bylo slyšet z věže katedrály, jsou kromě Zikmunda dodnes zachovány zvony Václav z roku 1542, Jan Křtitel odlitý v roce 1546 a Josef z roku 1602.

Zvon Umíráček, který se podle legendy rozezněl v okamžiku smrti krále Karla IV., a zvony Marie, Dominik a Ježíš chybějí. „V tuto chvíli správa hradu zvažuje, zda nedojde k vyrobení posledních tří jmenovaných zvonů,“ dodává odborník.

Zvony, tak jako všechny památky, podléhají působení času. Proto je nutné o ně pravidelně pečovat. Běžná kontrola spočívá především v mechanickém očištění zvonů a jejich konzervaci voskem, který chrání povrchovou část zvonu a dává mu vysoký lesk.

Součástí péče je i kontrola řemenů, na nichž je zavěšeno srdce zvonu. V případě Zikmunda jde o pět silných pásů z hověziny. Největší restaurátorský zásah byl proveden v roce 2002 právě na Zikmundovi, když mu puklo srdce. „Tato událost je spojena s novodobou pověstí, kdy puknutí zvonu znamená příchod zlých časů. A v létě téhož roku republiku postihly velké povodně. Jde ale o novodobou pověst, v minulosti o tomto nikdy není ani zmínka,“ dodává František Kadlec.

Cesta do věže ke čtyřem svatovítským zvonům vede po dlouhých úzkých točitých schodech z kamene. Po nich musejí vystoupat pražští zvoníci svatovítští – Campanarii Sanctvi Viti Pragenses – v čele s hlavním zvoníkem Tomášem Stařeckým pokaždé, když je třeba zvony rozhoupat.

V neděli pravidelně zvoníme čtvrthodinu před hlavní polední mší a v tentýž den šestnáctiminutovým zvoněním ohlásíme poledne. K těmto pravidelným zvoněním pak přibývají zvonění mimořádná, konaná zpravidla při velkých církevních, ale i světských příležitostech. Například při významných státních návštěvách, jakou byla návštěva papeže, o svátcích významných českých svatých, a především o Velikonocích a Vánocích.

V zásadě jsou dva druhy zvonění – malé a velké. Rozdíl je v tom, že při malém zvonění zvoníme jen na dva zvony – na zvon Václav a zvon Jan Křtitel. Při velkém zvonění zvoní navíc zvon Zikmund. Obě tato zvonění trvají patnáct minut. Zvon Josef zní pravidelně pouze poslední minutu před nedělním polednem. Příležitostně jej využíváme i pro předávání signálů mezi horní a dolní zvonicí nebo zní samostatně jako tzv. umíráček.

Zvon Josef je nejmenším zvonem svatovítského chrámu, na jeho zvonění stačí jeden zvoník. Totéž platí o zvonu Jan Křtitel. Na Václava jsou zapotřebí dva zvoníci. Na malé zvonění je tedy potřeba tří zvoníků. Při velkém zvonění se přidává největší český zvon Zikmund. Ten rozhoupává až šest lidí a k samotnému zvonění jsou nutní čtyři zvoníci.

Jak bylo řečeno, zvoní se patnáct minut, a protože je to práce fyzicky namáhavá, není na škodu, když se zvoníci mohou střídat. Optimální je proto dvojnásobný počet zvoníků – nutné to však není.

Na sváteční dny je naplánováno několik mimořádných zvonění. Nejvýznamnějším z nich je zvonění na Půlnoční mši svatou (slavnost Narození Páně). Toto zvonění je vlastně i zvoněním na mši, která začíná až druhý den, a trvá dvacet minut. Druhým zvoněním je večerní zvonění posledního prosince na bohoslužbu na závěr občanského roku.

Zvoní se před obřadem i v průběhu samotného obřadu a téměř na jeho konci při části Te Deum, kdy je krátké tříminutové zvonění. Posledním, třetím zvláštním zvoněním těchto dní je první zvonění na Nový rok. Toto zvonění předchází první velké novoroční pontifikální mši. V tento čas zní poprvé v novém roce všechny svatovítské zvony.