Čína uhání v rychlém pruhu: na skok v Hongkongu, Šanghaji, Nankingu a Šen-čenu

A je to tu! Lev samozřejmě v Číně nikdy nežil, dostal se do ní až s pronikáním buddhismu počátkem našeho letopočtu. Takže jde spíše o tradičního čínského draka. Jaké vydává toto zvíře zvuky, nevím. Drak ale ožil a nabírá sílu. Už to dotáhl na druhou největší ekonomiku světa. Sluší mu desítka. Takový je jeho průměrný roční růst v posledních 30 letech i odhad doby, během níž se může stát světovou jedničkou.

Jak to říše za Velkou zdí vůbec dokázala? Vždyť ještě koncem 70. let toho v ošuntělých krámech mnoho nenabízela, leda vatované kabáty, lopaty a hřmotné budíky. O nějakém luxusu si mohla nechat jen zdát.

Na cestu mám devět dní. Vede z jihu na sever, z Hongkongu přes Šen-čen, Šanghaj a Nanking do Pekingu. Hned v Hongkongu čtu v novinách, že aerolinie China Southern Airlines se právě staly první leteckou společností v Číně (a sedmou na světě), která si pořídila evropské superjumbo. Při letu z jižní Francie, kde si stroj A380 převzaly, byl mezi prvními cestujícími i čínský basketbalový hráč a bývalá hvězda NBA Jao Ming.

Od roku 1965, kdy si Jean-Paul Belmondo zahrál s chutí Muže z Hongkongu, se toho hodně událo. O tu největší změnu se postarali čínský vůdce Teng Siao-pching a britská premiérka Margaret Tchatcherová, kteří si v roce 1984 plácli na návrat Hongkongu pod čínskou správu. Dohoda vstoupila v platnost 1. července 1997, kdy se Hongkong stal Zvláštní administrativní oblastí ČLR s tím, že jeho kapitalistický systém se po 50 let nezmění. Protilehlou kolonii Macao s jejími proslulými kasiny vrátili Portugalci o dva roky později.

„Převod byl mimořádně plynulý a dobře zorganizovaný,“ říká mi uznale mediální zástupce hongkongské burzy Scott Sapp. Považuje za důležité, že si teritorium udrželo roli významného finančního a obchodního střediska Asie a dál se rozvíjí. Co bude s Hongkongem, až ochranná lhůta skončí, odmítá spekulovat.

„Uvidí se,“ podotýká diplomaticky. Splnil jsem si sen a prošel se rušným Centrálním obvodem na severním pobřeží Hong Kong Islandu. Stále v něm vládne jedinečná atmosféra bývalé britské kolonie.

Jezdí se vlevo, ulice křižují dvoupatrové autobusy a tramvaje, pouliční trhy žijí věčným smlouváním o cenách a v barech v SoHo (South of Hollywood Road) – kolem nejdelší soustavy eskalátorů na světě (792 metrů) – to vře dlouho do noci. Před některými hospodami se popíjí i na ulici, pár hostů evidentně přebralo. Scházel mi jen nějaký „bobík“, který by stále nosil helmu připomínající anglického policistu.

Teng se nebál experimentovat. V Šen-čenu, někdejší rybářské osadě na hranicích s Hongkongem, zřídil v květnu 1980 první Zvláštní hospodářskou zónu jako laboratoř ekonomických reforem a politiky „otevírání se světu“. Dnes má ČLR takových pásem sedm.

Šen-čen se za 30 let změnil v 13miliónovou supermoderní aglomeraci. Sílil tzv. šenčenským tempem: v průměru o 25,8 procenta ročně. V 90. letech se říkalo, že Šen-čen postaví „jednu výškovou budovu denně a jeden bulvár každé tři dny“. Pravda je, že horizont města dnes zdobí 13 mrakodrapů o výšce přesahující 200 metrů, včetně Shun Hing Square (384 m) – osmé nejvyšší budovy světa.

„Šen-čen roste doslova před očima. Má už sedm linek metra, Číňané jsou schopni vybudovat během roku i 30 stanic,“ říká mi při pohledu z okna své kanceláře v Šen-čenu Michal Skočil, generální ředitel spotřebitelské úvěrové společnosti Home Credit pro ČLR.

Společnost spadá pod finanční skupinu PPF a v Číně se jí, jak se zdá, začíná dařit. Trefila se totiž do segmentu, který je v zemi nový a má budoucnost. Už proto, že si Čína začíná uvědomovat důležitost zvyšování domácí spotřeby jako alternativy k nadměrné závislosti na exportu.

Příští rok chce Home Credit expandovat z 30 do 90 měst a současně rozjíždí spolupráci se dvěma největšími síťovými obchody domácích spotřebičů – Suning a Gome. Číňané si nejvíce půjčují na mobily, počítače a motorky. Doba, kdy dělníci v Šen-čenu vyráběli na export jízdní kola nebo licenční televize, je dávno pryč. Teď vedou vyspělé technologie.

Siao Č-ťia, zástupce městské vlády, mi říká, že průměrný věk lidí v Šen-čenu nepřesahuje 30 let. Vysvětlení není složité. Je to město, kam si mladí přicházejí vydělat.

Platy jsou proti jiným částem Číny až dvojnásobné. Když si nastřádají, vracejí se do svého rodiště, kde si za to mohou pořídit vlastní bydlení. Povolení k trvalému pobytu – hukou – tak v Šen-čenu vlastní jen 2,6 miliónu obyvatel, z toho 42 procent má univerzitní diplom. Podíl vysokoškoláků se má různými pobídkami ještě zvyšovat.

Při přesunu ze Šen-čenu do Šanghaje je vidět, že investice, které Čína pouští do infrastruktury – nových letišť, rychlovlaků, podzemní dráhy, dálnic, podjezdů i nadjezdů – jsou neskutečné. Svezl jsem se metrem v Hongkongu, Šen-čenu i Šanghaji. Jak vstup, tak výstup je všude možný jen přes turnikety. Podél nástupišť jsou navíc průhledné stěny, které se v místech dveří automaticky odsunou, až když souprava zastaví ve stanici. Je to elegantní bezpečnostní opatření.

Problémem je, že Číňané někdy kvůli rychlému tempu růstu ledacos nedoladí. A pak se nadává. Veřejné mínění přitom začíná hrát v zemi stále větší roli. Není pravda, že by Číňané nemohli protestovat. Neustále se proti něčemu bouří – jednou proti bourání starých čtvrtí, jindy proti stavbě nového mostu a pravidelně proti rozbujelé byrokracii. Běžně nadávají před obchodním domem. Ale má to své meze. Velká politika je mimo.

„Vláda hledá možnosti, jak dát lidem více prostoru, aniž by bořila řídící strukturu. Nenutí nikoho hlásat ideologické poučky. Povoluje volby na obecní úrovni, ale výsledkem je, že lidé stejně nakonec vyberou své nejbližší příbuzné. V zemi je nicméně i skupina lidí, kteří to vidí jinak. Pokud jen vyjadřují nesouhlas na sociálních sítích, nic se neděje, pokud ale protesty nějak organizují, to už je horší,“ popsal mi situaci jeden západní manažer.

O to zajímavější bylo setkání s novináři šanghajské skupiny China Business News. Nebyli to žádní dogmatici. Šéf získal doktorát na americké univerzitě, vedoucí zpravodajství přišel s batůžkem. Oba hovořili svižnou angličtinou, což bývá stále více pravidlem. Neskrývali, že komunistická strana média kontroluje, ale stáli si za tím, že na řazení a obsah zpráv dohlížejí sami.

Číně se evidentně bohatě vrací, co vkládá do zahraničních studií svých mladých lidí. V USA jich dnes studuje 20 tisíc, v Evropě 10 tisíc. To je velká disproporce v porovnání s počtem našich studentů v Číně. Podle české ambasády v Pekingu jich jezdí tak tři čtyři do roka a to samé opačně. Nezapočtou-li se nadšenci, kteří pobudou v Číně na základě samofinancování. Návštěva šanghajské pobočky společnosti Huawei (ústředí má v Šen-čenu) připomněla, v jakém oboru nyní Čína vyniká. Jsou to informační a telekomunikační technologie.

Huawei je jednou z nejrychleji se rozvíjejících nadnárodních telekomunikačních společností na světě. Patří mezi TOP 5 největších výrobců smartphonů s Androidem a již sedmým rokem je také dominantním dodavatelem mobilních sítí a modemů v Česku. U nás už má Huawei 270 zaměstnanců a jejich počet – jak mi bylo naznačeno – se chystá zvyšovat.

Začínám chápat, proč mají Číňané chytré mobily doslova přilepené k ruce. Mohou si vybírat z jejich obrovské nabídky, jsou jimi přímo posedlí. Neustále někam telefonují, stále do mobilů něco vykřikují. V kavárně, na ulici, v metru, prostě všude. Telefonování snad mají jako nový národní sport.

V Nankingu, jehož nejznámější dominantou je Sunjatsenovo mauzoleum, mě čekalo další překvapení. Při návštěvě centrály firmy Suning, partnera Home Creditu, narazíte na podobný úspěšný podnikatelský příběh jako u Huawei. Suning si do reklamní brožury bez rozpaků otiskl fotografii obchodu v Nankingu, kde šéf nyní světoznámé firmy v roce 1990 začínal. Byl to obyčejný krámek. Podobně Huawei: jeho ředitel byl kdysi pouhým prodejním agentem výrobků z Hongkongu. Tak nějak kdysi začínali Ford a jiní v USA.

Dva velké problémy Číny se jmenují vzduch a voda. V Pekingu na jeden z nich narazíte hned při výstupu z letadla. Město tone v oparu, o němž se lze jen dohadovat, do jaké míry je to průmyslový smog či obyčejná podzimní mlha. Neustále pokašlávání alergiků ale odpověď naznačuje.

Problém komplikuje obrovské množství aut, která ve všedních dnech ucpávají Peking. Megalopole má sice už šest radiál, ale zdá se, že jejich osud je stejný jako u mnoha jiných městských obchvatů ve světě: snadno se mění ve velké parkoviště.

Mohl jsem jen vzpomínat na mraky cyklistů, které se kdysi valily pekingskými ulicemi. Auta nad nimi jasně zvítězila. Jak jsem se dozvěděl z místních zpráv, počet aut v celé Číně už dosáhl hranice 100 miliónů, což je nejvíc po USA.

O jedno řešení zapeklité situace se ale Peking snaží. Každý den vylučuje z dopravy auta podle posledního čísla registrační značky. Ve čtvrtek, kdy jsem byl v metropoli, nesměly vyjíždět vozy končící trojkou a osmičkou, v pátek to byla čtyřka a devítka. V pondělí se mělo pořadí posunout, aby řidiči nebyli v některé dny trvale diskriminováni. Nařízení kontrolují v hustém provozu digitální kamery, hříšníky čeká mastná pokuta.

To, co při návštěvě potěší, je, že Číňané nás mají rádi. Určitě i proto, že Československo patřilo vedle Moskvy a Varšavy k prvním zemím, které v roce 1949 jejich nový stát uznaly. Jestliže bohemistka Liu Xingcan, která přeložila mj. Dobrého vojáka Švejka, nedávno Právu řekla, že nepotkala žádného Čecha, který by se k ní nechoval přátelsky, je to velká pocta.

Velvyslanec Libor Sečka uvádí několik oblastí, o něž se Česko může při spolupráci s Čínou opřít. Je to farma československočínského přátelství v Čungťie (asi tři hodiny jízdy autem od Pekingu) a nedaleký významný přístav Tiencin. Dále prstenec měst kolem Šanghaje (nejvíce Číňanů podnikajících u nás pochází z Wen-čou), pak Kanton a Šen-čen na jihu a nakonec Čcheng-tu (hlavní město centrální provincie S’-čchuan).

Název farmy v Čung-ťie pochází z 50. let, kdy Československo věnovalo tamnímu státnímu statku 670 moderních zemědělských strojů a skupina našich inženýrů naučila Číňany s agrotechnikou pracovat. Dnes jde o moderní komplex, který se postupně proměňuje v satelitní městečko správního střediska Chuang-chua.

A právě do Čung-ťie přestěhovali Číňané náš pavilón z loňské světové výstavy EXPO v Šanghaji, aby zde sloužil hlavně jako muzeum spolupráce obou zemí. „Je to místo, kde nepřijdeme zkrátka. Na druhou stranu je tu i možnost expandovat přes tuto komunitu dál do Číny,“ shrnuje význam farmy ambasador.

Jak říká, hodně pomáhají přímé vztahy mezi našimi kraji a čínskými provinciemi. „Naše vláda chce, aby se rozvíjely, mají její politickou podporu. Jde o poměrně autonomní, silné oblasti, které mohou investovat i v zahraničí,“ dodává.

Nemůže to nicméně úplně kompenzovat vztahy na nejvyšší úrovni, které jsou v posledních letech chudší. Důležité podle velvyslance ovšem je, že „dnes jsme s Čínou schopni se bavit o všech otázkách, i o lidských právech. Ale to, co je třeba, je najít ještě lepší porozumění, respekt, citlivost“.

Je to pouhá shoda okolností, ale po návratu do Prahy jsem našel v e-mailu pozvánku na křest knihy Čínský svět, jejímž autorem je sinolog a právník Vít Vojta. Úvodní slovo mu napsal prezident Václav Klaus, jehož Vojta (působí v Praze a Šanghaji) při dvou dlouhých cestách do Číny a východní Asie doprovázel.

„Myslet si, že pochopíme tento mnohonárodní celek, fakticky jednu civilizaci, položíme-li na ni mřížku požadavků civilizace Západu, pak ztroskotáme. Na některé principy jistě rezignovat nemůžeme. Stejně chybné však je nutit současnému typu čínského zřízení zjednodušenou nálepku komunistického totalitarismu. Tím zůstaneme na povrchu a nepochopíme nic,“ podotkla mj. hlava českého státu.

A nejmilejší pozdrav z Číny na závěr. Víte, kdo je za Velkou čínskou zdí z naší republiky nejpopulárnější? „Bezkonkurenčně Krteček!“ usmívá se velvyslanec Sečka. „Je to pro Číňany naprosto mírumilovná postavička. Vyhovuje jejich psychice i náladě. Také se považují za mírumilovný národ díky svému vztahu k přírodě.“