„Tady bydlel velitel bunkru,“ říká Tobias Hollitzer, člen občanského sdružení sídlícího v Lipsku. Major východoněmecké tajné služby Stasi tady žil trvale s rodinou. Jen sto metrů od idylického domku, za zdmi, o něž se dnes opírají rezivějící kola železničních vagónů, začínalo pásmo obklopující tajný bunkr Stasi, východoněmecké tajné služby. V případě války měl poskytnout naprosto bezpečný úkryt generálu Manfredu Hummitzschovi, šéfovi Stasi v kraji Lipsko, a jeho 120 spolupracovníkům.

Velitelská místnost nepostrádala komunikační zařízení včetně šifrovacích. Ačkoli nikdy nesloužila svému účelu, technici je udržovali v chodu až do zhroucení NDR.

Velitelská místnost nepostrádala komunikační zařízení, včetně šifrovacích. Ačkoli nikdy nesloužila svému účelu, technici je udržovali v chodu až do zhroucení NDR.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Nezapomnělo by se ani na zpravodajce sovětské KGB působící v Lipsku. Betonové zdi byly tak silné, že by odolaly výbuchu atomové bomby. Komplex, zabírající více než pět hektarů, začali stavět v roce 1968 a dokončili ho za čtyři roky.

„Obdobný úkryt pro hlavouny tajné policie měl každý východoněmecký kraj,“ vysvětluje Hollitzer. Nicméně bunkr v Machernu, jen třicet kilometrů od Lipska, zůstal jediný z větší části nedotčený.

Nevládní organizace, v níž působí Hollitzer, v bunkru zřídila již před patnácti lety muzeum, kam ročně zavítá na pět tisíc návštěvníků. Několik garáží a tři světlé modré bungalovy nikdo nevyužívá, stejně jako dům, v němž bydlela rodina důstojníka Stasi. Na první pohled je zřejmé, že stavby mají lepší časy už dávno za sebou.

Rekreační středisko?

Celý komplex byl oficiálně rekreačním střediskem místního státního podniku, který měl na starosti kanalizaci a čištění odpadních vod. Šedá dílna ale ukrývala to, co mělo být před okolním světem navždy zatajeno: podzemní stavbu o rozloze čtyř tisíc čtverečních metrů. V případě války měla Stasi právě odtud řídit zatýkání disidentů a dalších režimu nepohodlných lidí.

Průvodkyně Jana Bleylová stiskne v dílně nenápadné tlačítko a velká kovová stěna se lopotně odsune ke zdi. Před návštěvníky se otevře průchod ke schodišti, vedoucímu do podzemního světa Stasi. Vzduch je cítit zatuchlinou.

Zájemci o prohlídku minou několik vzduchotěsných neprůstřelných dveří a místností se sprchami, které měly zbavit personál radiačního a chemického zamoření. Teprve poté mohl vstoupit do velitelské místnosti. Místa tu mnoho není a zdá se, jako by na vás neustále padal strop.

Z pokojů, kde měli při mobilizaci pracovat vysocí důstojníci Stasi, se šlo dlouhou chodbou, pokrytou nezbytným červeným kobercem, rovnou ke generálovi. Velitelskou místnost, zařízenou v typickém usedlém východoněmeckém stylu, zdobí hnědé dýhy napodobující dřevo. O spojení se starala telefonická ústředna a 70 linek.

Podzemní labyrint objevil kněz

Skrýš lipských tajných policistů objevil místní kněz Gottfried Süss v prosinci 1989 jen několik dnů poté, co se východoněmecký režim zhroutil. O místu, skrytém v lese, si místní šuškali již dávno předtím.

O měsíc později získal povolení ke vstupu na zalesněný břeh rybníka i Hollitzer, který východoněmeckým úřadům neustále připomínal základní lidská práva a svobody. „Pohled do podzemí, který se mi naskytl, mne nemohl překvapit. V době lipských demonstrací jsme obsadili na téměř celý měsíc tamější ústředí Stasi ve městě,“ vzpomíná. Mezi dokumenty, které našel v podzemí, nechyběl ani seznam nepřátel režimu, kteří měli být při vyhlášení mobilizace okamžitě zatčeni. „Mé jméno tam nescházelo,“ směje se Hollitzer.

Pod touto budovou se skrýval bunkr pro šéfa lipské Stasi a jeho štáb pro případ války.

Pod touto budovou se skrýval bunkr pro šéfa lipské Stasi a jeho štáb pro případ války.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Bunkr ve skutečnosti nikdy nesloužil účelu, pro který vznikl. Hummitzsch sem za celou dobu zajel z Lipska jen jednou: provedl na místě předem ohlášenou kontrolu. Každodenní provoz rozsáhlého zařízení zabezpečovali technici Stasi.

Podzemní labyrint se stal národní kulturní památkou. „Často sem jezdí milovníci techniky a také lidé, kterým se po bývalém režimu stýská. Nechceme ale, aby bunkr zůstal pouze technickým nebo válečným muzeem. Je místem, kde si můžete udělat obrázek o tom, jak Stasi pracovala a co mělo nastat, kdyby východoněmecké úřady vyhlásily mobilizaci a válka doopravdy vypukla,“ uzavírá Hollitzer.