Sedím na kraji lesa u pramene a nabírám si vodu do PET lahve, abych měla v příštích hodinách uprostřed divoké přírody co pít. Je léto, půl osmé ráno a na lesní cestě je už čilý ruch. „Vezměte si ostružiny, osvěží vás,“ nabízí mi čerstvé lesní plody, velké asi jako malá rajčata, žena středního věku, která jde okolo. Tlačí kolo a pobíhá kolem ní asi tříletý kluk. Ostružiny cestou nasbírala do skleněné lahve a u pramene nabírá vodu do jejího víčka, aby dala dítěti napít. Na sobě má holínky, tepláky, zástěru a na hlavě šátek.

Poloniny

Poloniny

FOTO: Věra Keilová, Právo

Takzvané funkční prádlo, které mám já, dává tušit, že jsem turista odjinud. Ze Západu.
Ostružiny jsem ochutnala a nabídla jí, že jí za to na cestu dám svou petku s vodou. Na to mi však do dlaně přisypala ještě další plody a s úsměvem mi odpověděla, že nic nepotřebuje, protože po cestě na poloninu je prý vody dost. Lesní cestu do kopců vedoucích do míst, kde se pase dobytek, zná důvěrně stejně jako každý její soused.

Cestování časem

Nejdůležitější majetek je tady kráva a každé stéblo trávy končí v seníku, aby dobytek měl co žrát i v zimě. „Bez krávy a brambor bychom umřeli,“ opakovali mi místní lidé. Kráva je pro obyvatele vesnic, roztroušených v Podkarpatské Rusi v údolích vodních toků a po strmých stráních, i na počátku jednadvacátého století jedinou zárukou, že i když bude nejhůř, budou mít alespoň mléko, tvaroh, smetanu a sýry. Někteří chovají také kozy a ovce.

S proutky tu děti umějí zacházet rozhodně líp než s počítačovou myší a dobře se ohánějí i hráběmi – krávy musejí mít co žrát v létě i v zimě.

S proutky tu děti umějí zacházet rozhodně líp než s počítačovou myší a dobře se ohánějí i hráběmi – krávy musejí mít co žrát v létě i v zimě.

FOTO: Věra Keilová, Právo

Dobytek putuje hned po ránu vesnicemi v malých houfech na pastvu popoháněný proutky malých dětí. Často s nimi chodí až do poloniny – rozsáhlého travnatého pásu luk na hřebenech kopců nad pásmem lesů – a večer je zase shánějí do údolí. Někdy krávy chodí na pastvu i samy a samy se také vracejí – cestu už znají nazpaměť.

Brzy ráno však poloniny ožívají nejen kravami, koňmi, kozami či ovcemi, ale také lidmi, kteří zde celé léto kosí trávu a suší seno. To pak většinou ukládají do takzvaných oborohů – malých seníků s posuvnou dřevěnou stříškou. Spisovatel Ivan Olbracht, který tady ve třicátých letech minulého století působil jako učitel, je popsal ve svých knihách Golet v údolí a Nikola Šuhaj loupežník.

Seník

Seník

FOTO: Věra Keilová, Právo

Na první pohled se tu od té doby nezměnilo vůbec nic a jediné, nad čím by se literát dnes možná trochu podivoval, by bylo několik starých žigulíků nebo gazíků prohánějících se po místních silnicích, které často připomínají tankodrom.

Traktory jsou nedostupné a drahé a k hospodářským účelům jsou využívány hlavně vysloužilé vojenské náklaďáky. Těch je tu dost a přepravuje se jimi kdeco, včetně lidí. Když nám náčelník jedné z karpatských stanic horské služby nabízel odvoz k rozcestníku pod Hoverlou, nejvyšší horou Ukrajiny, ještě jsme netušili, že skončíme na korbě plechového veterána a během jízdy budeme nadskakovat jako poklička nad hrncem.

Hora Hoverla dosahuje výšky 2061 m n. m. a na jejím vrcholu jsem stanula právě v den, kdy tady davy Rusínů a Ukrajinců slavily dvacáté výročí své nezávislosti. Poté, co Ukrajina 24. srpna 1991 vyhlásila nezávislost, se Zakarpatsko stalo jednou z jejích administrativních oblastí.

Koločava

„Váš Ivan Olbracht nám pomáhá ještě dnes, protože sem každý rok jezdí stovky turistů z Čech. Bohužel to ale už není to, co to bývalo,“ říká mi výčepní v restauraci Četnická stanice uprostřed vsi, v níž ve dvacátých letech dvacátého století žil Nikola Šuhaj. V roce 1996 byl zájem o Koločavu, historicky poprvé zmiňovanou v roce 1463, dokonce tak velký, že sem z Brna jezdila pravidelná autobusová linka. Druhým směrem zase odvážela zdejší muže a ženy do Česka za prací.

Hlavní silnice v Koločavě je v podstatě klidnou vesnickou cestou. Lemují ji malé krámky se smíšeným zbožím a také skromné koliby – místní pohostinství (na snímku vpravo).

Hlavní silnice v Koločavě je v podstatě klidnou vesnickou cestou. Lemují ji malé krámky se smíšeným zbožím a také skromné koliby – místní pohostinství (na snímku vpravo).

FOTO: Věra Keilová, Právo

Název Koločava v překladu znamená „na blátě“ a dnes má toto městečko asi devět tisíc obyvatel. Jsou mezi nimi i vnuci Nikoly Šuhaje. Loupežníka, který zemřel v roce 1921 a jehož příběh barvitě popsal právě Ivan Olbracht.

„Zbojníci – černí chlapi – žili v našich horách vždycky a zbojník je tu v jádru každý. Byl skoro v každé vsi, nebyl to jen Nikola,“ vypráví mi Vasil, který v Koločavě působí jako učitel a v létě jako turistický průvodce.

Nikolova socha je ve skanzenu Staré sedlo.

Nikolova socha je ve skanzenu Staré sedlo.

FOTO: Věra Keilová, Právo

„Život tady byl vždy velmi tvrdý a lidé zápasili o holé živobytí. Jinde by možná stávkovali, ale tady byl jediný způsob odporu vzít pušku na ramena, jít do hor a odtud řídit svět po svém. Psané právo zbojníky odsuzovalo, ale utiskovaný lid je vnímal jako hrdiny. Ti, co šli jen za kořistí, byli lupiči, ale loupežníci byli něco víc. Ti totiž zároveň vykonávali i sociální spravedlnost. Dokázali to, čeho se ostatní lidé neodvážili, ale po čem toužili: mstít křivdy a brát pánům jejich naloupený majetek,“ vysvětluje Vasil naturel místních lidí žijících v drsných podmínkách karpatských hor.

Zdejší lesy, které se ještě donedávna rozkládaly na rozhraní Polska, Rumunska a Uher, zbojníkům poskytovaly dost skrýší i snadný přechod hranic.

Posmrtná fotografie Nikoly Šuhaje. Byl zabit společně se svým mladším bratrem Jurajem (vpravo). I tento snímek ve svém albu opatruje učitel Vasil.

Posmrtná fotografie Nikoly Šuhaje. Byl zabit společně se svým mladším bratrem Jurajem (vpravo). I tento snímek ve svém albu opatruje učitel Vasil.

FOTO: Věra Keilová, Právo

Právě příběh Nikoly Šuhaje je tím, co české turisty táhne i dnes do Koločavy nejvíc. Jako negramotný mladík byl odveden do první světové války, odkud zběhl. Dva četníky, kteří ho pronásledovali, zastřelil, čímž si zpečetil svůj osud. Začal se ukrývat v lesích kolem rodné Koločavy a přepadával majetné pány, poštovní vozy a kupecké povozy a obíral je nejen o peníze, ale také o šaty a boty a rozdával je chudým. Bral také místním Židům, kteří zde za první republiky byli důležitou ekonomickou silou. Za druhé světové války odtud však byli do jednoho deportováni do vyhlazovacích táborů.

Nikolova zbojnická kariéra trvala jen několik let, ale o to byla závratnější. Český stát na jeho hlavu vypsal odměnu tři tisíce korun, místní Židé však za jeho dopadení nabízeli odměnu desetinásobnou a právě to se Nikolovi stalo osudným. Jeho komplicové ho totiž v létě roku 1921 s vidinou tučné odměny v lese zabili i s jeho mladším šestnáctiletým bratrem Jurou. Odměny se však nedočkali a sami skončili ve vězení. Jediná Nikolova fotografie byla pořízena až po jeho smrti a učitel Vasil ji má ve svém albu stejně jako fotografii Nikolovy ženy Eržiky a jejich dcery Anny.

V albu učitele Vasila je jediná fotografie Anny (vpravo), dcery Nikoly Šuhaje a Eržiky (na snímku uprostřed). Anna byla jedináček, ale dětí měla několik. Zemřela v roce 2005.

V albu učitele Vasila je jediná fotografie Anny (vpravo), dcery Nikoly Šuhaje a Eržiky (na snímku uprostřed). Anna byla jedináček, ale dětí měla několik. Zemřela v roce 2005.

FOTO: Věra Keilová, Právo

„Za milovanou Eržikou se Nikola plížil tajně z hor až do vsi anebo za ním jeho milá chodila na smluvená místa. Když Nikolu zabili, bylo jí dvacet let a byla těhotná. Po nějaké době se znovu provdala, ale další děti už neměla. Zemřela v roce 1987 a její dcera Anna v roce 2005. Eržika, znovuprovdaná jako Děrbaková, i Nikola Šuhaj dnes odpočívají na jednom z koločavských hřbitovů, ale každý zvlášť.

Nikolův hrob je až na samém okraji hřbitova daleko od ostatních hrobů právě proto, že byl zbojník, a pohřben byl až několik let po své smrti. „Ani nevíme, jestli v hrobě ostatky doopravdy jsou, ale i tak k tomuto místu každý rok proudí stovky zvědavců,“ dodává učitel Vasil.

Chudoba cti netratí, ale…

Jak se dnes žije na Podkarpatské Rusi? Není nic jednoduššího než se zeptat místních. „Když byl ještě Sovětský svaz, bylo to lepší,“ tvrdila mi osmašedesátiletá Jelena, matka pěti dětí a babička deseti vnuků. Když její děti chodily do školy, v Koločavě fungovaly dva výrobní závody. Dnes jsou budovy prázdné a pomalu se rozpadají.

„Všichni dnes musejí jezdit za prací jinam, buď do Kyjeva, do Lvova, Oděsy, anebo na Slovensko, k vám, ale třeba i do Španělska a Portugalska. Rodinu, která je závislá na jejich výdělku, přitom nevidí celé měsíce. Ze zemí, kde je potřeba vízum, se vracejí vždy aspoň na pár týdnů po necelých třech měsících, než vyprší lhůta bezvízového styku,“ vysvětluje mi.

Na tržišti si kupující mohou vybrat zaručeně čerstvé a před chvílí sklizené plody.

Na tržišti si kupující mohou vybrat zaručeně čerstvé a před chvílí sklizené plody.

FOTO: Věra Keilová, Právo

Ti, kteří práci nemají, tráví dny prací kolem domu anebo v místních kolibách, což jsou zdejší hostince. V lepším případě obojí kombinují. Pije se hlavně vodka, která je k mání na každém rohu, a to buď čistá, anebo s příchutí. Za vyzkoušení stojí hlavně medová a pak ta, do které se přidává pálivá paprika.

Pití vodky je tady součástí kultury a něčím tak samozřejmým, jako je modré nebe. Bylo tomu tak vždycky a platí to i dnes. Když místní chlapi nepracují, pijí i několik dní v kuse a ochotně zvou ke stolu i turisty. Rodina se uskromní, ale na vodku zbýt musí, a jestli se ti to, ženo, nelíbí, dej si se mnou taky… Není divu, že z řady žen se brzy stávají vdovy a z dětí polosirotci, kteří na rozdíl od dětí v Americe nadváhou rozhodně netrpí. Když mají na pár bonbónů, které se tu prodávají na váhu, je to pro ně svátek.

Za to, že se malý pasáček nechal vyfotit, dostal balíček modelíny. Na mikině má nápis Old Navy, ale před ním ji už nosilo několik jiných dětí.

Za to, že se malý pasáček nechal vyfotit, dostal balíček modelíny. Na mikině má nápis Old Navy, ale před ním ji už nosilo několik jiných dětí.

FOTO: Věra Keilová, Právo

Jelena je také vdova a za celý svůj život byla pouze v Moskvě a v Čeljabinsku – cizí země zná jen z obrázků. Její skromná dřevěnice je hned naproti restauraci Četnická stanice. Ta vznikla v domě, který byl za první republiky základnou českých četníků, a nabízí jak českou, tak i zdejší kuchyni včetně boršče a tokanu, což je ve vodě vařená kukuřičná mouka ochucená ovčím sýrem.

V některém z pokojíků nad restaurací vás ubytují za šedesát ukrajinských hřiven, což je asi 120 českých korun. Personál rozumí a mluví česky.

Vdova Jelena mě pozvala na kafe a ukázala mi svou chaloupku, kde ve dvou malých světničkách vychovala čtyři děti.

Vdova Jelena mě pozvala na kafe a ukázala mi svou chaloupku, kde ve dvou malých světničkách vychovala čtyři děti.

FOTO: Věra Keilová, Právo

Bez větších problémů se tu ale domluvíte se všemi, protože rusínština má některé společné prvky jak s ruštinou a ukrajinštinou, tak i s češtinou. Navíc současná generace starších obyvatel ještě pamatuje české učitele.

U Jeleny vás nocleh vyjde jen na pětatřicet ukrajinských hřiven, tedy zhruba sedmdesát korun. Tekoucí vodu a splachovací záchod tu ale nehledejte – takovou vymožeností se v těchto končinách může chlubit jen málokdo. Zato zde můžete posedět u planoucích kamen nebo si vyzkoušet baňu neboli ruskou saunu, která v prostých příbytcích funguje velmi důmyslně a na závěr nabízí ochlazení poléváním studenou vodou z rendlíku.

Jelena mi uvařila silné sladké kafe a povídala si se mnou, jako bychom se znaly odjakživa. Modelínu a pastelky pro své vnuky přijala jako dárek ráda, ale peníze odmítla. Ty jsou prý jen za odvedenou práci. Lidé tu jsou chudí, ale žebrání ve zvyku nemají a každého cizince, ať je chudý, nebo bohatý, ve svých skromných příbytcích pohostí rádi, aniž by za to chtěli cokoliv na oplátku.

Prosté kostelíky, stohy sena a skromná vesnická stavení – tak vypadají zakarpatské vesnice.

Prosté kostelíky, stohy sena a skromná vesnická stavení – tak vypadají zakarpatské vesnice.

FOTO: Věra Keilová, Právo

Co v Koločavě ještě stojí za návštěvu, je skanzen Staré sedlo, kde je mj. i dům truhláře, u něhož Ivan Olbracht bydlel coby zdejší český učitel pět let. Další muzea se budují a brzy má v této vsi stát i památník obětem lidí, kteří zahynuli při práci v zahraničí. Za několik posledních desetiletí jsou jich už tisíce. Lidé odsud houfně odjížděli za prací vždycky a po rozpadu SSSR to platí znovu.

Romantickou podobu Koločavy dotvářejí okolní poloniny Boržava a Krasnaja s nejvyšším vrcholem Stremba v nadmořské výšce 1719 metrů. Brouzdat se po poloninách nad hlubokými lesy v karpatských horách je za krásných letních dnů zážitkem patřícím do kategorie nezapomenutelných.

Od Jasini do Aše, republika je naše

Městečko Jasiňa kdysi bývalo nejvýchodnějším městem Československa a tato věta byla za prezidenta Masaryka pronášena s hrdostí. Společné dějiny Čechů, Moravanů, Slováků a Rusínů nicméně trvaly jen pouhých dvacet let. Nejprve přišla maďarská správa, pak sovětská.

Jasiňa byla v letech 1919 až 1939 nejvýchodnějším městem Československé republiky. Pak se tu čas zastavil.

Jasiňa byla v letech 1919 až 1939 nejvýchodnějším městem Československé republiky. Pak se tu čas zastavil.

FOTO: Věra Keilová, Právo

V ulicích Jasini potkáte dnes dobytek i dřevěné povozy tažené koňmi suplující automobilovou dopravu. Ekologové by se radovali. Také na tržištích najdete zaručeně zdravou výživu. Hospodyně ráno podojí krávu, mléko i smetanu slijí do lahví, vyberou vejce a pak to všechno odvezou do města a položí na chodník, který jim nahrazuje prodejní pult.

Ti podnikavější nabízejí i hromádky tvarohu, na nichž je ještě obtisknutý vzorek utěrky, přes niž byl scezený. K mání jsou také sezónní lesní plody, což koncem léta jsou hlavně houby a ostružiny. Sklenice ostružin vyjde na pět hřiven, což je asi deset korun.

Podkarpatská Rus si žije svým tempem, a dokud to tak bude, stojí za to se tam vypravit.