Jihozápadní Francie je královstvím chutí a vůní

Obrovská kopa čerstvě nasekaných kachních rilettes, které chutí překonávají i ty nejexkluzivnější paštiky naší domoviny, ležela hned vedle dvacetimetrové, hadici připomínající grilovací klobásy. Jen o dva metry dále číhal přímý direkt v podobě značně uleželých francouzských sýrů, které se spolčily s metrákem mořských plodů ve snaze vyřadit čichové ústrojí netrénovaného člověka během pár vteřin. Návštěva hlavního tržiště v Toulouse je zážitek skutečně dramatický.

„Jsou dnes vylovené,“ pokynul asi padesátiletý prošedivělý prodavač směrem k rybám a místní mu nevědomky dávali za pravdu tím, jak rychle z jeho pultu jednotlivé kusy mizely. Navzdory tomu, že bylo teprve krátce před osmou hodinou ranní a většina trhovců své zboží teprve vykládala na pulty, na některých místech toulouského hlavního tržiště se už tvořily menší fronty. Vášnivost Francouzů je předmětem tolika příběhů, že už se těžko vypichují ty nejznámější.

Lidé ze země galského kohouta však legendám dostávají. Jak jsou vášniví ve vztazích, tak jsou vášniví i směrem k jídlu. A kolikrát to vypadá, že k jídlu mají ještě násobně silnější vztah. Většina domácností si zakládá na tom, aby aspoň víkendová jídla pocházela z toho nejčerstvějšího, co je možné sehnat. V osm hodin už se ulice pozvolna plní lidmi s proutěnými košíky, kteří pečlivě vybírají suroviny pro své slavnostní víkendové pokrmy.

Ceny nejsou nízké, ale odpovídají tomu, co dostanete. Kvalitu, čerstvost, úsměv a v případě zájmu i přesný popis toho, odkud vámi zakoupený produkt přesně pochází. Tedy to, co v České republice stále ještě chybí a čeho jsou farmářské trhy jen chabou náhražkou. Když už si říkáte, že máte vybráno i nakoupeno, a neustále proměnlivé aroma tržiště už vás začne unavovat, vykoukne na vás stánek, který je v takovém obležení, že je složité zjistit, co vůbec prodává.

Jakmile se však dostanete blíže, hutný závan čerstvě upražené kávy vás doslova omámí. Francouzi si umějí užívat života. Téměř každý se při ranním nákupu zastaví na šálek kávy a croissant, který ještě ani nestačil vychladnout. Teprve pak je ráno kompletní. Usrkávajíc ideálně teplé café au lait přemýšlím nad tím, že procházet tímto tržištěm a nebýt v dosahu kuchyně, kde by člověk mohl ty báječné suroviny spojit v jeden ďábelsky funkční pokrm, je nejspíš značně krutý boží trest.

„Nevěš hlavu, nejtypičtější jídlo zdejší oblasti by se ti stejně nepovedlo napoprvé uvařit tak, aby mělo něco společného s pravým cassouletem, jak ho známe my,“ pronesla s trochou nedůvěry v mé gastronomické schopnosti kamarádka Sandrine, která mi přibližovala jednu kulinářskou krásu Toulouse za druhou. Cassoulet, jídlo mající domovinu v jihozápadní Francii, se připravuje v každém městě trochu jinak, ale všechny typy přípravy spojuje jedno – trvá to dlouhé hodiny, stačí však jedna chyba a je po všem. Kotlík masa a fazolí sice není ani vzdáleně dietní pochutinou, přesto však nejde označit za nezdravý pokrm.

„Cassoulet buď miluješ, nebo nesnášíš, nic mezi tím neexistuje,“ šeptá mi Sandrine v malebné restauraci a já rychle zjišťuji, že zapadám do první skupiny, a to i přesto, že pokrm nezvládám dojíst. Porce by stačila i pro dva dělníky v plném zápřahu. V míse se v kouzelně sladěné směsi nachází mimo jiné i místní typická klobáska a voňavoučký kachní konfit.

„Tady se dává ta kachna úplně do všeho, viď?“ tážu se Sandrine spíše řečnicky, protože už jasně tuším její odpověď. „Kachna se v této oblasti jí klidně čtyřikrát až pětkrát týdně. Cassoulet, kachní prsa, rilettes, foie gras – bez kachny by byla místní kuchyně hrozně chudá,“ potvrzuje Sandrine a já získávám dojem, že jsou dorůžova připravená kachní prsíčka symbolem růžového města, jak je Toulouse kvůli barvě cihel nazýváno.

Město plné univerzit a potažmo i studentů ukrývá ve svém nitru na dva tisíce restaurací, barů, fast foodů a dalších míst, kde můžete svůj žaludek dosyta naplnit. A pokud můžeme v Čechách označit jako kulinářskou Mekku pouze Prahu, v jihozápadní Francii je situace diametrálně odlišná. V každém malém městečku naleznete restauraci, která je kvalitativně na úrovni těch nejlepších českých podniků. Z Toulouse stačí popojet do nedalekého Albi, ze kterého už na první pohled sálá bohatá historie.

Překvapivě i nevelké městečko se pyšní podnikem, který průvodce restauracemi Michelin vyhodnotil jako výjimečný a udělil mu hvězdičku za kvalitu. Restaurant L’Esprit du Vin však v oblasti není přízrakem – lidé zde jídlem žijí. Provozním a majitelům restaurací by neodpustili naservírování pokrmu, který by jasně nevyzařoval čerstvost použitých surovin. V tomto ohledu budou muset Češi majitele restaurací ještě dlouhá léta vychovávat. A nic jiného nedodá člověku v oblasti stravování tolik zdravého vzteku jako návštěva jihozápadní Francie.