Hlavní obsah

Ze čtrnácti osmitisícovek chybí dobrodruhovi Radkovi Jarošovi už jen dvě

Právo, Václav Procházka

Ve výšinách je skoro jako doma, ničivých vlivů se neleká, do nehostinných míst nabízejících možnost zažít nebývalé dobrodružství vyráží Radek Jaroš zas a znovu. Nezdráhá se mluvit o ničem. Dobrodruh z Nového Města na Moravě na jaře vystoupil na vrchol Lhoce. Z Vysočiny chce v příštích dvou letech vyrazit i na poslední dvě ze čtrnácti osmitisícovek.

Článek

Pravidelně se pohybujete ve výšinách, kde lidské tělo dostává neskutečně zabrat. Jste objektem nějakého lékařského zkoumání či péče?

Vůbec.

Ale určitě jste se zajímal o možné následky pobytu na osmitisícovkách…

Ptal jsem se kámošky Kristýny, specialistky přes výškovou medicínu, jaký vliv to má na mozek, jak vymírají buňky a jestli budu debil. Říkala, že mě tak úplně nepotěší, trvalý následky to zanechává, ale je to individuální. A není asi tak úplně vyzkoumaný, od jaký vejšky to má vliv, jak dlouho tam můžete být. Říkám si taky, že tělo není blbý. Tam, kde potřebuje kyslík nejvíc – tedy do mozku – ho dopraví přednostně.

Když jste ustupoval z vrcholu Lhoce a nocoval ve výškovém táboře, vtipkoval jste už celkem v pohodě, že vám ve stanu chybí jen baba. Ptám se: Lze tak vysoko provozovat sex? Je tam na něco takového chuť?

Je.

Ponechme stranou detaily kdo s kým. Ale víte o nějakém pokusu?

Odzkoušeno v 6400 metrech.

Chodíte na besedy, k profesi cestovatele-horolezce to patří, zaskočil vás někdy nějaký dotaz?

Nejčastější je, jak ve výškách chodíme na záchod. Padají někdy i zajímavější. Chodím do škol, byl jsem u prvňáčků. Pak třeba i v domově důchodců, besedoval jsem s handicapovanými i v pasťáku. Nejlepší otázky padají tam, kde bys to nečekal. Úplně hloupý pak mezi největšíma inteligentama.

Tak zkusíme jednu netradiční: Co jste říkal a říkáte legendám o yettim, sněžném muži, tedy spíše záhadném zvířeti žijícím v Himaláji?

Nepotkal jsem nic takového ani náhodou, nevím, neřešil jsem to. Leda tak sněžnýho leoparda, když jsem viděl jeho stopy.

Věhlasný Reinhold Messner, první, kdo vylezl na všechny osmitisícovky, kdysi vyrazil za tajemným yettim na speciální expedici a na tohle téma napsal i knihu…

No jo. Ale on toho napsal. Zazlívám mu trošku, že o Himaláji napíše padesát knih, pak tvrdí, že je špatně, když tam přicházejí turisti. To je přece divný.

Připouštíte, že v těch nehostinných končinách jste obklopen tajemnem?

Ale jo. Spojuju to s buddhismem. A cítím obrovský respekt. Snažím se dodržovat místní rituály se vším všudy. A s horou třeba i mluvím.

Přemlouváte ji, aby vás pustila nahoru?

Pokaždý jinak, podle situace. V osobní rovině.

Naposledy na Lhoce už jste to pomalu vzdával. Co běží v hlavě, když se loučíte s horou, která vás nepustila na vrchol? Nadáváte? Klejete?

Tohle bylo tichý, odehrávalo se to v noci, v polospánku, v polobezvědomí.

Co je vždycky nejhorší po expedici?

Letos jsem byl strašně unavený ještě doma, proplížil jsem se i před kamarádama a odpočíval. Tři dny jsem šel k vrcholu, dva jsem se dostával dolů, den pauza v základním táboře a pak do Lukly. Toho pochodu bylo hodně, nohy bolely jako čert.

Jak se dáváte dohromady?

V sauně. Ideální by asi hned po návratu byl týden u moře nebo lázně. To by byla fantastická odměna pro tělo. Bohužel nikdy jsem to takhle neabsolvoval, v tomhle mám rezervy. Začínám vždycky pomaličku na kole, na kajaku, chci se z únavy rozjezdit. Pomáhá mi pohyb. A navíc: v poslední době se daří a s euforií se bolest při úspěších překonává lehčeji.

Jakou největší jste zažil?

Na Manaslu mě bolel zub, to bylo strašný. Jednou jsem si před cestou vyhodil rameno, ale ten zub byl horší, dlouhodobější. Zubaři jsem se vlastně vzdaloval. Vzalo mě to den poté, co jsem vyrazil na trek, musel jsem vydržet do základního tábora. Ani tam samozřejmě zubař nebyl. Jen normální doktor, rozřízl to, ale bolest nezmizela.

Co je pro vás na horolezení nejpřitažlivější?

Rozhodně to dobrodružství, boj, překonávání překážek. Tím to u mě začalo i končí.

Ale to vše kolem asi nelze nevnímat?

Hlavně cítím respekt k lidem, kteří v těch podmínkách žijí. Nejen v Himaláji. Život v horách není jednoduchý. Je krásný, ale těžký, často primitivní. Tedy v těch pořád neobjevených ryzích horách. Pochopitelně ne v Kitzbühelu. Tohle vnímám víc než jiní. Tak jako někdo víc vnímá třeba hudbu. Každej člověk dejchá pro něco jiného. Já jsem jetej tímhle směrem.

Co byste dělal, kdybyste si před lety nevybral horolezení jako profesi?

Vybral… On si tě život vždycky nějak srovná. Chtěl jsem být zahradním architektem, chtěl jsem studovat, díky zásahu komančů jsem skončil na učilišti, dělal strojní průmyslovku, pak jsem se hlásil na FTVS, byl dělníkem v Chiraně, ještě za minulého režimu jsme založili firmu na výškové práce, teď jsem i podílníkem ve stavební firmě. Je toho docela dost, co jsem dělal.

Nelitujete, že děláte sport bez přímé účasti diváků?

Ne, i když mám zkušenost z volejbalu, že mě třeba i při školních soutěžích diváci opravdu motivovali. Na tréninku jsem býval poloviční, při zápase jsem ale hrál na sto padesát procent. Horolezectví jsem začal dělat a věděl jsem, že to je o samotě, kousal jsem to, když jsem lezl prachovské skály a Adršpach. A pak jsem to spíše vyhledával. Ale lidem se to, co dělám, snažím přiblížit. Prezentace je pro mě nutností, když už člověk filmuje, nedělá to jen pro sebe.

Několikrát jste říkal, že jste dosud nebyl na Řípu. Platí to pořád?

Furt. Od té doby, co ho zneuctili sociální demokrati svou poutí, z mých plánů vypadl. Korunu tomu nasadili Eva a Vašek koncertem. Ale ne… Podívám se tam. Akorát nevím kdy.

Zpět k vysokým horám. Čelil jste nelichotivým komentářům Josefa Rakoncaje. Jak vnímáte jeho tvrzení, že lezete snadnými cestami?

Byly doby, kdy mě každý napadení, nejen ze strany jiných lezců, mrzelo. Ale teď, když někdo kecá v hospodě a nebyl ani v Krkonoších, jsem v klidu.

A Rakoncajův výpad? On přece jen dost dokázal.

Je to starší pán, jak to říci… Nechci být jako on. Člověka to na jednu stranu zamrzí, na druhou stranu rozesměje. Kámoška, která mi jeho slova nahlásila – přečetla si je někde u kadeřníka – jen poznamenala, že mi asi nikdy neodpustí, že jsem mu na Everestu kdysi nesl batoh. Ale co k tomu říct. On vyrostl v jiný době, nemuselo se kdysi řešit nějaký sociální pojištění, podnikání, všichni měli prd, ale dalo se být v horách celý den. Byla jiná doba a poměry. Lezlo se jinak. Některé odvážné expedice ani nemají opakování, protože se mění klima. A nelogické směry vzhůru by byly šílenstvím.

Co lezení v zimě? To je přece jen komplikovanější…

Malinko jsem o tom uvažoval. Kluci mě lákali na Makalu, ta byla nevylezená. Ale říkám ne. Ani náhodou, jsou pro to špatné podmínky, mnohem horší než při normálním lezení. Nemám chuť měsíc sedět v základním táboře, až přestane foukat. Na to jsem už moc starý.

Foto: ČTK

Cíl máte pro příští roky jasný, všech čtrnáct osmitisícovek – Koruna Himálaje. Vzpomenete si, když jste na ni pomyslel poprvé?

Přišel s tím kámoš po Nanga Parbat. Já na to kývl více méně ze srandy, pět šest kopců nic neznamenalo. Ale uvízlo to v paměti a červíček začal vrtat.

Jak moc by vás teď mrzelo, kdyby to nevyšlo?

Takhle (rozvírá mezeru mezi palcem a ukazováčkem a řehtá se). Může se stát, že to nevyjde, ale i cesta může být cíl, horolezectví je dobrodružství. Finále může být dlouhé. Vždyť i třeba takový Ivan Lendl hrál tenis, byl vynikající, ale Wimbledon mu nikdy nevyšel. A furt se o to snažil. Tohle ale není Wimbledon, tohle je příroda. Ta je silnější, mocnější.

Poslední dvě osmitisícovky jsou nejnebezpečnější. Čísla jsou děsivá, zvláště na Annapurně…

Co si budeme říkat, není to legrace. Ale přece neřeknu, že nepolezu.

Hrdinů jsou plné hřbitovy, říkáte často před cestou…

Ono se to lehce říká, těžko ale na horách dodržuje. Jsou démoni a šílenci, kteří se vrhají do výzev. A mizí. Člověk je vlastně ohrožený druh a horolezec ještě víc. Ale já opravdu nejsem typ blázna, před kterýma na jednu stranu klobouk dolů. Ale smekáš často před křížkem a ještě jen symbolickým.

Věk zastavit nelze, je vám sedmačtyřicet. Dokdy to můžete zkoušet?

Před patnácti roky by mě ani ve snu nenapadlo, že touhle dobou ještě polezu. Musí vydržet zdraví, jakmile se něco pokazí, končím. Baví mě i spousta jiných lezeckých a sportovních záležitostí. Skalní lezení je z tohoto pohledu omezenější. Limit kvalitních výkonů nastupuje dřív. Bylo by krásný dát si tři roky pauzu a pak na to jít znovu, ale věk jde proti mně.

Co rodina? Není naštvaná, že ji necháváte doma samotnou třeba čtvrt roku?

Tak dlouhé to nebývá. Ondra už je velký, je mu devatenáct, Andrejka studuje FAMU. Pak mám dvě malý děcka, ale žijou jinde. Není to tak, že odjíždím přímo od nich.

A partnerka? V minulosti jste ji opakovaně zmiňoval…

To bych teď neřešil, je to na delší povídání někam do Vlasty.

S dcerou hodláte vydat knihu – Hory, má panenko. Co ji to napadlo psát o vás?

Je dobrá, vyhrávala literární soutěže, získala ceny. Měla odloženou maturitu, spoustu času, tak jsme si řekli, že to uděláme, jenže se to protáhlo. Jak je bohémsky založená, měla jiné představy o opravdovém literárním díle. Už to vypadalo, že nic nebude, jenže učitel ji donutil to dokončit. Je to o kontrastním pohledu kavárenský povalečky na fotra, kterej furt něco dělá.

S vámi do hor tedy asi nikdy nechtěla. Co syn?

Je na gymplu, boxuje, ale jen rekreačně. Byl se mnou na Altaji s cimrmanovskou výpravou.

Osmitisícovky dobrodruha z Vysočiny

Zdolané

Mt. Everest (8848 m – rok 1998), Kančendženga (8586 m – 2002), Broad Peak (8051 m – 2003), Čo Oju (8188 m – 2004), Šiša Pangma (8027 m – 2004), Nanga Parbat (8126 m – 2005), Dhaulágiri (8167 m – 2008), Makalu (8485 m – 2008), Manaslu (8163 m – 2009), Gašerbrum II (8035 m – 2010), Gašerbrum I (8080 m – 2010), Lhoce (8516 m – 2011).

Zbývající

Annapurna (8091 m – v plánu je na rok 2012. Zdolali ji Josef Rakoncaj, Jindřich Martiš, Josef Nežerka. Při sestupu z ní se před dvěma roky nevrátil další český horolezec a kdysi i Jarošův parťák Martin Minařík). K2 (8611 m – v plánu je na rok 2013, vylezli na ni Josef Rakoncaj, a to hned dvakrát, a Libor Uher). Jde o vrcholy, na nichž je nejvyšší úmrtnost horolezců: Annapurna – 38 procent, K2 – 23,24 procenta.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám