Děti neposílají do škol a dospělí nechodí volit. Pokud onemocní, k lékaři nejedou. Cizím totiž nedůvěřují. Zato svému prostředí, severoafrické poušti, ano. Znají v ní každou píď. Nemoci léčí bylinkami, které se se v ní dají najít.

Léčí se plodem z pouště

V okolí egyptské Hurgády, Šarm aš-Šajchu a dalších letovisek na břehu Rudého moře je beduínských enkláv v poušti několik. Spolupracují s cestovními kancelářemi a fungují jako živé skanzeny, které však rozhodně stojí za návštěvu.

Jedeme za nimi terénním džípem. Náš egyptský řidič si dává záležet, aby jízda přes duny působila dramaticky.

Když se dostaneme civilizaci z dohledu, zastavujeme. Máme štěstí, lehký větřík ředí sluneční žár. Jindy bývá teplota mnohem vyšší, přes 50 stupňů, zatímco v noci klidně klesne pod nulu. Řidič nám ukazuje nazelenalý kulatý a tvrdý plod, kterým lidé z pouště léčí nemoci. „Stačí jej rozkrojit a potřít se jimi tady,“ ukazuje si na ruce a nohy. „Infekce do rána zmizí.“

Velbloud - nezbytná dopravní síla

Velbloud - nezbytná dopravní síla

FOTO: Lucie Jandová, Právo

Znovu nasedáme do džípu a za hodinku dorazíme k chatrnému dřevěnému přístřešku uprostřed písčitých dun. Sedí v něm dvě zahalené ženy. Mladší, patnáctiletá, v barevnějším oděvu a s odhaleným obličejem, usedá za jednoduchý tkalcovský stav a ukazuje nám, jak z velbloudí vlny, která je na svetry příliš štiplavá, tká koberce. Za pár dolarů, které jí věnujeme před odjezdem, zdvořile děkuje. Peníze od turistů jsou jejich jediným příjmem.

Za dalších deset minut přijíždíme do beduínské vesnice. Na vyvýšeném místě stojí z překližky stlučené obydlí šejka, stařešiny komunity, jenž ji jako jediný občas opouští a přiváží z civilizace potraviny. Pod ním je pár dalších jednoduchých přístřešků pro členy zdejšího kmene. Nejvýstavnější ve vesnici je zelenobílá mešita.

Nejvýstavnější budovou je mešita.

Nejvýstavnější budovou je mešita.

FOTO: Lucie Jandová, Právo

Opodál je ohrada pro kozy, které hlídá pes, o nohy se nám otírá štíhlá egyptská kočka. Kamenná ohrádka je určená pro pěstování olivovníků. Vedle ní je studna hluboká 25 metrů. Co oko dohlédne už jen písek a vápencové hory.

Odmítnutý nápadník a hořký čaj

Pod jednoduchým přístřeškem nám servírují silný čaj v malých koflících a naše průvodkyně spustí.

„Protože beduíni neměli trvalé místo k žití, rodinné a kmenové vazby pro ně byly neobyčejně důležité. Dokonce víc než majetek. Vždyť mohli vlastnit jen to, co se dalo přenést. Jejich jediným majetkem byli kozy, velbloudi a ženské šperky.

V Egyptě dnes žije odhadem asi deset beduínských kmenů. Kmeny se skládají ze zhruba patnácti rodin (bajtů), které mívají kolem čtyř pěti dětí. Není to tak dávno, kdy těhotné beduínky odcházely do vápencových pouštních hor, aby tam samy přivedly na svět své dítě. Jen takové, co tam zvládly samy porodit a po porodu se vrátit se zdravým novorozencem, měly šanci na respekt,“ dozvídáme se.

Čaj, který pijeme, není u beduínů jen prostředkem k uhašení žízně. Sňatky mezi svými potomky dodnes domlouvají rodiče. Mladí lidé však mají nenápadný prostředek, jak se k volbě vyjádřit.

Když si rodina vyhlédne pro syna nevěstu, přijde si k ní vypít čaj. Dívka ho připraví, a pokud se jí ženich nelíbí, neosladí ho. Pokud ano, podává ho s cukrem.

"Stejně tak ženich, pokud se mu jeho nastávající nezdá, může čaj odmítnout. Záleží pak na rodičích, jak si s názory potomků poradí,“ vypráví průvodkyně. Zvedáme se, a kdo má zájem, může se projet na velbloudu. Dnes, když už část beduínů spolupracuje s civilizací, jsou pro ně tato zvířata stále zdrojem příjmů. Za fotku s velbloudem a jízdu na něm dostanou od turistů bakšiš.

Neznají hranice

Žena, jíž jsou vidět jen oči orámované černým kajalem s protizánětlivými účinky, na jednoduchém ohništi upeče chlebovou, mírně slanou placku. Ochutnáme jen málo, protože jsme upozorněni, že na nás čeká večeře.

Po západu slunce, který je v tiché poušti obzvlášť působivý, jdeme ochutnat malé občerstvení, které pro nás beduíni připravili. Kuřecí maso, šedá sezamová kaše, pečené lilky, ovoce, ale i hranolky.

V chýši se pečou chlebové placky.

V chýši se pečou chlebové placky.

FOTO: Lucie Jandová, Právo

Následuje vystoupení místních hochů, kteří nám v dlouhých hábitech a s bubínky v rukou zazpívají jednoduchou písničku. Zatleskáme, rozdáme bakšiš a nasedáme do džípu, který nás za necelé dvě hodinky zaveze zpět do Hurgády.

Ačkoli jsou tito beduíni už částečně civilizovaní a v přístřešku stařešiny jsme zahlédli i televizi a úspornou žárovku, navštívili jsme místo, kde čas běží pomaleji. Průvodkyně nás ujišťuje, že o pravých a nefalšovaných beduínech není ani vidu ani slechu. Mezi vápencovými horami severoafrické pouště se dokážou skrýt během vteřiny. Státní hranice pro ně nehrají roli a doposud volně kočují mezi Egyptem, Libyí a Súdánem.