Uprostřed letní noci kráčíme po dlažbě staré minimálně pět set let. Starodávnou uličkou do příkrého kopce. Lisabonem, městem plným strmých ulic, kostelů a teras. Nakonec náš průvodce vklouzne do úzkých dveří, pár příkrých schodů směrem dolů, velká cedule s nápisem „Bacalhau de Molho“ a stojíme u vchodu do prostorného sklepení zařízeného jako luxusní restaurace.

Tklivá píseň fado

„Tiše, už to začalo,“ vybídne nás náš Vergilius a ukáže na skromný prostor mezi stolky, kde přede dvěma kytaristy stojí štíhlá dlouhovlasá žena s černým šátkem přes ramena a zpívá tklivou píseň. Nikdo v sále ani nedýchá. I když rozumíte portugalsky sotva dvě slova, přesto okamžitě vytušíte, že ta žena vyjadřuje písní své trápení, nostalgii, zoufalství, hoře… Fado. Takhle zní skutečné lisabonské fado – velkolepá píseň o stesku.

Nejpřesnějším výrazem, jak charakterizovat fado, je portugalské slovo saudade. Ono se vlastně nedá pořádně přeložit do češtiny – znamená i lítost, splín, stesk, nostalgii po něčem, co je pryč a nemůže se vrátit.

Zasnění hosté sedí ve sklepení, které určitě ještě pamatuje Jindřicha Mořeplavce, a soustředěně, s přivřenýma očima vnímají píseň o ztracené lásce a deštivé noci. Obyvatelé Lisabonu se věnují dojemné hudbě v zastrčených hospůdkách a kavárničkách už dobrých 160 let. Je běžné, že velcí milovníci fada vlastní restaurace s tímto programem. Zpěvačka – asi čtyřicetiletá – je oblečená do černých šatů. Její zvučný hlas proniká do každého z nás.

Dominantou celého města je katedrála Sé, která byla postavená roku 1150 na místě, kde původně stála mešita.

Dominantou celého města je katedrála Sé, která byla postavena roku 1150 na místě, kde původně stála mešita.

FOTO: Jiří Houdek, Právo

Nebraňte se. Nemá to smysl. Fado se vetře do vaší duše. Teprve teď mi dochází význam slovíčka „saudade“. A také si uvědomuji, že opravdové fado je možné slyšet pouze na jediném místě na světě – pozdě v noci, ve starodávné lisabonské čtvrti Alfama…

Fascinující Alfama

Když se rozední, Alfama náhle změní tvář. Na smutky a nostalgie není čas, je nutné se alespoň trochu zorientovat v husté změti úzkých středověkých uliček soustředěných kolem opevněného hradu. Nejstarší část Lisabonu je kouzelná. Právě na ní je znát, že portugalská metropole kdysi dávno patřila Maurům a Alfama představovala pro ně tehdy celé jedno město.

V Alfamě jsou všechny uličky úzké, křivolaké, malebné a stoupají do kopce. Říká se jim becos.

V Alfamě jsou všechny uličky úzké, křivolaké, malebné a stoupají do kopce. Říká se jim becos.

FOTO: Jiří Houdek, Právo

Tato čtvrť je fascinující v každé denní době. Zatímco v odpoledním horku poklidně podřimuje, naplno se probudí až navečer, kdy se místní usedlíci objeví před svými domy a restaurace (jichž je tu opravdu hodně) se začínají náhle plnit. Při procházce zdejšími točitými uličkami objevíte malebná zákoutí, půvabné kostely, úchvatné vyhlídky z porůznu roztroušených teras. Ulice v téhle čtvrti jsou nebývale strmé. Je možné využít tramvajovou linku – jízda starodávnými vozy skýtá už sama o sobě romantický zážitek.

V Alfamě stojí i katedrála. Byla postavena roku 1150 na místě původní mešity, brzy poté, co Alfonso Henriques znovu vydobyl Lisabon na Maurech. Říká se jí Sé – byla totiž určena coby sídlo pro prvního lisabonského biskupa, anglického rytíře Gilberta z Hastingsu. Sé je zkratka pro slova Sedes episcopalis – stolec biskupa.

Elevador čili výtah

Máte dost šplhání do kopce po kočičích hlavách prostředkem úzkých a křivolakých uliček? Snadná pomoc – využijte vedle stařičkých a malebných tramvají i dopravní kuriozitu – jedinečný výtah Elevador de Santa Justa. Tato mohutná kovová věž vystupuje do výšky 32 metrů mezi domy poměrně úzké Rua de Santa Justa ve čtvrti Baixa, která těsně sousedí s Alfamou.

Kabina výtahu je obložena dřevem s mosazným kováním a interiér připomíná dobu na počátku 20. století, kdy konstrukci originálního veřejného dopravního prostředku navrhl Raoul Mesnier du Ponsard, žák Gustava Eiffela. Výtah vás vyveze na vrcholek, kde se nachází kavárna, k níž vede malé točité schodiště. Z plošiny je nádherný výhled na město.

Pohled na lisabonský hrad a jeho hradby

Pohled na lisabonský hrad a jeho hradby

FOTO: fotobanka Profimedia

Mořský svět

Je ještě jedno místo v Lisabonu, které nesmíte minout – Oceanárium. Největší akvárium v Evropě, v němž můžete pozorovat faunu a flóru všech světových oceánů. Návštěvníci vidí podmořský život ve dvou patrech, chodí po rozměrných ochozech obepínajících tuto obrovskou prosklenou nádrž vysokou 23 a širokou 32 metrů.

To vše je doplněno mnoha menšími bazénky a akvárii na bočních cestičkách. A pořád je na co se dívat – pohybuje se tu 25 tisíc exemplářů z více než 200 druhů živočichů, a to včetně velkých žraloků, rejnoků, najdete zde i mantu (druh obrovského rejnoka), dva metry dlouhou murénu či mořského ďase, jenž si vás zvědavě prohlíží skrze 27 cm tlusté sklo.

Největší Oceanárium v Evropě stojí na pilotech v ústí řeky Tejo.

Největší Oceanárium v Evropě stojí na pilotech v ústí řeky Tejo.

FOTO: Jiří Houdek, Právo

Oceanárium leží na břehu, v místech, kde se řeka Tejo rozlévá do velké zátoky. Právě tady je moderní část města, kde vládne současná architektura, je tu velké obchodní centrum, pavilón pro pořádání veletrhů, sportovně-kulturní hala ve tvaru létajícího talíře… Před třinácti lety se zde konala světová výstava a ještě před tím tu byla jen opuštěná rafinérie a sklady ropy. Lisabon je prostě město nečekaných proměn…