Dubaj má slabost pro superlativy

„Nemám už co zlézat. Dostal jsem se na samou špičku světa,“ svěřil se poslední březnové pondělí Francouz Alain Robert řečený Pavoučí muž poté, co za silného větru pokořil 828 metrů dubajské pýchy.

Tím, že chce nechat pod sebou víc než 200 pater sebevědomého jehlanu za 800 miliónů dolarů (19,5 mld. korun), se nejznámější šplhoun světa netajil dlouho předtím, než stavbu loni v lednu s veškerou možnou pompou otevřeli.

Hned pod skvostnou jehlou si vaši pozornost určitě zaslouží zpívající fontána na umělém jezeře Burdž. Vodu vytlačí až do výše 150 metrů, na délku se natáhla na 275 metrů, osvětluje ji 6600 žárovek a 15 barevných projektorů zvládne až tisíc obrazů. „Střihne si“ všemožné žánry, takže tančí na duet Time to Say Goodbay s Andreou Bocellim a Sarah Brightmanovou, Mozartův rozpustilý Turecký pochod či chlapsky upřímné vyznání Louise Armstronga o tom, že „je to nádhernej svět“.

Jehlan Burdž Chalífa, který by byl všude jinde králem, není v Dubaji prorokem. O prvenství nejvyhledávanějšího klenotu se totiž musí přetahovat s jinou „věží“. Burdž al-Arab, čili Arabská věž, první a dosud jediný sedmihvězdičkový hotel světa, se nechce nechat zastínit.

Stavební práce na smělém a působivém mrakodrapu, jehož tvar připomíná tradiční plachetnici – Dhau, začaly v roce 1994 nastřelením pilířů pro umělý ostrov 280 metrů od pobřeží až 40 metrů hluboko do mořského dna. O pět let později už hotel otevřel své brány užaslým hostům.

Do skvostu s jedinečnou fasádou z bílých skelných vláken proniknete buď lodí, nebo rolls-roycem či vrtulníkem. Pochopitelně výhradně za předpokladu, že nechybíte na seznamu hostů. Nebo pokud vás pozve arabský šejk, čínský podnikatel či ruský zbohatlík.

Budete-li chtít ušetřit za nocleh – nejlevnější apartmá nepořídíte pod 15 tisíc za noc, objednejte se na afternoon party, čili něco jako odpolední svačinku o sedmi chodech za 1300 korun. A pak se slovy doktora Skružínského z filmové legendy Vesničko má středisková v podání Rudolfa Hrušínského můžete kochat. Atriem vykládaným zlatem a drahokamy, podmořskou restaurací, zlatými, nikoli pozlacenými klikami. Prostě nejvyšší možnou koncentrací přepychu.

A do třetice hotel. Když předloni v lednu zahajoval provoz Atlantis, připomínající obří bránu v arabském stylu, na velkolepé slavnosti nechyběly hollywoodské hvězdy Robert De Niro a Charlize Theronová, kouzelník David Copperfield, šest tisíc raket na ohňostroje. Celá ta „legrace“ vyšla na dvacet miliónů dolarů (490 mil. korun).

Atlantis vyrostl na umělém ostrově Palm Džumejra. Je součástí dalšího unikátu – umělých ostrovů rozsypaných do moře ve tvaru fíkové plamy či dokonce mapy světa.

Přitom jako kdyby Dubaj neměla dost jiných „nehotelových“ superlativů: v málokterém koutě narazíte na tolik nej, nej, nej… na tak malém prostoru.

Jakmile vkročíte do města, kde se ještě před padesáti lety pásly kozy a stanů bylo víc než domů, nevycházíte z údivu. Třeba lyžařská hala Ski Dubai nabízí sněhovou plochu o rozměrech tří fotbalových hřišť. Vybírat můžete z pěti sjezdovek, přičemž tu nejobtížnější lze přirovnat k naší červené. Mimochodem: Cena skipasů zahrnuje i půjčovné za veškeré vybavení, pouze rukavice a čepici si musíte přinést vlastní. A kdo se netěší na lyže, třeba si rád zakouluje.

Můžete také zmizet v obchodech, restauracích či v kavárnách Dubai Mallu, největším obchodním centru planety.

Za prohlídku určitě stojí zrekonstruovaná pevnost, což je nejstarší stavba ve městě z devatenáctého století, z níž se stalo Dubajské muzeum. Tady vše začíná. Kousek u vchodu totiž lidské figuríny v jedné expozici těm, kdo na to už zapomněli, ukazují, jak se žilo ve stanech a s velbloudy předtím, než v roce 1962 vyplul z Emirátů do světa první tanker s ropou.

Příď člunu se zlehoučka prodírá vodami Dubajského zálivu. Dřevěná bárka abra elegantně ukrajuje metry své pouti. Je to tak: srdce i duši města najdete na čeřící se hladině. Právě tady je Dubaj sama sebou. Poté, co naskočíte na palubu jednoho z vodních taxíků, křižujících záliv a spojujících dvě části Dubaje – Deiru a Bur Budai, se vám z vody otevřou jedny z nejkrásnějších pohledů na město.

A také nejlacinějších: základní, desetiminutová jízda nevyjde na víc než na jeden dirham, tedy na pětikorunu. Žádné sklo, železo a beton. Naopak staré domy, dílny a dvorky obchodníků, řemeslníků, rybářů a lovců perel. Dubajské perly totiž patřily dlouhá desetiletí mezi stěžejní vývozní šlágry.

Vlastně až do doby, kdy perlorodky začalo ve velkém pěstovat Japonsko. Ještě jste nedorazili na břeh a už nemůžete nevnímat atmosféru, v níž se mísí křik prodavačů, vůně koření, kadidel i vodní dýmky, rachot klaksonů a rytmus dne, kdy se ještě nikam nespěchalo.

„To, co pro Benátky znamená gondola, pro Dubaj představuje abra. Navíc zahraniční dělníci je běžně používají jako dopravní prostředek na cestě do práce, do obchodů, za přáteli,“ vysvětluje Jana Dyršmídová z CK Firotour.

„Kapitán“ přitom sedí zpravidla na staré autosedačce uprostřed lodního trupu před řídicím kolem, jímž ovládá bytelné dřevěné kormidlo. Při nastoupení mu zaplatíte do dlaně jeden dirham, lístky se nevydávají. Jakmile cestující obsadí všech dvacet míst, což je obvykle bleskově, abra vyrazí.

Flotila dřevěných člunů v Dubaji čítá asi 150 plavidel. Denně si připíší přibližně pět tisíc jízd, tedy sto tisíc pasažérů. Většina ze 300 řidičů s licencí alias kapitánů pochází z Pákistánu, Indie, Íránu či Bangladéše.

Jakmile vás abra převeze do Deiry, i ti, jimž nakupování či moderně řečeno shopping nic neříká, zbystří. Postará se o to súk – místní tržiště. Lákavé koření, lahodná káva, skvělé oříšky, znamenité datle v čokoládě, pozoruhodné koberce, tuctové hračky z umělé hmoty, vodní dýmky, typické konvice na kávu – džezvy, kam oko dohlédne a čichové buňky dosáhnou.

Platí samozřejmě přikázání číslo jedna: kdo se ostýchá smlouvat, handrkovat, odcházet a zase se vracet, kroutit nevěřícně hlavou, pobaveně se rozesmát nad prodavačovým „nástřelem“ ceny, připravuje se o peníze a hatí potěšení z obchodu.

A když už jsme u toho, tak rovnou přikázání číslo dvě: kochejte se atmosférou. Vzduch ve starých uličkách Deiry prosytila vůně koření, bylinek, ořechů, luštěnin, sušeného ovoce.

Nejpozději ve chvíli, kdy vás přestane bavit vyptávat se obchodníků, co skrývá ten který jutový pytel, obdarujte sebe i blízké suvenýrem. Třeba šafránem, kadidlem nebo mlsem. Ale ne na doraz. Uděláte totiž dobře, pokud si nějaký ten dirhámek schováte na zlatý hřeb. A to doslova – na zlatnický súk.

Představte si jedinou dlouhatánskou zastřešenou ulici s přibližně 300 krámky. Výběr snese označení fantastický. A i když tu už není tak bizarně lacino jako ještě před deseti lety, za sympatické ceny pořídíte náušnice, řetízky, šperky nebo prstýnky.