Rýnu, otci německých řek, vděčí město za to, že tam odedávna byla významná obchodní cesta mezi severem Evropy a jihem. Když se po objevení Ameriky ten skutečný obchod přesunul na moře, význam města poklesl. Teprve průmyslová revoluce, parní stroj pohánějící vlaky a nákladní lodě, obnovila slávu Kolína.

Konec 2. světové války a spojenecké bomby přinesly zkázu. Kolín měl smůlu v tom, že nádraží je v samém středu města, kde je také soustředěna většina historických budov. Alespoň kousek štěstí měl v tom, že bombometčíci byli přesní. Nádraží a jeho bezprostřední okolí byly sice zničeny, ale většina cenných staveb nálety přežila.

Malá Belgie

Čtvrť, jíž se v Kolíně říká Malá Belgie, je na východ od centra města a její osou je Aachener Strasse, tedy ulice vedoucí z města Cáchy. Po ní přijížděli nebo tudy Kolínem projížděli vládcové korunovaní v Cáchách.

Rušná a drahá Hohe Strasse

Rušná a drahá Hohe Strasse

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Název čtvrť získala podle toho, že většina tamních ulic je pojmenována po belgických městech. Podle stejného vzoru by třeba pražské Bohnice mohly být „malým Polskem“.
V Malé Belgii je řada drahých značkových obchodů, ale především je to čtvrť bohémská. Řečeno slovy průvodce Dietera, zdejší kavárny jsou plné umělců a kuřáků marihuany.

Lidé ze širokého okolí se tam ale zastavují i kvůli jinému fenoménu. Tím jsou malé podniky, něco mezi kavárnou, cukrárnou a pekařstvím. Všechno, co je k vidění na pultě a za výkladem, se peče a vyrábí ve firmě. Byť jsou v ulici takové podniky tři, v každém nabízejí jiné pečivo nebo zákusky a každý má své zákazníky.

„Chleba ze supermarketu? To nemyslíš vážně!“ pohoršeně se na mě podíval Dieter, když jsem takový nápad nadhodil.

Mohl bych si vymyslet, že jsme se Malou Belgií proochutnávali pečivem a zákusky až do samého historického centra Kolína. Nebyla by to pravda. Pršelo, foukal nepříjemný vítr, takže jsme pochodovali se skloněnými hlavami a sotva jsme měli čas pár pekařů zvenčí omrknout. O marihuaně ani nemluvě.

Kolínská a plnotučná

Dvě zastávky jsme si ale odpustit nemohli. Tou první byl Farina Haus, dům kolínské vody. Roudnický holič pan Krejsa vtíral do oholených tváří svých zákazníků zpravidla pitralon. Když v křesle seděl pan doktor, poštmistr nebo lékárník, sáhl po kolínské. Ostatně dodnes mají mnohé ze světově proslulých parfémů „zředěnou“ verzi, označovanou jako eau de cologne.

Kolínskou vodu vynalezl v roce 1809 Giovanni Maria Farina.

Kolínskou vodu vynalezl v roce 1809 Giovanni Maria Farina.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Právě v tomto domě, kde je dnes muzeum a prodejna, se v roce 1709 usadil italský voňavkář Giovanni Maria Farina a svůj nový parfém nazval Kolínská voda. Kdo ví, kde bude za tři sta let značka Chanel nebo Cartiére. Vsadil bych se však, že pravou Eau de Cologne si budete moci ve Farina Haus koupit.

Druhou zastávkou byl krám nepoměrně menší, tak dva panelákové obýváky. Člověk, který vyrostl na plnotučné a kremžské, si v obchodě s desítkami druhů hořčice připadal jako v Jiříkově vidění. Měli i rozmarýnovou.

Kam ještě nahlédnout

Spojenečtí bombometčíci sice mířili hlavně na nádraží a na průmyslové podniky, ale i tak jim toho dost uletělo a pobořena byla gotická radnice i mnoho obytných domů v centru.
Dnes už po kráterech a spáleništích samozřejmě nezbylo nic. Širokou nábřežní promenádu, kde je místo pro parky, dětská hřiště a cyklistické stezky, lemují rekonstruované barevné domky.

Ne všechno se ale povedlo. Okolí radnice nebo kostela sv. Martina bylo zastavěno činžáky s pavlačemi. Místo aby historické klenoty prostranství ovládly, jsou zatlačené do nevzhledných koutů.

Hořčice mají v krámku tolik druhů, až přechází zrak.

Hořčice mají v krámku tolik druhů, až přechází zrak.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

O tom, že Kolín býval důležitým obchodním střediskem, jedním z těch, která byla předchůdcem hansy, svědčí i názvy hlavních veřejných prostranství Holzmarkt, Heumarkt, Altermarkt. Dnes se tu také čile obchoduje. Po Schieldergasse projde každou hodinu 13,2 tisíce lidí a v roce 2010 byla nejnavštěvovanější obchodní ulicí v Německu. Na ni navazující Hohe Strasse je zase v Kolíně tou nejdražší.

Tříkrálová katedrála svatého Petra

Základní kámen kolínské katedrály sv. Petra položil arcibiskup Konrad v roce 1248. Tu stavěli i nestavěli, jak byly peníze. Na skvostném díle se podíleli i Parléřové, kteří se jako architekti proslavili v Praze. Stavělo se dlouho, byť svatovítského rekordu v Kolíně nedosáhli. Katedrála byla dokončena až v roce 1880.

Katedrála, jejíž věže jsou vysoké 157 metrů, je od roku 1995 zapsána na seznamu UNESCO. Každý rok ji navštíví na šest miliónů lidí, čímž je kolínská katedrála nejnavštěvovanější německou historickou památkou.

Návštěvník tohoto mohutného díla může obdivovat nejen dovednost několika generací stavitelských mistrů, ale také skleněné vitráže v oknech, varhany, obrazy, sochy a plastiky, jimiž je katedrála vyzdobena.

Tříkrálová katedrála svatého Petra

Tříkrálová katedrála svatého Petra

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Nejcennějším pokladem kolínského chrámu je zlatý relikviář s ostatky tří králů. Ty našla v arménském městě Sewa svatá Helena, matka prvního křesťanského panovníka římské říše, císaře Konstantina. Nejprve byly několik staletí uloženy v Miláně a ve 12. stol. byly převezeny do Kolína. Ten od té doby nese spolu s Jeruzalémem, Římem a Cařihradem přízvisko svatý.

Schránka s ostatky tří králů

Zlatý relikviář s ostatky tří králů

FOTO: fotobanka Profimedia

Celý den bylo v kostele plno. Domácí i cizinci procházeli mezi lavicemi, postávali před obrazy svatých a nádherně zdobenými okny. Fotografovat a filmovat se v chrámu může, a to i s bleskem, čehož využívají hlavně zástupy Japonců.

Běžný provoz skončil před šestou odpolední. Zřízenci důrazným šepotem vykázali z chrámu návštěvníky, aby ho uvolnili pro nějakých třicet věřících, kteří se tam sešli k pravidelné bohoslužbě.