V Kristiansundu vystoupilo asi padesát lidí, polovina z nich byli Japonci. Lodníci vyložili jakési bedny, místo nich šoupli do nitra lodi obrovský transformátor, tři palety dlaždic a ještě jakési drobnosti. To všechno trvalo – i s nástupem nových cestujících – asi půl hodiny. Poté jsme vyrazili na další cestu.

Námořní dostavník

Společnost Hurtigruten, jíž patří Midnatsol, provozuje kabotážní dopravu podél norského pobřeží už od roku 1893. S naprostou pravidelností se den co den její plavidla objevují v přístavech mezi Bergenem a Kirkenes. Původně převážela hlavně náklad, teď spíše cestující. Norští penzisté si dávají plavbu s Hurtigruten jako dárek. Také turisté jsou častými pasažéry.

Midnatsol patři do flotily lodí společnosti Hurtigruten.

Midnatsol patři do flotily lodí společnosti Hurtigruten.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Funguje to jako za časů Karla Čapka, který tímto námořním dostavníkem plul z Bergenu na Lofoty. Vystoupíte třeba v Molde, autobus vás zaveze do údolí Romsdalen, do kraje trollů a orlů, a v některém z dalších přístavů se o den později zase nalodíte. Tak pohodlně poznáte místa, která Norové považují za nejhezčí ve své zemi. Potřebujete jen dost času a nějakou tu (norskou) korunu.

Od Kristiansundu to Midnatsol vzala trochu víc na moře. U pobřeží, v oblasti Hustadvika, je spousta skalisek, která vystupují až skoro ke hladině. Kapitán dozajista nechtěl, aby se jeho loď přidala k té spoustě vraků, co tam na mořském dně leží.

Mírumilovní Vikingové

Na palubě Midnatsol jsme se vlastně vraceli. Předtím jsme těmito místy projeli po pevnině Atlantickou cestou, patřící spolu s Geirangerským fjordem a 240 kilometrů hlubokým Sognefjordem mezi nejnavštěvovanější místa Norska.

Stavili jsme se na ostrově Haholmen, který býval do 20. let minulého století jednou z metropolí lovu a zpracování tresek.

Tráva na střeše patří mezi nejlepší izolace.

Tráva na střeše patří mezi nejlepší izolace.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Kromě hotelu, jehož pokoje v nízkých budovách jsou zařízeny ve stylu dávných lovců tresek, je tam i muzeum věnované Vikingům a jejich potomkovi Ragnaru Thorsethovi. Původem novinář, povoláním dobrodruh. V 70. a 80. letech patřil v Norsku k největším celebritám. Na veslici doplul za deset dní z Norska na Shetlandské ostrovy, aby si podal ruku s britskou královnou Alžbětou, která se tam účastnila jakési slavnosti.

Thorseth stavěl vikinské lodě a plavil se na nich po světě jako vyslanec dětského fondu OSN. Zapsal si, že „nejzajímavější noc strávená bez ženy byla ta s Fidelem Castrem“. Vikingové, které pověsti líčí jako nemilosrdné válečníky, byli podle Thorsetha především obchodníci a mořeplavci. Nálezy starých lodí, plných zbraní a zbroje, jsou vlastně hroby tehdejších hodnostářů. Spolu s jejich ostatky bylo do nich ukládáno to nejcennější, co měli.

Běžným lodníkům ani jejich plavidlům se těchto poct nedostávalo, a tak se ani nám nedostává svědectví o tom, jak vlastně taková vikinská výprava vypadala, že vezla hlavně zboží, které obchodníci mínili na cizích trzích směnit. Byli to zejména filmoví režiséři, kdo z těch učiněných dobráků stvořili krvelačné bestie, soudí Ragnar Thorseth, který dnes žije v ústraní v Bergenu.

Viking. Dobrák od kosti, nebo krvelačná bestie?

Viking. Dobrák od kosti, nebo krvelačná bestie?

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Treska a její story

Nasolené a sušené tresky se už od 17. století vozily z Norska až do Španělska a Portugalska. Byla to a dodnes je – pokud je ryba opravdu jaksepatří zpracována – vyhlášená pochoutka. Norové si kilo dobré sušené tresky cení na 250 svých korun.

Ve své Cestě na sever píše Čapek o příšerném zápachu, který vydávaly ryby zavěšené na plotech kolem rybářských domů nebo rozložené na skalnatých plošinách. To už je závěrečná fáze tradičního zpracování těchto ryb.

Pobřežní vody jsou posety stovkami ostrovů.

Pobřežní vody jsou posety stovkami ostrovů.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Tresky se loví od prosince do konce února. V sudech se solí pak stráví dobu do Velikonoc. Poté se důkladně propláchnou, aby se sůl vyplavila, a do června se suší.

Erik Rosand se po většinu ze svých dvaaosmdesáti let živil lovem a zpracováním ryb. Byla to výnosná živnost, než se do toho pustil průmysl. Ve fabrikách se tradiční proces zrychlil a zkrátil, ale hodně se podle Erika zhoršila kvalita.

Erik a jeho sušené tresky

Erik a jeho sušené tresky

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

„Tresku, kterou vám nasolím a usuším, můžete mít doma dva roky. Když ji pak uvaříte, je jako čerstvě chycená,“ ukazoval Erik, jak taková ryba vypadá půl roku poté, co byla vytažena z vody.

Byla již pokročilá noc, když Midnatsol zahoukala, aby svolala do přístavu ty, kteří na ni v Molde čekali. Naše cesta tam končila. Z Kristiansundu do Molde, města růží, to není moc daleko. Ať ale tuto trasu absolvujete po moři, či po souši, uvidíte spoustu pozoruhodných míst a vyslechnete si – máte-li dobrého průvodce – pár zajímavých příběhů, které tu vaši cestu na sever rozhodně obohatí.