Červený nádech divoké rezervace Tsavo v Keni

Přírodní rezervaci Tsavo ve východoafrické Keni novináři rádi a často označují za zemi červených slonů. Takový barevný nádech měli v zapadajícím slunci i ti, s nimiž jsme se setkali. V Tsavo je červené skoro všechno, na čem se usadí prach ze zdejší červené země: kmeny stromů, termitiště, těch málo budov, na které tam člověk narazí. Když zafouká vítr, nese sebou hustá červená mračna a v době dešťů zalije kraj červená voda.

Africká savana ožívá v pozdním odpoledni a při západu slunce. Teplota klesá a obyvatelé savany opouštějí stinné úkryty. Stáda slonů se vydávají na svou každodenní, často mnohakilometrovou pouť k vodě. Poté, co keňská vláda přijala tvrdá opatření proti pytlákům, sloní populace každým rokem roste a v Tsavo i v sousední rezervaci Amboseli patří jejich sledování k samozřejmosti při každém safari.

V pozdním odpoledni je nejlépe vyrazit v otevřeném voze se zkušeným průvodcem a s fotoaparátem na cesty, které křižují keňské přírodní rezervace. Stejně jako sloni jsou samozřejmými aktéry v tomto přírodním divadle i antilopy. Je jich mnoho druhů. Nejpočetnější a nejpoplašenější jsou impaly. Zebry, sem tam žirafa, pštros nebo buvol, houfy paviánů.

V Amboseli není problém potkat i pakoně a hrochy. Tato rezervace, rozkládající se na keňské straně masívu Kilimandžára, je napájena mohutnou podzemní řekou z tajících ledovců. Tamní rozlehlé močály a vodní plochy jsou pro většinu zvěře skutečným rájem. Za býložravci se do oněch míst stahují i dravci. Potkat tam lvy, hyeny či šakaly není žádnou vzácností.

Safari je kratší nebo delší putování africkou savanou, jehož cílem je umožnit návštěvníkům pozorovat tamní život v jeho přirozeném prostředí a podobě. V rezervacích jsou cesty, po nichž se vozidla pohybují. Nikdo nesmí jet, kudy ho napadne, aby zvířatům zůstalo dost prostoru, v němž mají „soukromí“ a nejsou nikým rušena. Průvodce dbá na to, aby nikdo z jeho svěřenců neopouštěl vozidlo. Zvířata si zvykla na projíždějící auta, ale na přítomnost nezvyklého tvora mohou reagovat podrážděně a útočně.

Říká se např., že slona bezpečně rozhněvá cokoliv, o čem se domnívá, že mu může bránit v jeho cestě za vodou. Také proto mají na jakékoliv křižovatce sloni přednost.

Hroši (statisticky největší zabijáci v africké přírodě) a nosorožci mají prý špatný zrak, a když zaregistrují pohyb, který neznají, preventivně zaútočí. Dalším důvodem k tomu, aby člověk zůstal tam, kde je, jsou jedovatí hadi.

I z auta, jehož řidič dokáže odhadnout bezpečnou vzdálenost, mají účastníci safari objekty svého zájmu na dosah ruky. Vyfotit si „portrét“ zebry, buvola a občas i lva, nebývá problém.

Během safari vidí účastníci spoustu druhů zvěře a ptáků, ale někdy i již zmíněné hady nebo ještěrky. Metou každého safari je tzv. velká pětka (slon, buvol, lev, nosorožec a levhart). V rezervacích Tsavo a v Amboseli nejsou první tři členové velké pětky příliš vzácní a jejich fotky si pravděpodobně (spolu s množstvím ostatních zvířat) domů přivezete.

Potíž je s nosorožci, kteří žijí v místech, kde pro návštěvníky není příliš bezpečno. Levharti jsou plaché a opatrné potvory, loví hlavně v noci a ve dne se ukazují zcela výjimečně.

Aby safari stálo za to, mělo by trvat alespoň dva dny. Už byla zmínka o tom, že savana ožívá v pozdním odpoledni. Totéž platí o časném ránu, „za rosy“ dříve, než se většina obyvatel savany schová před sluncem.

V rezervacích jsou ubytovací zařízení, označovaná jako tábory, nebo osady. Ve skutečnosti si pohodlím ubytování ani stravou nijak nezadají s velmi kvalitními hotely kdekoliv v civilizaci. Někdy může člověku připadat až nepatřičné, když ho uprostřed buše v luxusní restauraci s bělostnými ubrusy obsluhují číšníci s motýlky.

Obyvatelé Keni jsou rozděleni do čtyř desítek kmenů. Nezasvěcenému návštěvníkovi země rozdíly mezi nimi většinou unikají. Jeden kmen však dokáže identifikovat zcela bezpečně. Jsou to Masajové.

Masajové nikdy nic nevyráběli, ani nepěstovali. Živila je jejich stáda, s nimiž se pohybovali po rozlehlém území. V minulém století na ně přišly dvě pohromy. Vytvoření rezervací, které je připravilo o velkou část tradičního území a mnohaleté sucho, které zdecimovalo jejich stáda.

Masajové, na které dnes návštěvník Keni narazí, žijí ve vesnicích z hliněných chatrčí, v bídě, nad níž měkne i ten nejokoralejší člověk. Většinu prací zastávají ženy, které také navlékají barevné korálky do podoby náramků či náhrdelníků, tkají a z žíní splétají nejrůznější ozdoby, malují na hliněné talíře či tabulky, splétají měděné drátky, ze dřeva vyřezávají spony a hřebeny. To všechno prodávají ve svých vesnicích, které patří (po zaplacení nemalého vstupného) k zastávkám při většině safari.

Masajští muži se s těmito výrobky vydávají „do světa“. Všude tam, kde je šance narazit na zahraniční návštěvníky, jsou masajská tržiště s drahými suvenýry, skupiny tanečníků a pěvců předvádějí tradiční folklór.

Je masajská legenda a jejich kult autentický, nebo je to jen šikovnost komediantů a šíbrů, těžících z naší naivity? To návštěvník za pár dní pobytu v Keni samozřejmě neodhalí. Když se šaman kmene s několika pomocníky čtvrt hodiny potýká s hrstí suchého oslího lejna a dvěma dřívky, než se mu podaří rozdělat oheň, může člověk skutečně zapochybovat. Přesto však koupí pár předražených cetek s nadějí, že jeho peníze třeba trochu pomohou těm usmoleným dětem, které se popelí na návsi.