I když se tento barokní skvost Dolního Saska v pohádce objeví jen ve třech scénách, stalo se z něj díky Vorlíčkově snímku téměř poutní místo, které každoročně navštíví tisíce filmových fanoušků.

Scénu, kdy Pavel Trávníček nasazuje Libušce Šafránkové střevíček, viděl alespoň jednou snad každý Čech i Němec.

Scénu, kdy Pavel Trávníček nasazuje Libušce Šafránkové střevíček, viděl alespoň jednou snad každý Čech i Němec.

FOTO: archiv, Právo

„Když sem přijdou návštěvníci, často si myslí, že se celá pohádka natáčela u nás. Chtějí vidět hlavně taneční sál a pak se ptají, kde Popelka ztratila střevíček,“ říká Margitta Henselová, kurátorka výstavy Tři oříšky pro Popelku, kterou loni kvůli velkému zájmu turistů o pohádku zámek Moritzburg hostil. „Jenže výjev z královského plesu se tu nenatáčel. Vznikaly tu jen scény zvenčí,“ upozorňuje paní Henselová.

Ve smlouvě bylo, aby se točilo i v Německu

V Popelce se moritzburský zámek mihne ve chvíli, kdy přijíždí královský průvod. Podruhé je vidět, když k němu přicválá Popelka na Juráškovi a oknem pozoruje plesovou atmosféru. Poslední scéna, která tu v zimě na přelomu let 1972-1973 vznikala, je ta, kdy Libuška Šafránková utíká před princem a na schodech ztratí střevíček.

Kurátorka výstavy o Popelce Margitta Henselová ukazuje místo, kde se Popelka dívala přes zamlžené sklo na princův bál.

Kurátorka výstavy o Popelce Margitta Henselová ukazuje místo, kde se Popelka dívala přes zamlžené sklo na princův bál.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Proč právě německý zámek? „Z finančních důvodů jsme hledali koproducenta. Domluvili jsme se s tehdejším východoněmeckým studiem DEFFA,“ říká režisér snímku Václav Vorlíček, podle kterého součástí koprodukční smlouvy bylo i to, že část Popelky vznikne v Německu a účinkovat v ní budou i němečtí herci. „Nabídli mi natáčení na zámku Moritzburg. A protože lovecký zámeček tohoto typu u nás nemáme, rád jsem přijal.
A to i přesto, že původně jsem se chtěl stylizovat do renesance,“ vzpomíná Vorlíček.

Od renesance po baroko

Zámek Moritzburg, pyšnící se čtyřmi kulatými věžemi, leží asi čtrnáct kilometrů severozápadně od Drážďan. Byl postaven v renesančním stylu na vrcholu žulové hory v bažinaté dolině v letech 1542 až 1546 Mořicem Saským. Po necelých dvou stech letech, za panování Augusta II. Silného, ale získal podobu barokní. Vladař totiž podrobil objekt nákladné přestavbě, během níž se změnilo i okolí zámku.

Na schody, kde si Popelka rozmýšlela, jestli má, nebo nemá jít na ples, se návštěvníci zámku často ptají.

Na schody, kde si Popelka rozmýšlela, jestli má, nebo nemá jít na ples, se návštěvníci zámku často ptají.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Původní bažinatá krajina se proměnila v rozsáhlý zámecký park s rybníčky, krásnými zahradami a oborou s divokou zvěří. Rekonstrukce skončila, když panovník zemřel, tedy v roce 1773,“ vysvětluje Margitta Henselová.

Vnitřní prostory ale filmaři při natáčení Popelky nevyužili. Všechny interiéry vznikly v ateliérech. I scéna z přepychového plesu. V Moritzburgu sice je veliký sál, jenže ten se tehdy Vorlíčkovi zdál zapšklý a chmurný, takže ho odmítl.

Tři oříšky pro Popelku nejsou ale jedinou pohádkou, která se na zámku točila. „Vznikla tu dokonce i jiná verze Popelky, podle bratří Grimmů. Točily se tu i historické filmy,“ vypočítává paní Henselová. Jenže žádný ze jmenovaných snímků zdaleka nedosáhl takové slávy jako Popelka.

Video

Popelka - chyby ve filmu

„Tahle pohádka je možná u nás oblíbenější než v Česku,“ troufá si říci kurátorka. „Je to film, který se dotýká lidských srdcí. Navíc v něm hraje hodně známých německých herců. Třeba krále ztvárnil Rolf Hoppe. Tomu je dnes už osmdesát, žije v Drážďanech a stále je u nás velmi populární.“

Místo sněhu rozemleté rybí kosti

A co se jako první vybaví Pavlu Trávníčkovi, když se řekne Moritzburg? „Strašná zima,“ vyhrkne bez zaváhání. „V patnáctistupňových mrazech jsem tam běhal venku v punčocháčích,“ vzpomíná legendární princ. „Taky si pamatuju, že nebyl sníh. Takže jsme museli čekat, až navozí umělý. Ale ta zima…!“ oklepe se. „Po natáčení mě chytlo revma v rameni,“ tvrdí Trávníček.

Tehdy sníh filmaři nahradili vysušenými rozemletými kostmi, které Němci objednali z rybích konzerváren na Baltu. „Ředitel zámku byl opravdu naštvaný, protože umělý sníh se špatně uklízel,“ prozrazuje Margitta Henselová.

Tohle ale nebyl jediný zádrhel, který musel Václav Vorlíček v Moritzburgu vyřešit. „Zámecký rybník v pátek před natáčením zamrzl, tím pádem byl pro nás nepoužitelný, protože se v něm odrážely okolní lesy, což vytvořilo velkou černou plochu.

Loňskou výstavu o Popelce navštívil i režisér pohádky Václav Vorlíček. Podle místních se mu tam moc líbilo.

Loňskou výstavu o Popelce navštívil i režisér pohádky Václav Vorlíček. Podle místních se mu tam moc líbilo.

FOTO: ČTK

Nenavozovalo to žádnou zimní náladu. Naštěstí ho přes víkend bruslaři rozjezdili, takže pak byl nádherně bílý. A když přijížděl královský průvod, plocha kolem zámku vypadala jako zasypaná sněhem. Přitom to byl bruslaři rozježděný led,“ prozrazuje režisér.

Splašené koně nemohli dubléři zastavit

Tuhá zima tehdy způsobila, že se některé cesty proměnily ve skluzavku. Což bylo nebezpečné pro scény s koňmi. A málokdo ví, že právě proto třeba Libuši Šafránkovou v jedné scéně nahrazuje dublérka Marion Beckerová.

V prospektu, který si lze na moritzburském zámku pořídit, se Marion Beckerová zpovídá: „Když Popelka ztratí na schodišti střevíček, je krátké přerušení. Potom ji divák vidí, jak jede do tmy na Juráškovi. A to jsem byla já. Museli mi růžový plášť na krku nějak spíchnout, protože mi byl příliš těsný. Po zámecké rampě dolů jsem jela taky já, tam to hodně klouzalo, stejně jako kolem rybníka.“

I prince a jeho společníky Kamila a Vítka v momentě, kdy stíhají z plesu utíkající Popelku, nahradili dubléři. „Tenkrát jezdci museli jet s loučemi. Ale koně se ohně bojí, takže běželi dál a dál a dubléři je nemohli zastavit. Podařilo se jim to až u zadní zámecké brány,“ vzpomíná Margitta Henselová.

Na maškarní v kostýmu prince a Popelky

Zámek v jedné ze svých místností ukrývá i pohádkové kostýmy. Najdou se tu úbory pro nejmenší nebo červená róba, kterou ve snímku na ples oblékla Helena Růžičková. Nejcennější jsou Popelčiny svatební šaty.

Kopii šatů, ve kterých tančila s princem nezapomenutelná Helena Růžičková, ušil student německé návrhářské školy.

Kopii šatů, ve kterých tančila s princem nezapomenutelná Helena Růžičková, ušil student německé návrhářské školy.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

I když kostýmy vypadají přesně jako ty z pohádky, nejde o originály. „Jsou ušité z jiných, příjemnějších materiálů. Svatební Popelčiny a princovy šaty nám dal jeden manželský pár. Přišli sem takhle oblečeni na maškarní ples, který se tu kdysi pořádal. Samozřejmě vyhráli první cenu za nejlepší kostým,“ usmívá se Margitta Henselová.

Zámek Popelkou stále žije. Například v zámecké kuchyni každoročně promítají pohádku na plátno umístěné na zdi. S touto tradicí na moritzburském panství začali před deseti lety. Ani letos si 24. prosince oblíbenou pohádku nenechalo ujít na sto návštěvníků.