Jak si užít ruch předvánoční Vídně

Výhoda takového cestování začíná už při odjezdu z domova, kdy nemusíte stíhat žádný vlak či autobus a není třeba ani přemýšlet o tom, kde první noc přespíte. Dost místa k zaparkování poskytnou v této roční době všechna parkoviště těsně před Vídní. Nevadí tedy, že v zimě je v hlavním městě Rakouska otevřen jen jeden autokemp Wien West, do kterého při příjezdu z Česka vede cesta přes celé město.

Mladík v recepci ale nikam nespěchá, 27,40 eura za dva dny stání mu musíme téměř vnutit. Nemáme prodlužovačku se správnou koncovkou na připojení k elektřině, jedeme jen na vlastní zdroje, proto máme slevu. Kemp v Hüttelbergstrasse se na noc neuzavírá, snad i proto, že je v okrajové čtvrti, v klidné ulici mezi vilkami.

Tu nejextravagantnější postavil na přelomu devatenáctého a dvacátého století průkopník vídeňské moderny a jeden z nejvýznamnějších vídeňských architektů Otto Wagner.

Dnes v sobě skrývá soukromé Muzeum Ernsta Fuchse, slavného rakouského malíře, grafika, sochaře a také básníka a zpěváka. Kdo se ubytuje v autokempu, má slevu na vstup.

Nahé ženské postavy se zlatými vlasy a bujným poprsím, které hlídají vchod, jsme se dostatečně nabažili při každé pěší výpravě k zastávce metra trasy U4. Od kempu se k ní dá dojet i autobusem.

Ve Vídni si sice často připadáte jako doma – při pojmenování ulic jako by od sebe Vídeň s Prahou opisovaly (Panská, Příkopy aj.) – v jednom se nám ale tohle velkoměsto asi dlouho nepodaří dostihnout, v systému městské hromadné dopravy. Spoje na sebe navazují, v metru se okamžitě dozvíte, kdy a kam další vlak jede. Výtahy pro bezbariérový přístup jsou ve všech stanicích.

Kdo se nechce starat o placení za každou jízdu, pořídí si Vídeňskou kartu. Na 24 hodin stojí necelých šest eur. Po jejím nákupu nám tak nic nebrání vyrazit z okraje Vídně za zábavou, na vánoční trhy do centra.

Na trase U4 vystupujeme na stanici Schönbrunn, naším cílem je trh na nádvoří stejnojmenného zámku. Asi proto, že je první, líbí se nám nejvíc. Prodávají tu třeba ozdoby vyrobené z voňavé skořice, inspirované barokem nebo udělané z mačkaného papíru.

Lidé popíjejí punč, svařené víno, ukusují tradiční preclíky, obrovské indiánky či podle přání naplněné koblihy.

„Na trhy chodíme tak dvakrát týdně, odpoledne zakousneme nějakou maličkost a pak jdeme na večeři,“ říká naše průvodkyně Libuše Wagnerová, která se do Vídně provdala před šestatřiceti lety. Vánočních trhů je podle ní ve městě asi čtyřicet. Nejsou ale postaveny jen jako atrakce pro cizince, Vídeňané si nepředražené a dobré zboží opravdu užívají.

Jak polykáme jeden slavnostně vyzdobený stánek za druhým, začínáme být lehce přesyceni. Nejslavnější trh před radnicí někdy nazývaný podle stromu plného rudých srdcí „srdíčkový“ nám tak připadá jako příliš hlučná pouťová atrakce, neuspokojí nás ani ten, na který shlíží ze svého obrovského podstavce císařovna Marie Terezie.

Proplétáme se městem až na ulici Freyung, kde je postaveno jen pár stánků, výnosy z prodejů jdou většinou na charitu. Tady okusíme i atmosféru proslavené vídeňské kavárny.

Orlando di Castello nemá místními obyvateli oblíbený plyš ani křišťálové lustry. Bíle laděný interiér s koženými sedátky přitahuje hlavně mladší generaci. Horká čokoláda stojí 4,10 eura, espresso s mlékem 2,40 a japonský zelený čaj 4,10 eura. Mladičká číšnice si nedělá těžkou hlavu s tím, kde vzít pro hosty cukr – cukřenku má jen jednu, kdo se obslouží, pošle ji dál.

Začínáme mít ale pořádný hlad, proto jdeme ochutnat nefalšovaný vídeňský řízek z telecího masa. Přednost před restaurací Figlmüller dostal Schnitzel Wirt v Neubaugasse.

„To jsem ještě nezažila, abych musela stát frontu na jídlo,“ podivovala se naše dvacetiletá kamarádka Tereza v lokále, kde si bez předchozí objednávky musí každý kolem poledního na volné místo několik minut počkat. Obsluha mezitím nabízí u baru drink a pak nás vede ke stolu v zadní místnosti.

Otevřené dveře kuchyně slibují labužnický zážitek – řízky velikosti talíře čekají na svůj příděl tukové lázně. Vybrat si můžeme například sýrem plněný Gordon Bleu, cikánský (smažená rolka má uvnitř ukrytou náplň z okurek a papriky) nebo pařížský v nadýchané krustě, kde v obalu chybí strouhanka. Porce (vejdete se do 10 eur) jsou obrovské, na jedné si vedle nás pochutnávají tři studenti, Japonci zase vytahují připravené nádoby a odnášejí si „zbytky“ s sebou. Středoevropané volí tradiční navoskovaný papír a mikrotenový sáček.

Dovnitř vás zve vinný hrozen na dveřích, vůně čerstvě vyuzeného masa a někdy i veselá muzika. Heuriger, vinné šenky, jsou sice i v centru Vídně, tu pravou atmosféru zažijete ale na předměstí, třeba v Grinzigu. Většina heuriger má tady otevřeno celoročně, od 16 hodin vítají hosty hned v prvním z nich u rodiny Hengelových.

U pultu si kupujeme nakládané bílé cibulky, kukuřici, feferonky a bezkonkurenční sýrem plněné červené papričky. Objednáváme si mladé veltlínské, jeho chuť nejlépe vynikne v kombinaci se sladkým. Dojde proto i na štrúdl a sacher dort. Z jednoho džbánku jsou hned dva, za všechno platíme asi 25 eur.

V dalším šenku se nabídka rozroste o husí polévku a cimbálovou muziku. Obstarávají ji hoši ze Slovenska. Víno je těžší a ceny výrazně vyšší. Protože nás však ještě čeká asi hodinová cesta do kempu, opouštíme před půlnocí s těžkým srdcem Grinzig a jedeme zpět do našeho domu na kolech.