Tohle divadlo se nad našimi hlavami opakovalo stále dokola, snad aby i ten největší zabedněnec pochopil, odkud vodopády jako Sedm sester nebo Nevěstin závoj berou to nekonečné množství vody padající do Geirangerského fjordu.

Po tiché hladině

Fjordy v západním Norsku jsou desítky kilometrů hluboké klikaté zářezy do pevniny. Jsou široké, když začínají u členitého pobřeží, a postupně se zužují do úzké štěrbiny prořezávající skalní masív.

Geirangerský fjord patří mezi přírodní divy světa, zapsané na seznam UNESCO. U pobřeží začíná jako Storfjord a pojmenování Geirangerfjord nese posledních patnáct kilometrů hluboko ve vnitrozemí.

Hladina fjordu je klidná a čistá jako zrcadlo.

Hladina fjordu je klidná a čistá jako zrcadlo.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Motory trajektu z Hellesyltu do osady Geiranger jely snad jen na třetinu otáček, kapitán jako by se snažil, aby moc nerušil velebné ticho, které kolem panovalo. Několik set metrů vysoké štíty se zrcadlily na nehybné hladině. Říká se, že fjord je stejně hluboký, jak vysoké jsou skalní stěny tyčící se nad ním.

Nikde kolem nebylo vidět živou duši. A přesto ještě před pár desítkami let tu živo bylo. Svědčí o tom několik, dnes již opuštěných, farem stulených pod skalami. Jejich majitelé chovali ovce a kozy, pěstovali dokonce jablka a broskve.

Trollové jsou zlomyslné potvory, žijící ve skalách.

Trollové jsou zlomyslné potvory, žijící ve skalách.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Osada Geiranger v malém zálivu patří v létě k nejnavštěvovanějším místům v Norsku. Je východiskem k horským túrám, dá se tu provozovat rafting, plavby na kánoích, horská cyklistika.

Mezi trolly

Pro mnohé návštěvníky je Geiranger jen zastávkou na Zlaté cestě, procházející jednou z nejmalebnějších oblastí západního Norska.

Zlatá cesta vede z města Andalsnes na břehu Romsdalsfjordu přes několik soutěsek a horských průsmyků do Geirangeru. Kromě lidí žijí v této oblasti zejména trollové, bájné bytosti střežící poklady ve skalách.

Kousek za Andalsnes se silnice stočí k Trollveggen, Stěně trollů. Do výše nějakých 1200 metrů se tam zvedá skutečná skalní stěna. Je jakoby předkloněná, takže se v 80. letech minulého století stala místem, kde se zrodil nový sport – base jumping.

Pozor, trollové!

Pozor, trollové!

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Odvážlivci skáčou ze skalního převisu, a teprve když naberou rychlost, tedy nízko nad zemí, otevřou padák. Poté, co se několik skokanů na stěně zabilo, norské úřady tento sport na Trollveggen zakázaly. Ponechaly na ní jen horolezce, kteří ji poprvé zdolali v roce 1965. O pár kilometrů dál se těsné údolí rozevírá a před zraky poutníka se otevře rozlehlé panoráma, po němž se nahoru do průsmyku šplhá Trollstigen, Žebřík trollů.

Na šest kilometrů dlouhém stoupání je jedenáct vlásenkových zatáček, které vás pokaždé otočí o 180 stupňů. Cestu, jejíž vrchol je v průsmyku Stigrora, stavěli osm let a dokončili ji v roce 1936.

FOTO: Právo

Dnes je kousek od parkoviště visutá vyhlídka, z níž je vidět nejen samotná cesta, ale i údolí, z něhož se zvedá.

Ošizen nezůstane ani váš sluch. Celou dobu vám do uší hučí vodopád Stigfossen, padající do hloubky několika set metrů.

Cesta orlů

Z osmdesáti kilometrů Zlaté cesty z Andalsnes do Geirangeru zbývá ještě polovina. Zpočátku jsou to dlouhé rovné úseky po náhorní plošině, kde čas od času minete zpola zamrzlé jezero. Pak silnici sevřou borovicemi porostlé hory, občas se kolem vás přežene divoký horský potok a potom začne stoupání – Cesta orlů. Jedna serpentina za druhou a nádherné výhledy. Ten nejhezčí je na Ornesvingen, nedaleko vrcholu, odkud budete sjíždět do Geirangeru.

Všem vyhlídkám, na nichž jste dosud byli, zdatně konkuruje hora Dalsnibba, také nad Geirangerem, jen z druhé strany. Bývá tam sníh i v létě, byť je vysoká jen 1500 metrů. Vidíte z ní fjord i horské masívy táhnoucí se do vzdáleného nekonečna.

FOTO: fotobanka Profimedia

Dvě zastávky na cestě

Na cestách musí člověk někde složit hlavu. Na Zlaté cestě jsme narazili na dvě místa, která stojí za zmínku.

Než se vydáte vzhůru po Žebříku trollů, minete u silnice kemp stejného jména – Trollstigen. Pocestní tu nacházeli útulek už u prarodičů dnešního majitele. Ti měli farmu, a když někdo potřeboval přespat a nasytit se, našel otevřené dveře. Ty má dnes i Edmund Meyer. Provozuje kemp, v němž si můžete postavit stan nebo si pronajmout chatu s kuchyňkou, sprchou a toaletou. Edmund si zakládá i na své kuchyni, která naštěstí není tak úplně norská. Jehněčí kýta s hořčičnou omáčkou byla vynikající.

Jehněčí kýta s hořčičnou omáčkou

Jehněčí kýta s hořčičnou omáčkou

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

V soutěsce Gudbrandsjuvet je hotel Juvet. Je to vlastně veliká stodola a několik dřevěných krabic, schovaných v lese, u řeky, mezi stromy a keři. Každá krabice je luxusní apartmán. Každý je jiný, ale jedno mají společné: skleněnou stěnu, která vytváří dojem naprostého ponoření do divoké přírody.

Nápad a peníze na velkorysou investici měl Knut Slinning a jeho hotel najdete na stránkách katalogů a odborných časopisů jako příklad architektury a designu, které se při zachování vnitřního komfortu pokorně podřizují okolnímu prostředí.

Dřevěné krabice s prosklenou stěnou – hotel Juvet

Dřevěné krabice s prosklenou stěnou – hotel Juvet

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo