Sluneční paprsky přeskakují z úhledných domků na kilometry polopralesa. Tady na Pico Ruivo do Paul zažíváte pocit, kdy člověk vystoupá až na vrchol a nemá, co by dodal.

Putování

Není to přehánění – Pico Ruivo do Paul, se svými 1640 metry nad mořem nejvyšší vrchol západní Madeiry, vás odmění skvostným výhledem. Šestihodinový výšlap je přehlídkou nedotčené přírody, vodopádů, třetihorního lesa i ručně tesaných tunelů.

Pohled z Pico Ruivo do Paul

Pohled z Pico Ruivo do Paul

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Tisíc kilometrů od evropských břehů a zhruba šest set od afrických objevil v roce 1419 Joao Goncalves Zarco ve službách portugalského prince Jindřicha Mořeplavce žírný kus souše. Nazval ho Ilha de Madeira – ostrov dřeva. Přistěhovalci vypálili husté lesy, do příkrých svahů zasadili terasovitá políčka a cukr ze třtiny vyváželi do Británie a Flander.

Úchvatnou madeirskou přírodu nejlépe poznáte, vydáte-li se po levádách – důmyslném systému zavlažovacích struh, jež stahují vodu od pramenů v kopcích dolů k banánovým plantážím, vinicím, sadům a zahradám.

Za úžasný technický skvost o celkové délce přes dva tisíce kilometrů ostrov vděčí otrokům a trestancům. „Kvůli čištění a opravám postavili podél levád chodníčky, jež turisty zavedou na jinak nedosažitelná, tudíž i nejromantičtější místa. Navedou vás po hřebenech do oblak,“ vysvětluje průvodce Immanuel, který od českých turistů, jichž si na Madeiru našlo loni cestu přes deset tisíc, pochytil i pár slovíček. V každém případě doporučuje pohorky, teplé oblečení a baterku do tunelů.

Příroda

Zapomeňte na Irsko – nemá nárok. Jestli někomu přiřknout označení Zelený ostrov, pak nikoli zemi zasvěcené svatému Patrikovi, ale Madeiře.

Nikde jinde vás neobklopí přes 700 druhů květin, svěží kapradiny, různé druhy jalovce a vavřínu, nepřeberné množství kvetoucích orchidejí, strelicií, ibišků, vánočních hvězd, magnólií a azalek. Všude to hraje barvami a vůněmi. Řečeno slovy klasika, doktora Skružného z Menzelovy Vesničky mé střediskové v nezapomenutelném podání Rudolfa Hrušínského: „To není země, to je zahrádka.“

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Krajina zde připomíná tu tropický prales, tu úhlednou zahradu, aby se o kus dál přeměnila ve skalnatý vodopád řítící se do rozkošného jezírka.

Jako bonus navíc vám Madeira přibalí úchvatné scenérie třetihorních pralesů s jezery a vodopády či východ slunce z nejvyšších vrcholů Pico Ruivo a Pico de Areiro. Při okružní cestě z Funchalu na západ se zastavte v Cabo Girao na 600 metrů vysokých, mimořádně strmých útesech s vyhlídkovou plošinou.

Krajina zde připomíná tu tropický prales, tu úhlednou zahradu, aby se o kus dál přeměnila ve skalnatý vodopád řítící se do rozkošného jezírka.

FOTO: fotobanka Profimedia

Počasí

Stabilní teplé subtropické klima příliš nerozlišuje mezi ročními obdobími. Zásluhou teplého Golfského proudu, jenž ostrov omývá z jihu, tu panuje příznivé jarní klima po celý rok. Teploty se v průměru udržují na sympatických 22 stupních, teplota moře plus minus dvacet stupňů.

Není divu, že od první poloviny 19. století měla pro zelený drahokam v Atlantiku slabost evropská šlechta.

Britští a němečtí lékaři začali doporučovat Madeiru jako ideální místo pro kurýrování plicních chorob.

FOTO: fotobanka Profimedia

Britští a němečtí lékaři ho totiž začali doporučovat jako ideální místo pro kurýrování plicních chorob. Za příznivým klimatem si sem vyrazila i rakouská císařovna Alžběta, řečená Sissi, manželka Františka Josefa II. Na ostrov dorazila v roce 1860 na doporučení lékařů, kteří se obávali, že ji napadla tuberkulóza. Klid, lékařskou péči a obdiv mužů si dopřávala půl roku. Na Madeiru se pak vrátila po třiceti letech.

Vzpomínají tu na ni přesně tak, jak ji zahrála v cukrkandlových filmech Romy Schneiderová. Co na tom, že ji grafologové podle nejnovějších poznatků z dopisů objevených před čtyřmi lety líčí jako sebestřednou hysterku stiženou bulimií.

Pochutnání

Nechat si ujít lahodnou kuchyni, to by byl hřích. Pozici lahůdky číslo jedna si udržuje ryba espada, česky tkaničnice atlantská, tradičně podávaná s opečeným banánem. Upoutá vás nejen jemňoučké maso takřka bez kostí, ale i výstřední zjev – černí, až dva metry dlouzí tvorové se špičatými zuby se skrývají v hloubce až dva kilometry. Mimochodem – místní banány bývají menší a sladší než jejich konkurence ze Střední a Jižní Ameriky.

Hovězí šašlik, espetadu, místní připravují podle starodávného receptu, tedy na špízu z vavřínového dřeva. S přílohou bolo de cuco, chlebem ve tvaru placky ze směsi žitné a kukuřičné mouky, a se sladkými bramborami nemá chybu.

Pohoda

Místní jsou přívětiví a k hostům se chovají velice vstřícně. Možná i proto, že návštěvníci ostrov nezahltili tak jako nedaleké „Kanáry“.

Když už jsme u pé, chybí tu tři – předlouhé písčité pláže. Koupání si můžete vychutnat na několika „černých“ plážích a uměle vybudovaných koupalištích. Proto ostrov zůstal ušetřen britské opilecké klientely, diskoték, zkrátka není velkofarmou pro turisty.

Pokud na Madeiře zatoužíte po skutečně špičkové pláži, stačí se ráno nalodit na trajekt, který vás dopraví na 37 kilometrů vzdálený ostrov Porto Santo. Ten skýtá devět kilometrů dlouhou pláž jemného žlutého až bílého písku.

Koupání si můžete vychutnat na několika „černých“ plážích a uměle vybudovaných koupalištích.

FOTO: fotobanka Profimedia

Portugalci sem přijížděli ponořit se do písku mírnícího bolesti. Odborníci zjistili, že vyniká vysokým obsahem jódu, vápníku a hořčíku. Ty vyrovnávají úbytek minerálních solí ze stresu a únavy. Ale pozor: chce to zahrabat se do něj dvakrát denně přinejmenším po dva týdny.

A propos – kromě golfového klubu či domu, kde bydlel Kryštof Kolumbus, na Porto Santo určitě nepřehlédnete rozestavěný hotel, jejž si pořídil proslulý portugalský fotbalista Ronaldo. Narodil se na Madeiře kuchařce a městskému zahradníkovi. Protože ročně vydělává v přepočtu 770 miliónů korun, na rodném ostrově a na Porto Santo si pořídil údajně už sedmnáct hotelů, rezidencí a vil.

Bude-li k vám štěstěna vlídná a potkáte Ronalda v jeho rodišti, madeirou si s vámi nepřipije. Když mu bylo dvacet, jeho otec se ve věku 52 let upil. Syn se od té doby prý nedotkl alkoholu.

Na skvostném víně si pochutnával i Aramis

Aramis, nejvznešenější a nejzáhadnější ze čtveřice mušketýrů, moc dobře věděl, jak si – byť neokázale a v ústraní – užívat života. Ne náhodou si pochutnával na delikátním víně – madeiře.

Alexander Dumas starší, Aramisův stvořitel, byl hodně in, protože příběh královských mistrů kordu, kteří se bili za slávu koruny a čest krásných dam s ničemy z gardy kardinála Richelieu, umístil do doby kolem roku 1625. Tehdy madeira teprve začínala „frčet“.

Legenda praví, že kacířskou myšlenku zahřívat víno, jež na ostrov přivezli v roce 1453 z rozhodnutí portugalského prince Jindřicha Mořeplavce z řecké Kréty, zrodila náhoda. Víno z ostrova se rozváželo do dalekých kolonií na pomalých škunerech. Šetrný námořník místo aby „zkažené“ sudy daroval moři, ochutnal je. Nemohl si nepovšimnout, že se dlouhá plavba do portugalské kolonie Macaa v Číně v nejlepším slova smyslu podepsala na kvalitě moku. Chutnal jinak – a hlavně – nenapodobitelně.

Zrání nenapodobitelné madeiry se nesmí uspěchat.

Zrání nenapodobitelné madeiry se nesmí uspěchat.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Víno se zahřívalo při plavbách křížem krážem kolem rovníku a v chladných vodách zase naopak teplota klesala. Námořníci mu začali říkat „víno zpáteční cesty“. Vozilo se totiž jako zátěž tam a zpět, aby se doslova uvařilo. V osmnáctém století vinaři přišli na to, jak napodobit podmínky zaoceánských plaveb. Začali sudy s vínem skladovat v podkroví na půdách domů, kde do nich praly sluneční paprsky. Dnes přichází ke slovu proces zvaný ,estufagem‘, tj. zahřívání ve speciálně vytápěných místnostech na teplotu 33 °C po dobu alespoň šesti měsíců.

„Madeira, do níž se přidává pálenka z hroznů – brandy, se na rozdíl od svého dvojčete, portského, může pochlubit jemně karamelovou příchutí,“ vysvětluje průvodce Joao Teixeira, který zná ostrov jako své boty, v muzeu vína ve Funchalu. Dostanete tu „koštnout“ všechny čtyři druhy madeiry, jež se liší obsahem cukru.