Pokud se jedná o akci na Moravě nebo v některém z českých krajů, pak je velká pravděpodobnost, že je mezi nimi Marek Říha. Na první pohled obyčejný „ajznboňák“, výpravčí z Boskovic na Blanensku však není prototypem průměrného železničáře. Je totiž světem železné dráhy posedlý. Kdo jiný ze stovek a tisíců řadových zaměstnanců Českých drah má doma pětasedmdesát uniforem?

Má partu „stejně postižených“

„Těch pětasedmdesát uniforem, to jsou ty, které jsou kompletní. Nepočítám do toho další, které na zkompletování čekají,“ říká sběratel a organizátor historických jízd. Sdružuje kolem sebe partu s podobným „postižením“ a vyjíždějí na akce zajišťovat doprovod vlaků. Na jednotlivé jízdy historických vlaků stačí čtyři až osm lidí z velké party, podle toho, kdo má zrovna čas.

Společné focení. Doprovod zvláštního parního vlaku se občas nechá zvěčnit i na lokomotivě. Marek Říha je na snímku druhý zleva.

Společné focení. Doprovod zvláštního parního vlaku se občas nechá zvěčnit i na lokomotivě. Marek Říha je na snímku druhý zleva.

FOTO: Milan Vojtek, Právo

Na různé železničně laděné monstrakce, jako byl před lety takzvaný Retrovlak, kdy na Jesenicku byla jízda parního vlaku spojena s malou rekonstrukcí událostí z podzimu 1938, a podobně rozsáhlé projekty pak není velký problém shromáždit i padesát šedesát lidí v dobovém oblečení.

„Tolik nás samozřejmě není, ale výborně spolupracujeme s několika kluby vojenské historie, takže společnými silami jsme schopni dát dohromady nemalou skupinu v dobových uniformách i civilním oblečení,“ řekl nadšenec, jehož pomoc například uvítal i štáb natáčející známé Četnické humoresky.

Darovaná čepice

K uniformám se fakticky dostal již jako desetiletý kluk. Na počátku vášně byla darovaná čepice k uniformě železničáře, která ve školákovi definitivně utvrdila jeho zájem o vše, co je spojeno s železnicí. Ovšem záliba v uniformách znamená spoustu starostí. Sehnat historický kus je složité a často je pro praktické účely nepoužitelný.

Říha to ví, vždyť má ve své sbírce i uniformu z roku 1891. Jenže zejména barevné podání takové stoleté uniformy už dávno neodpovídá realitě. A tak historický kus slouží především jako podklad pro výrobu repliky. To ale znamená další spoustu starostí.

Látky jsou drahé

„To určitě. Problémem jsou už jen látky. Většinou se pídím u různých textilek, co jim zůstalo na skladě. Třeba jedna měla zakázku tkanin do Velké Británie pro královský palác. A když se mi to podaří zjistit, pak je přemlouvám, jestli jim náhodou něco nezbylo na skladě a ať mi to prodají. Někdy jsem úspěšný, ale pokaždé je třeba počítat s tím, že látky jsou celkem drahé.“

I když už dorazí domů látka na repliku uniformy, není ještě ani zdaleka vyhráno. Střih a ušití se dá zařídit, jenže to není vše, co dělá uniformu uniformou. Zejména ty opravdu historické byly zdobené, počínaje knoflíky přes odznaky po různé kokardy a další. Zajistit jejich okopírování a následnou výrobu, to už chce pevné nervy, vytrvalost, trpělivost a peníze.

Zručnost Čechů platí

„Musím si zvyknout, že některé věci už dělá jeden, nejvýše dva lidé v republice a na vyrobení budu čekat klidně i půl roku. Obracejí se na ně i milovníci vojenské historie a další, takže mají plné ruce práce. Na druhé straně ale musím smeknout, protože ukazují, že řeči o tom, jak šikovnost a zručnost Čechů už je minulostí, tak docela neplatí,“ zdůraznil sběratel.

Jeho záliba nespočívá jen ve sbírání uniforem, snaží se zachránit i jiné důkazy železniční historie. Tak se třeba nadšenec pokoušel získat vyřazená návěstidla z jednoho modernizovaného nádraží. Na konci jeho snahy byla výzva, že jestli tedy návěstidla chce, má si k nim „přibalit“ i ovládací přístroje ze dvou stavědel na krajích stanice a nádavkem ještě zabezpečovací zařízení z kanceláře výpravčího.

Sní o malém muzeu

„Ty semafory jsem chtěl, tak jsem sháněl kluby železniční historie, které by do toho šly taky a převzaly přístroje. Jinak by kus železniční historie byl navždy zničený,“ vysvětlil. Jednoho dne by sám chtěl dát dohromady malé muzeum. Zatím ale opustil pracoviště výpravčího v koridorové stanici Skalice nad Svitavou a přesídlil do menších Boskovic.

FOTO: Milan Vojtek, Právo

Zatímco výpravčí mají s přibývajícími lety a zkušenostmi namířeno do významnějších stanic, on šel opačně. „Ano, ale výpravčí ve Skalici už nenosí červenou čepici, pro mě to už není tak ten správný výpravčí, který vypravuje vlaky,“ vysvětlil nadšenec, pro kterého svět železnice je prací i koníčkem.