Co bylo prvním impulzem vzít kolo na Mont Blanc?

Vzniklo to náhodou, když jsme plánovali výstup Hedviky Loap Elevation/2010. Prvotní myšlenka byla, aby se Hedvika dostala nahoru na invalidním vozíku. Aby bylo na první pohled jasné, že je hendikepovaná, a že i tak je možné takové věci udělat. Pak jsme se dál z diskuze dostali k tomu, že Hedvika má starý vozík, že by bylo fajn, ho vyměnit za nový. Starý bychom nechali nahoře.

Lidi by asi koukali, kdyby vylezli na Mont Blanc a tam byl invalidní vozík. Vymýšleli jsme, jak se dostat dolů i bez vozíku. Padaly různé návrhy a přitom mě napadlo, jestli by to šlo sjet na kole. Výstup s kolem tedy vznikl jako myšlenkový odpad.

Propojili jste výstup Hedviky se sjezdem na kole?

Částečně. Když jsem jel na kole na Mont Blanc, tak jsme se rozhodli, že rovnou tam otestujeme nový vozík. Na místě jsme se rozdělili do dvou týmů. Já, fotograf a jeden horolezec jsme šli s kolem nahoru, druhý tým: Hedvika, Petra a dva kluci horolezci měli do určité výšky vystoupat lanovkou na Mont Blanc a testovat vozík i nadmořskou výšku, jak na to bude Hedvika reagovat.

Nechtěli vás pustit do lanovky s kolem. Jak jste vyřešili tuto situaci?

Zjišťoval jsem vše od kamaráda, co pracuje v Chamonix. Potvrdil mi, že s kolem a vozíkem nás pustí, že by to neměl být problém. Na místě se ale ukázalo, že to problém je. S vozíkem nás pustili, ale s kolem ne.

Nakonec díky štěstí a troše nepochopení, jsme mohli popojet nahoru vláčkem i s kolem. Kupoval jsem tři lístky jen tam, ptal jsem se, kolik stojí kolo. Paní se smála a říkala, že by to bylo hodně drahé. Zaplatil jsem částku, kterou mi řekla. Vrátili jsme se k autu a zabalili věci. Šli jsme zpátky, ale když mě viděla, tak strnula. Myslela, že si dělám legraci. A já jsem nepochopil, že si ona dělá legraci. Jí to asi bylo hloupý, že už jsme měli jízdenky koupený i s kolem. Tak nás nechala odjet.

Jakmile jsme vyjeli nahoru, tak na nás vyběhli zřízenci, co tam děláme s kolem, že se to nesmí. Byli rozčílení, báli se, že to budeme sjíždět dolů, ale vysvětlil jsem jim, že ne, že naopak jdeme nahoru. Tak si zaťukali na čelo a řekli: „Ok, tak jsme se jako neviděli.“

Připravoval jste se fyzicky nebo psychicky na výstup?

Promýšlel jsem to. Na Mont Blanku jsem byl dvakrát, před deseti a pěti lety. Prohlížel jsem fotky, snažil se vzpomenout na trasu, jestli je to reálné nebo úplný nesmysl. Hledal jsem hlavně správnou cestu dolů, protože sjezd z vrcholu je nebezpečný. Nahoře je sníh umrzlý, tvrdý a dá se tam jet. Ale na spodní pasáž svítí sluníčko a sníh je rozbředlý. Měl jsem velké pochybnosti, jestli to vůbec půjde. Neměl jsem závodní ambice, o to vůbec nešlo. Chtěl jsem jen vynést kolo a sjet, jak nejdál to půjde, ideálně až do Chamonix.

Během roku jezdím na kole a běhám maratony. Žádnou speciální přípravu navíc jsem nedělal, navíc nás přípravy projektu zaměstnávaly hodně časově.

Když se zpětně díváte, co pro vás bylo nejtěžší?

S odstupem času mi nepřijde nic těžký. Podařilo se nám přijít na systém, jak kolo rozebrat a připevnit na batoh, takže se dobře neslo. Nejhorší byla asi pasáž dolů v místech, která nešla sjet. Musel jsem kolo různě sundávat a nandávat podle podmínek. Neměl jsem ho vždycky dobře připevněné a občas mi dost překáželo. Kdyby bylo moje, tak ho zahodím. Ale protože bylo půjčené, tak jsem ho prostě musel nést dolů. Proklínal jsem se, že to byl fakt hloupý nápad. Ale to k tomu patří.

Plánujete další dobývání vrcholů na kole?

To je otázka, jestli pokračovat tímhle způsobem. Hodně o tom teď přemýšlím. S Authorem se nám dobře spolupracovalo, takže na příští rok určitě něco zajímavého zase připravíme.

Sáhl jste si na dno?

Cesta nahoru byla vcelku v pohodě, navíc byli lidi nahoře strašně příjemný, člověka to povzbuzovalo. Koukali na nás jako na blázny a každý se vyptával. Většinou z toho byli nadšení, chtěli se s námi fotit. Když jsme pak šli dolů a netrefili jsme cestu, tak bylo troškou ouvej všem. Vyloženě jsme to protrpěli, ale s tím se musí počítat. Ne, že bychom podcenili situaci, jen jsme šetřili na váze a věděli, že třeba den bez vody se dá jít.

Není to hazard?

Samozřejmě, když se jde takhle na hory, tak je pravidlo pít co nejvíc. Ale opravdu tím, že jsme to pojali jako bleskovou akci, za dva dny nahoru a den dolů, mohli jsme si dovolit trochu na sobě šetřit. Když jsme pak zabloudili a museli jsme nahoře zůstat o den navíc, trochu nám ty zásoby samozřejmě chyběly. Ale to se prostě dá. Navíc jsme nebyli poprvé na horách, kromě fotografa, který z toho byl pak dost špatný. Ale teď na to vzpomíná už jen v dobrém.

Měl někdo z vaší skupiny komplikace spojené s nadmořskou výškou?

Vyloženě komplikace ne, jen to, co se běžně stává. Všem se špatně dýchalo, byli jsme unavení. Navíc se v noci hůř spí, soustředíte se, abyste dobře dýchali. A pak s bolestmi zubů, což se taky stává. Jinak bez problému.

Jaký to byl pocit na vrcholu Mont Blanku s kolem na zádech?

Musím si to vybavit. Bylo to nahoře, když jsem sestavoval kolo a připravoval jsem se k cestě dolů, tak jsem byl strašně nervózní. Neměl jsem strach z jízdy jako takové. Nebylo moc co řešit, ale byl tam hrozný provoz. Byl prodloužený víkend a všude zástupy lidí. Vystoupilo jich tam za den kolem stovky.

Závěrečná část je na hodně úzkém hřebínku. Na každou stranu tříkilometrové srázy dolů. Soustředil jsem se hlavně na to, abych nikoho neohrozil. Sjezd trval dlouho, kousek jsem jel, pak jsem musel zastavit. Počkat než přejde průvod, zase kus sjet.

Pak jsem se dostal do spodnějších partií, kde už tolik lidí není, ostrý hřeben se mění v širokou stěnu a tam už to nepřipomínalo moc jízdu. Cesta spíš chvílemi vypadala jako oraniště. Byl to lehce kontrolovaný sjezd dolů, ale už to byla spíš taková legrace se spoustou pádů.

Jak vypadá plánování Hedvičina výstupu?

Příští pátek bychom měli odjet. Teď se snažíme horečně upravit vozík podle poznatků kluků, kteří tam s Hedvikou zkoušeli. Prázdniny jsou v plném proudu a všichni jsou na dovolených. Ale chceme dodržet termín, protože jakýkoliv posun nám rozhodí celý tým. Budeme natáčet pro Českou televizi materiál, ze kterého vznikne dokument. I kvůli tomu to musíme nějak stihnout.

Už máte promyšleno, jak bude Hedvika stoupat poslední úsek?

Původně jsme zkoušeli tak, že jsme vozík na lyžích zapřáhli za lano a tahali ho nahoru. Hedvika nám pomáhala hůlkami, odpichovala se. Což nebylo moc efektivní. První reakce lidí byla, že ji tam vytáhneme jako pytel brambor. Ani Hedvika to ale nechtěla. Na poslední zkoušce kluci vymysleli systém, kdy se přes kladky sama Hedvika vytahuje. S tím, že nám postup bude trvat dvakrát až třikrát déle, než to trvá normálně. Což nás ale netrápí, jde o to, aby byla Hedvika co nejvíc do výstupu zapojená.

Normálně se chodí od lanovky na vrchol a zpátky za 10 až 12 hodin. My to máme rozplánované na dva dny, uděláme si jeden postupový tábor a druhý den se dostaneme na vrchol a zpátky. Na Mont Blanc vedou z Francie tři cesty, ale jen na jedné lze vyjet lanovkou a vystoupit rovnou na sníh, u ostatních cest jsou kameny a skály. Tam bychom se s vozíkem nedostali.

U lanovky je akorát problém, že člověk vyjede rychle nahoru a potom se vám může dělat špatně, potřebujete čas, abyste se aklimatizovali. To je asi riziko, kterého se bojíme nejvíc.

V rámci práce s hendikepovanými lidmi jste založili agenturu For Dreams.

Vzniklo to v době, kdy jsme začali připravovat projekt pro Hedviku. Vůbec jsme netušili, jakých rozměrů to nabude. Pak se ukázalo, že to nepůjde až tak jednoduše, abychom mohli oslovit partnery, tak jsme potřebovali nějakou záštitu.

Plánujete nějakou další akci s hendikepovanými lidmi?

Když viděla kamarádka Hedviky, taky vozíčkářka, která závodně plave, co chystáme, tak nás oslovila s přáním, že by chtěla přeplavat kanál La Manche. S agenturou chceme ukázat hendikepovaným i zdravým lidem, že se nemusejí omezovat, že i na vozíčku se dají dělat různé věci.

Až se tedy vrátíte z Mont Blanku, přeplavete La Manche?

La Manche bude trochu složitější. Asi se nám podaří získat partnery, kteří nám dají plavky nebo ručník, ale zásadní bude získat finanční podporu. Musíte si najmout kapitána s lodí, který pluje po celou dobu s vámi a určuje trasu. Nemůžete přijít na pláž, převlíknout se do plavek a jen tak přeplavat kanál.

Člověk by ani nevěděl kudy, jsou tam velké proudy a musí se to oklikou nadplavávat. Kanál měří 36 kilometrů, ale člověk plave kvůli proudům daleko víc. Proto musí být na lodi kapitán, který to zná, rozhodčí z asociace, která dává certifikáty o přeplavbě. Loď vyjde na 80 000 Kč. Navíc je kapitánů relativně málo, plave se jen v sezóně, kdy je voda nejteplejší, dál se to řídí podle odlivů a přílivů. Nedá se tedy plavat každý den, proto je termínů přes sezónu relativně málo. A zájemců je hodně.

Loď je potřeba si rezervovat rok a půl až dva roky dopředu. Jakmile to uděláte, tak musíte zaplatit zálohu. Pokud by se to podařilo, tak by se jednalo o rekord. První žena vozíčkářka, která by přeplavala La Manche.

Máte hodně zájemců s životními sny?

Není to tak jednoduché. Na začátku jsme se báli, abychom nebyli příliš zahlceni, což se zatím nestalo. Lidi se asi stydí, potom si ani sami nedokážou představit, co by mohli dokázat. Nejlepší bude jim postupně ukazovat, že to jde. Vymyslíme nějaké projekty sami, pak budeme hledat lidi, kteří by do toho šli. Věřím, že se přestanou stydět a popustí uzdu fantazii.

Nevím, jestli si dělal legraci, nebo to bylo vážně, ale přišel za mnou kamarád na vozíku a povídal, že chce také splnit nějaký sen: „Vezměte mě někam.“ „Tak si řekni, co bys chtěl,“ odpověděl jsem. Povídal, že by chtěl do Indonésie. „A co dál?“ ptal jsem se. Neodpověděl. Ale my nejsme cestovní kancelář, chceme plnit sny, ale člověk by do toho měl být aktivně zapojený. Musí tam být nějaká výzva, překonání nějakých limitů, hranic.