Jižní Tyrolsko si oblíbila i císařovna Alžběta, zvaná Sissi

Představitelka Rakouska-Uherska tehdy jezdila na návštěvu do jednoho z koutů rozlehlé monarchie - až po první světové válce připadlo Jižní Tyrolsko Itálii, a tak zní v provincii dodnes vedle italštiny i němčina. Když se proto místního zeptáte, jestli umí německy, bude si myslet, že nevíte, kde jste.

Sissi si před sto lety zvolila za své útočiště stavebně nepříliš vydařený neogotický zámek Trauttmansdorf, který obklopují rozsáhlé zahrady. Veřejnosti se poprvé otevřely v roce 2001 a řadu pozoruhodných exemplářů je možné pozorovat z vyhlídkové plošiny, jež se jako letící pták vzpíná nad více než pěti tisíci rostlinnými druhy. Jejím autorem je zdejší designér Matteo Thun, jehož rukopis nese i lázeňský komplex v Meranu z roku 2005.

Stavba ze dřeva a dolomitského vápence se nenápadně krčí na jednom z meranských náměstí, jak je rozsáhlá, si uvědomíte až v její vstupní hale. Architekt skvěle využil svažitého terénu a třicet bazénů nejrůznějších velikostí s mírně radioaktivní vodou, sauny i wellness komplex jsou jakoby zapuštěny do země. Všude je ale dostatek světla, které sem vstupuje prosklenými stěnami a terasou ústící do parku s trávníky a jezírkem. Jako jediné není určeno ke koupání, ale pouze na okrasu.

I tady zanechala Sissi stopu; svou krásu se prý snažila uchovat koupelemi v syrovátce, a tak si v lázních můžete dopřát Císařskou lázeň v měděné vaně. V nabídce je i vinná či jablečná koupel. Jablko je ostatně jedním ze symbolů regionu.

Údolí řeky Etsch (italsky Adige) vytvaroval ledovcový splaz a původně bylo plné bažin a komárů roznášejících malárii.

„Později tohle území lidé vysušili a zasadili první jabloně,“ říká Wolfgang Drahorad, odborník ze sdružení pěstitelů jablek. Podle muže, jehož dědeček přišel za rakouského mocnářství do Jižního Tyrolska z východních Čech, tady roste na padesát miliónů jabloní. S jejich plody se zachází jako s ceněným obchodním artiklem.

Začíná to při sběru, kdy česači opatrně ukládají jablka do přepravek, pokračuje ve zpracovatelských závodech, kde se nejrůznější druhy jemně pohupují při transportu ve vodní lázni, a končí v obchodech, v nichž si zákazník může vybrat z mnoha produktů. Jablka se tady totiž dají nejen jíst, ale třeba i pít nebo mazat na obličej.

„Největší zájem je o rtěnky a krémy určené k péči o tělo,“ říká Martina Garberová, která svou kosmetickou „jablečnou“ firmu Vitaform založila před dvaceti lety z čistě osobních důvodů. Jako astmatička nemohla používat ani běžnou rtěnku bez obav, zda nevyvolá dusivý záchvat. „Hledala jsem něco, po čem bych byla krásná i zdravá,“ směje se sympatická Martina s tím, že na kosmetiku používá odrůdu Fuji: „V našem wellness studiu vás tak namasírujeme čerstvě rozpůlenými jablky Fuji.“

Kdo přesto chce jablka především jíst, může vyzkoušet, jak z nich chutná džem, šťáva, křížaly nebo ocet. Karl Luggin z Laasu do něj přidává také med, na svém statku Kandlwaalhof vyrábí jablečný ocet s černým bezem či bazalkou, dovede i jablečné balsamico. Jeho specialitou jsou ale výrobky z odrůdy Weirouge, která je červená na povrchu i uvnitř. Karl samozřejmě produkuje vše v biokvalitě.

Tady, na severu Itálie, už dávno neřeší, jestli jsou biojablka, biochléb či biomaso zdravější než potraviny bez tohoto označení. Bio je pro místní způsob života. Rodina Burgerových z Afingu má proto pro zájemce o bydlení na statku připraveno nejenom biovíno nebo biojablka, ale i biojezírko na koupání, které se čistí samo. Stejně jako sady obklopující statek nedostává žádnou chemii.

Přesto jsou biojablka k nerozeznání od tradičně pěstovaných plodů - jsou patřičně veliká, dobře tvarovaná, s dokonale zářící slupkou. „Gratuluji, je to nádhera,“ říká jejich pěstiteli pan Drahorad a hned se do jednoho jablka s chutí zakousne.

„Denně sním tak tři čtyři,“ říká noblesní muž, jenž je zosobněním poučky: Jedno jablko denně a nebudete potřebovat doktora.