Článek
Pan Cudžimura vystupoval skromně, decentně a uměřeně, jak bývá Japoncům vlastní. Hrdost na jedinečné vlaky, technickou pýchu ostrovního císařství a symbol jeho dokonalosti, však ani on úplně skrýt nedokázal.
„Na našich tratích přepravíme 360 tisíc cestujících denně a loňské průměrné zpoždění dosahovalo dvacet sekund, a to i při tajfunech a sněhových závějích na severu země,“ pýřil se.
Souprava si to sviští pod posvátnou horou Fudži, neslyšíte kvílení motorů, neruší vás drncání na pražcích. Hladina kávy na stolku u vašeho sedadla se takřka nehne, natož abyste se polili v zatáčce či při brzdění.
Druhý den, v sobotu, mě čekala premiéra v šinkansenu, a to na trase z Tokia přes Ósaku a Kjóto do Hirošimy. Netušil jsem, že zažiji něco zcela mimořádného.
Brzy ráno mě na tokijském nádraží zaskočilo, kolik Japonců obsypalo peróny. Pak mi svitlo: na pondělí připadá Taiiku no hi, Den tělovýchovy – státní svátek na paměť letních olympijských her pořádaných v Tokiu v roce 1964.
O víkendu se navštěvují rodiny a příbuzní, kteří na to jinak během roku nemají příliš času. V sobotu se tudíž na cestu vydaly milióny Japonců navíc. Vychutnával jsem si jedinečný prožitek z jízdy, když jsem zažil šok. Ve zlomku sekundy, měkce a nehlučně jako na peří, souprava jako blesk z čistého nebe zastavila. Lidé ustrnuli – osud je v tu chvíli postavil před situaci, s níž se v dosavadním životě dosud nesetkali.
Rumi Jamašitová se stala první Japonkou, která usedla do kabiny strojvůdce šinkansenu. Právě opouští Ósaku a míří do Hakaty.
Vlak zabrzděný zčistajasna mezi stanicemi, zpoždění. Dosud měli za to, že něco podobného se může přihodit leda tak na nějaké jiné planetě, třeba na Marsu.
Mijó Kjódaová z Nejagawy v prefektuře Ósaka cestovala s rodinou a známými do Hirošimy na svou svatbu.
Vlak se o neuvěřitelných padesát minut opozdil. Mijó mobilem vysvětlovala svému nastávajícímu, že přijede pozdě: „Řekla jsem mu, že jsem si nic nerozmyslela, že se vezmeme. Jenom se dostavím k obřadu později, protože vlaky zůstaly stát.“
Proč vlastně? Počítačový kontrolní systém zastavil plně obsazenou soupravu poté, co se 22 kilometrů před ním, na druhém kilometru tunelu Kitakjúšú v prefektuře Fukuoka, utrhl ze zdi 226 kilogramů těžký kus skály. Blok dlouhý 3,3 metru, 40 centimetrů široký a 15 centimetrů vysoký, spadl z výšky 3,4 metru, roztříštil se na pět kusů a dva z nich dopadly přímo na kolejnice.
Detekční systém je okamžitě zaregistroval. Přenesl upozornění do centrálního kontrolního a monitorovacího pracoviště v Tokiu, které soupravu stoplo.
Jako Boeing
Než poprvé projdete dveřmi s čidly reagujícími na teplo lidského těla, potlačte, prosím, v podvědomí vše, co si spojujete se zkušeností z domácích vlaků. Jinak byste museli srovnávat nepřetržitě, takže pokud vám záleží na vlastní duševní rovnováze, odpusťte si to.
Už jenom samotné nastoupení stojí za to. Jízdenka se podobá letence, včetně vyznačení sedadla a jeho umístění – třeba u okna.
Řekněme, že jste si koupili lístek na patnáctou řadu třetího vagónu, sedalo číslo dvě. Není nic jednoduššího, než si na dlažbě perónu najít značku pro třetí vagón, další piktogram ho půlí na přední řady 1–12 a zadní 13–24. Stoupnete si do ztichlé a disciplinované řady. Jakýmkoli tlačením se, neřkuli předbíháním, byste se znemožnili.
Šinkansen je designérskou pýchou Central Japan Railways Company.
Vagón s vaším sedadlem připluje přesně tam, kam mu určuje vyznačení na perónu.
Posedlost detaily nesvědčí o samoúčelnosti: souprava na zastávkách totiž musí ztratit co nejméně času. Sviští si to v intervalech od devíti do 29 minut, takže kupříkladu na trať z Tokia do Ósaky denně vystartuje 280 vlaků.
Nenechte se mýlit itinerářem. Při cestě do Hirošimy trval na následujícím: příjezd do Okajamy 10. 50, odjezd 10. 51. Říkáte si: to bude omyl, to se přece nedá stihnout. Nebyl to omyl, stihli to.
Vnitřek připomíná designem airbus či boeing, všichni se usadí po směru jízdy, vlevo na tři sedadla, vpravo na dvě. Na konečné se vlak neotáčí, sedadla se obrátí pedálem ukrytým pod nimi.
Rovněž vnitřek připomíná sedadly, osvětlením a celkovým designem Airbus či Boeing, přičemž zázrak na kolejích nabízí širší a pohodlnější sedačky. Všichni se usadí po směru jízdy, vlevo na tři sedadla, vpravo na dvě. Na konečné se vlak neotáčí, sedadla se obrátí pedálem ukrytým pod nimi.
Pokud si neotevřete sklápěcí stolek, můžete si na jeho povrchu prostudovat nákres vašeho vagónu, jednoho před a dalšího za ním. Podíváte se, kde najít toalety, automat na nápoje, kuřáckou sekci.
Svezla se i královna
V šinkansenu neuslyšíte kvílení motorů, neruší vás drcání na pražcích. Hladina kávy – nebo spíš v Japonsku oblíbeného zeleného čaje – na stolku u vašeho sedadla se takřka nehne, natož abyste se polili v zatáčce či při brždění.
Sousedé pospávají, přičemž se naprosto neomylně vzbudí v pravou chvíli před svou konečnou. Nezahálejí ani ipody, laptopy, MP4, hry na mobilech či komiksy. Souprava se přitom řítí až 300 kilometrovou rychlostí, jinak vyhrazenou výlučně automobilovým závodníkům.
Vagón s vaším sedadlem připluje přesně tam, kam mu určuje vyznačení na perónu. Posedlost detaily nesvědčí o samoúčelnosti: souprava na zastávkách totiž musí ztratit co nejméně času.
A pokud naberete několikavteřinové zpoždění, vězte, že nic není ztraceno. Strojvůdce ho hravě stáhne. Tak jako s britskou královnou Alžbětou II., která se před lety projela na trase z Nagoje do Tokia.
Dráhy nepočítaly s tím, že budou muset nakládat 150 zavazadel jejího doprovodu. Navíc strojvůdce jel „krokem“ kolem Fudži, aby si Její Veličenstvo mohlo náležitě vychutnat pohled na horu s krásnou bílou čepičkou, tak souměrných tvarů, že vypadají jako narýsované.
