Hlavní obsah

Jižní Tyrolsko láká turisty na skvělé lyžování, slunce i dobré víno

Právo, Jana Hanušková

Ötztalské, Stubaiské, Zillertalské nebo Sarntalské Alpy, Dolomity, Ortlerské pohoří či skupina hor Rieseferner. To vše na pouhých 7 400 kilometrech čtverečních. Jen pro představu Středočeský kraj má o téměř čtyři tisíce kilometrů víc. Není divu, že je nejsevernější italská provincie Jižní Tyrolsko (Horní Adiže) vyhledávanou lyžařskou destinací.

Foto: Jana Hanušková, Právo

Sluneční paprsky laskají zdejší horské svahy po celý rok.

Článek

Zatímco v létě touto zemičkou za Brennerským průsmykem většina turistů jen rychle projede při své cestě na jih Evropy, v zimních měsících auta opouštějí širokou dálnici a mizí po stranách v mnoha údolích. Odtud pak pracně šplhají k vyhlédnutým horským vrcholkům. Vybírat se dá z ledovcových plání, kde ostrý vítr zvedá závěje sněhu, stejně jako z malých středisek, v nichž je vše připraveno pro dokonalou rodinnou dovolenou.

Vlajková loď Kronplatz

Za vlajkovou loď Jižního Tyrolska, kde se stejně dobře domluvíte italsky i německy, protože až po první světové válce připadla tato část rakouské monarchie Itálii, se považuje Kronplatz (italsky Plan de Corones).

Více než stovka sjezdovek obepíná horu s výškou 2275 metrů a charakteristickou useknutou špičkou téměř ze všech světových stran, proto není problém celý den putovat za slunečními paprsky.

Foto: Jana Hanušková, Právo

Ideální kombinace slunečného počasí, dobrých sněhových podmínek a lahodného jídla i vína

Jihotyrolané patří ke světové špičce i v technickém zasněžování, a tak firma Technoalpin dodává tento umělý bílý poprašek na sto procent svahů tohoto resortu.

Kdo má permanentku z Kronplatzu, může se těšit i na další sněhovou parádu, protože ji uplatní ve dvanácti střediscích a na tratích dlouhých celkem 1200 kilometrů.

Klid a pohoda

Zatímco Kronplatz a přilehlé vesnice, odkud se na něj vyjíždí, je místo hojně navštěvované turisty, Jižní Tyrolsko nabízí i střediska lidmi nepřeplněná, bez případných diskoték a rušného nočního života.

V takovém případě je určitě dobrou volbou Speikboden nedaleko Brunecku. Nabízí jen necelých 20 km sjezdových tratí, čímž jistě neohromí. Ale všechny terény jsou na skutečně špičkové úrovni, a tím vás chytnou za srdce.

Nejvyšším bodem areálu je vyhlídka Sonnklar (2400 m n. m.). Je to i výchozí bod pro túry po hřebenech okolních kopců. V okolí jsou i udržované běžecké tratě a několik sáňkařských areálů.

Jedinou malou nevýhodou Speikbodenu je, že sluneční paprsky tady s přibývajícími hodinami ztrácejí na síle.

Mnoho lyžařů proto odpoledne sedne na skibus a zamíří do nedalekého střediska Klausberg, kde si jich užijí dosyta. Skipasy ze Speikbodenu platí v obou areálech, a tak se nabídka rozšiřuje o dalších přibližně 12 km sjezdovek.

Ledovcové okouzlení

Kdo patří mezi příznivce prudkých sjezdů, měl by zvolit za místo k zimnímu pobytu ledovec Schnalstal (Val Senales) patřící do Ortler Skiarény s nejvyšší horou Ortler (3905 m n. m.). Dá se tu navíc lyžovat celý rok, přitom ceny za služby jsou výrazně nižší než např. v sousedním Rakousku. Vlastní středisko tvoří jen pár hotelů, nechybí skromná obchodní zóna včetně půjčovny lyžařského vybavení, kostelík a samozřejmě lanovka.

Foto: Jana Hanušková, Právo

Ledovec Schnalstal patří do Ortler Skiarény, nejvyšší jeho horou je Ortler s téměř čtyřmi tisíci metry.

Dojít se k ní dá odevšad během několika minut, nahoru jede každou půlhodinu. Čekání můžete aktivně využít k jízdě po sjezdovkách na druhém konci Schnalstalu. Ty jsou ukryté uprostřed lesních porostů, přesto si při lyžování užijete i dost hezkých výhledů.

Když je počasí nevlídné, vyplatí se používat sedačku s romantickým názvem Ledovcové jezero.

Při patě vleku zdarma nalévají prochladlým lyžařům svařené víno a nahoře už čekají rozehřátá kamínka chaty Schöne Aussicht. „Krásná vyhlídka“ ale už dávno ze svých oken neposkytuje úchvatný pohled jako v dobách, kdy tudy brouzdal pravěký Ötzi – ledovec tu každý rok ustoupí o mnoho metrů.

Patří mu padesát hektarů vinic, s vlastní produkcí začal v roce 1996, je zapřisáhlým ekologem, má hraběcí titul a do jihotyrolského Kaltenu přišel z Rakouska. Když má čas, neváhá hrabě Michael Goess-Enzenberg návštěvníky osobně provést po svém vinařství Manincor. Pokud mezi nimi je i nějaká dáma, nezapomene jí pokaždé s lehkou úklonou přidržet dveře. Hrabě je stejně noblesní jako jeho víno v bio kvalitě.

Manincor je největší vinicí Jižního Tyrolska, která zpracovává výlučně vlastní hrozny. Přitom se obejde bez chemie a některé postupy jsou na první pohled vskutku originální.

„Když sebereme hrozny, je proces kvašení výhradně na přírodě. Nepřidáváme nějaké slisované kvasnice z Německa, ale necháme mikroorgasnismy, které se během růstu na révě zachytily, aby si pomohly samy. Víno se dostává do sudů samospádem, pumpy na přečerpávání nepoužíváme,“ zdůrazňuje hrabě Michael.

Foto: Jana Hanušková, Právo

Hrabě Michael Goess-Enzenberg ukazuje dřevo z vlastního lesa, z něhož budou sudy.

Sudy jsou uloženy jak v budově starého zámku z roku 1608, který současný majitel převzal od svého strýce, tak v technologické chloubě Manincoru – novém vinném sklepě. Jeho betonová slupka se třemi podlažími se zařezává do svahů s révou tak důmyslně, že z něj viditelně vystupují pouze obchod a terasa před místností, kde se odehrávají degustace.

Oblíbená vína Vernatsch nebo Reserve del Conte

Mezi oblíbená vína pana hraběte patří lehký Vernatsch nebo Reserve del Conte z roku 2007 (cuvée, kde nechybí Lagrein, Merlot, Cabernet Sauvignon), které rok zrálo v sudu barrique.

Dvacet těchto sudů v budoucnu vznikne z dubových prken, jež pocházejí z knížecího lesa nad jezerem Kalterersee a zatím se suší na nádvoří zámku. Co při jejich opracování odpadlo, spálilo se v zámeckých kamnech.

„Není to nádherná země? Jezero, vinice, hory, slunce tři sta dní v roce. Mám tu sice spoustu práce, ale už bych odtud zpátky do Rakouska nechtěl,“ říká muž, podle kterého je ekologie způsob myšlení a přístupu k životu.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám