„Milovice patřily i z pohledu českých prezidentů k nejnavštěvovanějším městům u nás. Jezdili se sem dívat na cvičení vojsk. Údajně se sem ale také přijel osobně podívat na nácvik invaze německé armády do Afriky sám Adolf Hitler. Svá vojska prý pozoroval z bunkru zvaného Mýtko nedaleko od města,“ vypráví Pavel Hlaváč ze zdejšího infocentra.

Ve výkladu o Milovicku vyjmenoval pět armád: jako první tady působila rakousko-uherská od roku 1904, pak se tu střídala československá, německá, rudá a sovětská.

Kolem Hitlerova bunkru na běžkách

Bunkr Mýtko je necelé 4 kilometry na sever od centra městečka v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Mladá, poblíž silnice spojující Milovice a Benátky nad Jizerou. Pár metrů od něj je altán s mapou a informacemi zdejší naučné stezky. Místo se jmenuje Pozorovatelna.

V současné době není od věci vzít si s sebou na výlet kolem Milovic běžky. Rozsáhlý prostor je protknut mnoha cestami a nenáročný terén by mohl být vhodný pro lehký běžkařský trénink, který zpestří podívaná na pozůstatky armádní činnosti.

Nepříliš rozšířená je další zajímavost bývalého vojenského městečka. Kromě sovětské armády tady jsou četné pozůstatky i z doby starší, a to z 1.světové války. Na náměstí stojí kostel sv. Kateřiny s novogotickými rysy, na němž se podepsali ruští a polští váleční zajatci zadržovaní ve zdejších táborech.

Vojenský italský hřbitov je pozůstatkem po zajateckých táborech. Pohřbena jsou tu těla více než šesti tisíc lidí různých národností, nejvíce Italů.

Vojenský italský hřbitov je pozůstatkem po zajateckých táborech. Pohřbena jsou tu těla více než šesti tisíc lidí různých národností, nejvíce Italů.

FOTO: Radek Plavecký, Právo

„Jedním ze zajatců měl být i vnuk spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého,“ doplňuje Hlaváč. Naštěstí se zajatci na kostele podepsali ne ve špatném smyslu slova, ale vytvářeli jeho nástěnnou výzdobu. Kostel byl vystavěn jako náhrada za barokní kostel ve zničené osadě Mladá.

Interiér kostela je na české poměry velmi netradiční, barevný a připomíná pravoslavný styl. Pro zajatce byla výzdoba kostela zejména zdrojem obživy.

V nuzných podmínkách tábora byly příděly 500 gramů chleba na den. Zajatci dostávali krmnou řepu či mrkev, ale jen velmi málo. Štěstím pro vyhladovělé muže bylo, když hlady pošel kůň, jehož maso si pak rozdělili. Při výmalbě kostela jim farář přilepšil. Smrt tady byla na denním pořádku. Proto tu vznikl i velký hřbitov. Na jihovýchodním okraji Milovic je pod správou italské ambasády, protože většina pohřbených jsou italští zajatci.

Hromadné pohřebiště

„V táborech bylo za první světové války dohromady až kolem 50 tisíc zajatců. Tady je pohřbeno přes šest tisíc lidí,“ uvádí správce hřbitova.

Během 1. poloviny minulého století tady pochovali lidi mnoha národností. Proto je tady možné vidět náhrobky a pomníčky židovské, muslimské, římskokatolické i řeckoortodoxní. Mrtví se jen výjimečně dávali do hrobu po jednom, většinou se pohřbívali hromadně po šesti až 100 lidech.

Mnohé z těchto historických údajů a ještě další o celé oblasti Milovicka jsou shrnuty v expozici zdejšího muzea. To lze najít na náměstí 30. června – pojmenovaném podle data, kdy v roce 1991 Milovice opustil poslední sovětský voják a skončilo 23 let pobytu ruských vojsk na českém území – v bývalém oficírském domě.

Malá výstava a velká mozaika

Malá výstava zahrnuje dějiny mezi lety 1904 až 1991, k vidění jsou dobové fotografie, mapy či výstřižky s novin. Mnohé vypovídá i samotné prostředí, kde jsou umístěné panely. Na stěně muzea je obrovská mozaika s ruskými motivy a sál zdobí velké lampy.

„Světla mají znázorňovat rakety a mozaika, kterou vytvářel český umělec na zakázku Rusů, je prý největší svého druhu ve střední Evropě,“ doplňuje Pavel Hlaváč z infocentra.