V Bratislavě opět ožívá korzování

Pokud jste se po rozdělení republik do města na Dunaji ještě nedostali, budete překvapeni. Ožilo a zkrásnělo tak, že se sem turisté začínají hrnout a hlavně vracet, stejně jako se pomalu vrací tradice korzování, přerušená v sedmdesátých letech minulého století.

Připomíná ji nejen kavárna Korzo na rohu Rybného a Hviezdoslavova náměstí, ale také 600 kg vážící a šest metrů vysoké hodiny u Carltonu. Nahrazují ty původní, pod nimiž se kdysi na známém korze lidé setkávali. Dotvářely kolorit prostoru s kavárnami, cukrárnami, restauracemi, které byly centrem společenského života staré Bratislavy, dříve Prešporku. Kdo se tu o víkendovém dni neobjevil, byl buď nemocný, nebo mrtvý.

Korzovalo se stále dokola, od Michalské brány po ulicích Michalské, Sedlářské, po Hlavním náměstí přes Rybářskou bránu a Promenádu k nábřeží Dunaje a zpět. Bratislava ovšem velmi ožila, a tak se trasa rozšiřuje. Už v létě zcela nově ožije dunajské nábřeží mezi mostem Rudé armády a Nákladním přístavem, kde vzniká supermoderní obchodněspolečenské centrum, jehož součástí je už otevřené Slovenské národní divadlo.

Zatím se korzuje hlavně v historickém centru. Spleť uliček lemovaných opravenými paláci a honosnými domy nutí obdivovat krásné fasády. Hrozny nadšenců s fotoaparáty se tu pokoušejí zachytit dvousetletou architekturu Starého Města.

O připomínku atmosféry z těch dob se zase snaží řada kaváren a restaurací. V mnoha z nich poznáme, jak se vynikající prešporská kuchyně prolínala s vídeňskou a maďarskou.

Věnujte pozornost i zdejším zákuskům. Dostanete je i v nejslavnějším Kafee Mayer na Hlavním náměstí. Jméno má podle císařského dodavatele sladkostí, který v tomtéž barokním paláci barona Jesenáka vedl stylovou kavárnu a cukrárnu. V nabídce, jež je přímo koncentrací tradicí, nechybějí ani řezy zvané doboška.

Původní recept pochází z roku 1884. Známý budapešťský cukrář József C. Dobos ho představil na národní výstavě a mezi prvními, kdo dobošku ochutnal, byl Franz Joseph I. s manželkou Elisabeth.

Rakousko-uherské dobroty najdete i jinde. Například ve stylovém Cafe Cafe na spojnici Panské a Venturské mají dorty pečené podle vídeňských receptů.

Slovenské speciality a příjemné prostředí na petržalském břehu Dunaje nabízí restaurace -penzión Leberfinger, která patří rodině známého herce Luba Romana. Hostincem byla už v roce 1631. Měla několik vlastníků, ale i slavnou a bolestivou historii.

V roce 1809 tam poobědval Napoleon, v padesátých letech minulého století se z ní stalo kominické učiliště, ale začátkem devadesátých let vyhořela. Z ruin, které hyzdily sad Janka Krále, kde se restaurace nachází, ji pozvedl Lubo Roman.

Dostanete se k ní velmi snadno z centra pěšky po Novém mostě anebo po mostě Červené armády. Patří k ní i loď - muzeum dunajské flory a fauny Kriváň, kotvící před ní. Mezi dvěma válkami byl tento československý křižník největší bojovou lodí na Dunaji. Pro herce ji zprovoznily loděnice v Komárně.

Mimochodem prokázal vedle podnikatelského ducha i lidské kvality. Poté, co jeho herecký kolega a přítel Pavol Mikulík utrpěl mozkovou příhodu, vyčlenil mu ve své restauraci čestné a stálé místo se jmenovkou, kde až do své smrti nemusel za jídlo a občerstvení platit!

Při korzování buďte stále připraveni na různá překvapení v podobě kuriozit, které cestou objevíte. Některé jsou v rovině očí, jiné na zemi, jako třeba 176 dlaždic z leštěné mosazi ve tvaru královské koruny. Občas na některou z nich šlápnete na korunovační trase vedoucí Kapitolskou, Prepoštskou, Ventúrskou, Sedlářskou ulicí přes Hlavní náměstí až po Michalskou bránu.

Když naopak oči pozvednete až ke špici věže dómu sv. Martina, uvidíte na ní pozlacenou svatoštěpánskou korunu. Z přízemní perspektivy se ani nezdá, že váží 300 kg a měří 2,7 metru. Polštář, na němž je položená, má 2 x 2 metry.

Z dílen prešporských zlatníků vyšla někdy kolem roku 1870, od roku 1902 je na dómu.

Oči zvedněte i na Primaciálním náměstí před klasicistním palácem, na jehož střešním štítě si hoví železná replika kardinálského klobouku o průměru 180 cm a váze 150 kg.

Zpátky na zem, blížíte-li se ke křižovatce ulic Rybářská brána, Panská a Laurinská. Z kanálu pozoruje kolemjdoucí asi jeden z nejčastěji fotografovaných „Bratislavanů“ zvaný Čumil. Autorem bronzové plastiky je akademický sochař Viktor Hulík.

Kousek od Čumila stojí litinová postavička Schöne(r) Náciho - Pěkného Ignácka. Tak Bratislavané říkali podivnému elegánovi Ignáci Lamárovi, který byl 40 let neodmyslitelnou součástí koloritu korza v polovině minulého století. Údajně se pomátl z nešťastné lásky. Bloudil ulicemi v obnošeném fraku, v lakovaných botách, s cylindrem na hlavě a v bílých rukavičkách. Když potkal atraktivní ženu, sňal klobouk a tiše jí zalichotil: „Schöne, schöne“. Odtud pochází jeho přezdívka. Sochu vytvořil akademický sochař Juraj Meliš.

Z dílny tohoto umělce je i bronzový Napoleonský voják opírající se o lavičku na Hlavním náměstí. Zobrazuje skutečnou postavu ostřelovače Petržalky z roku 1809.

Pozornost poutá i socha paparazziho v životní velikosti. Drží v rukou fotoaparát a vypadá to, že fotí kolemjdoucí opíraje se o restauraci Paparazzi s italskými specialitami, která je spíš pro solventnější klientelu. Najdete ji na rohu Laurinské a Radniční.

Hledači kuriozit se houfují i u nejužšího městského domu s číslem 15 v Michalské ulici. Je široký pouhých 130 cm. Při demolici zdí mezi Michalskou bránou a Michalskou věží se v 18. století vytvořila právě takováto mezírka, kde byla původně ulička pro stráže.

Asi 500 metrů vzdušnou čarou, v Dunajské ulici, také cvakají fotoaparáty, tentokrát spíš návštěvníků, jež znali Julia Satinského. „Na našej ulici je sloboda,“ stojí psáno na tabuli, která je součástí pochromované komikovy sochy. Tímto tvrzením byl Satinský pověstný dávno před listopadem 89.

Jeho památník stojí přímo před domem, kde bydlel. Po sto metrech odsud, dáte-li se doleva, jste v ulici 29. augusta, kde se můžete občerstvit i pobavit, stačí vejít do budovy zvané Stará sladovna, známější jako Mamut. Jde o komplex restaurací a heren všeho druhu a určitě ji nepřehlédnete.

Posilněni se můžete trochu zklidnit na protějším Ondřejském hřbitově. Vedle církevních hodnostářů, osobností Uherska, první republiky i Slovenského státu je zde pochovaný jediný slovenský Robinson, prešporský rodák Karl Jetting (1730-1790).

Údajný písař a diplomat v zahraničních službách se z lodi poškozené vichřicí dostal do rukou pirátů, kteří ho prodali jako galejníka na trhu otroků v Tunisu. Při útěku se ocitl na opuštěném ostrově ve Středozemním moři, kde prožil devět robinsonských měsíců. Spolu s dalšími ztroskotanci, kteří se na ostrov později dostali, ho zachránila anglická obchodní loď. Poslední roky svého života dožil v Prešporku. Jeho symbolický památník pochází z roku 1844.