„Slyšela jsi o té záhadě v Kačerově v Orlických horách?“ ptá se mě totiž kamarádka. O ničem nevím. A tak mi vysvětluje, že v jednom úseku silnice všechno jako by táhla nějaká cizí energie. „A údajně tam i straší!“ říká mi kamarádka s údivem.

Ještě než vyrazím, brouzdám doma po internetu a opravdu najdu několik odkazů, v nichž se píše o jistém zvláštním jevu v osadě Kačerov nedaleko Rychnova nad Kněžnou. Prý na dvou úsecích silnice nefungují měřicí přístroje, jako je vodní či hadicová váha, protože kapalinu v nich to rovněž táhne přesně naopak. Prostě zde platí jiné fyzikální zákony.

Jiří Kult a Milan Faltus z UFO klubu Záblesk letos v létě quadrantickým rovinoměrem zkoumali sklon kopce.

Jiří Kult a Milan Faltus z UFO klubu Záblesk letos v létě quadrantickým rovinoměrem zkoumali sklon kopce.

FOTO: Archiv Zdeňka Marka

Z internetových článků se také dozvídám, že silnici několikrát zkoumaly jisté skupiny badatelů. Výsledek? Podle nich jiná než magnetická síla přitahuje různé věci a předměty, které nereagují na magnet, k vrcholu kopce. Badatelé se domnívají, že se v tomto úseku nachází gravitační pole podobné k zemské gravitaci.

Vyřešená záhada na silnici u Moravské Třebové

S o to větší zvědavostí se vydáváme s fotografkou na cestu. V redakci si od dělníků půjčujeme vodováhu, s sebou máme i videokameru (co kdyby nám cestu zkřížil nějaký duch), míč, PET lahev s vodou.

To bude asi stejná záhada jako ta u Moravské Třebové, říkáme si. Před pěti lety totiž TV Nova odvysílala „neuvěřitelnou“ reportáž z kopce u silnice E 442 poblíž Moravské Třebové, ve které reportéři poukazovali na stejný jev, který se děje v Kačerově.

Tahle zpráva v televizi tenkrát zaujala studenty z Klvaňova gymnázia v Kyjově. A tak se se svým profesorem fyziky rozhodli, že záhadě přijdou na kloub. Do Moravské Třebové vyrazili na expedici vybaveni podomácku vyrobenými přístroji: na měření magnetismu si vzali tangentovou buzolu a solenoid, reverzní kyvadlo pak použili ke změření gravitačního pole.

Naše první návštěva Kačerova: vodováhu jsme vyrovnaly do roviny. Foto potvrzuje, že silnice, kde naše auto samo couvalo, opravdu klesá.

Foto potvrzuje, že silnice, kde naše auto samo couvalo, opravdu klesá.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Nejprve přišlo zklamání. Kopec působil spíše jako rovinka a o sklonu, který jsme viděli v televizi, jsme si mohli nechat jen zdát,“ píší studenti ve své zprávě. Tehdy jim moc nepřálo počasí, přesto se jim podařilo naměřit potřebné hodnoty. Byly naprosto v normě, tudíž tak vyloučili přítomnost silného magnetického pole a možnost poruchy gravitačního pole Země.

Pomocí libely, olovnic, lanka a stojanů pak přeměřovali nakloněnou rovinu. Expedice zjistila, že výškový rozdíl silnice u Moravské Třebové je na deseti metrech asi dvacet centimetrů. „Ve skutečnosti se předměty kutálejí, ale z kopce,“ uzavírají svou zprávu z expedice. Takže záhada se nekoná. Jde o pouhý optický klam.

První zmínky o osadě pocházejí z roku 1571

Blížíme se ke Kačerovu. Pozoruji krajinu Orlických hor zahalenou do zvláštní mlhy. Ještě deset kilometrů a jsme tam. Jestli by se o nějakém místě dalo říct, že tam lišky dávají dobrou noc, tak rozhodně o tomhle. Jsme na místě.

Zmínky o horské osadě Kačerov, která katastrálně spadá pod obec Zdobnice, pocházejí už z roku 1571. Vesnice pravděpodobně vznikla v souvislosti s přemístěním sklárny z nedaleké Kunčiny Vsi. O existenci hutě v letech 1595 a 1596 svědčí zápis v solnické městské knize. Není však známo, kdy zanikla.

Mrholí. Nikde ani živáčka. S Míšou jsme nervózní a natěšené. Projíždíme kolem chátrajícího pozdně barokního kostela svaté Kateřiny - jednolodní stavby z let 1796-98. Tenhle svatostánek vznikl na místě původní renesanční kaple, která ovšem v roce 1794 vyhořela. Po obou stranách silnice jsou nádherné roubené chalupy dokumentující původní horskou architekturu. Odborníci se shodují, že právě Kačerov patří mezi nejlépe dochované vesnické celky roubené architektury v Orlických horách.

Opuštěná vesnice

Z žádné chalupy nestoupá z komína kouř. Jsou prázdné? U jedné zkusíme zaklepat, abychom se zeptaly, kde je ono záhadné místo. Nic. Zastavíme u další. Ani tady nám nikdo nejde otevřít.
Nezbývá nám než se spolehnout na vlastní intuici. V horní části osady v jedné z levotočivých zatáček míjíme kapličku Panny Marie z roku 1858.

Jsme už skoro na konci vesnice. Zatím se nám nic záhadného neděje. Máme před sebou mírný kopeček. Zkoušíme auto zastavovat zhruba po každých pěti metrech. Couvá. Z kopce. Plně v souladu s přírodními zákonitostmi. Asi po třech stech metrech to vzdáváme. Jedeme dál a říkáme si, že tu žádná anomálie není, nebo jsme ji prostě nenašly.

První pokus: optický klam

„Co děláš?!“ obrátím se najednou na Míšu, která z ničeho nic prudce šlápne na brzdu. Její zděšený výraz a pobledlá tvář mě trochu vyděsí. „Ale nic,“ zakroutí hlavou. „Co se stalo?“ naléhám na ni. Svěří se mi, že před sebou viděla muže s kápí. „Byl to jen mžik. Ale hrozně jsem se lekla,“ říká a dopodrobna popíše, jak zjevení vypadalo. Malá shrbená postava, tmavo-hnědý lněný plášť s kapucí do špičky zaraženou skoro do půlky obličeje. „Byl čelem k nám a vypadal, že skočí do silnice.“

Vybavuje se mi, že při procházení materiálů na internetu mě zaujal zvláštní příspěvek jisté Hanky. V on-line diskusi zmiňuje tenhle svůj zážitek z Kačerova: „Zjevila se mi černá ruka na futru u dveří. Byla jsem z toho dost zdrblá a nevěděla jsem, co si mám myslet…“

Pomalu projíždíme kolem místa, kde Míša uviděla postavu muže. Nikde nic. Jen u křižovatky stojící zakřivený strom, který má asi metr a půl nad zemí uříznutou větev. Při troše fantazie „pahýl“ opravdu připomíná lidský hrb…

Náročnější běh z kopce

Už o zážitku se zjevením s Míšou nemluvíme. Přemýšlíme, co dál, když z mlhy proti nám vyběhne mladý, vysoký tmavovlasý muž. Tentokrát už opravdický. V modrobílé teplákové soupravě a bílou čelenkou na hlavě. „To místo je tamhle,“ ukáže rukou na silnici vedoucí do čtyři kilometry vzdálené vesnice Prorubky. Od křižovatky by to podle něj mělo být kousek. „Tam aspoň vždycky měřili,“ tvrdí mladý sportovec, který tudy běhá tak dvěstěkrát ročně. „Je pravda, že když běžím z kopce, tak se nadřu víc než do kopce. Ale podle mě to je optický klam,“ myslí si.

Najedeme autem na místo, které nám mladík pocházející ze Zdobnice ukázal. Opravdu to vypadá, že za námi je mírný kopeček. Stojíme na místě, Míša vyřadí rychlost. Naše modrá fabie se pomalu rozjede dozadu. Rychlostí deset kilometrů v hodině couváme. Do kopce.

Naše první návštěva Kačerova: vodováhu jsme vyrovnaly do roviny. Foto potvrzuje, že silnice, kde naše auto samo couvalo, opravdu klesá.

Naše první návštěva Kačerova: vodováhu jsme vyrovnaly do roviny. Foto potvrzuje, že silnice, kde naše auto samo couvalo, opravdu klesá.

FOTO: Petr Horník, Právo

Zkoušíme to znovu a znovu. Pokaždé se zastavíme ve stejném místě. Asi po sto metrech. Že by opravdu neznámé síly? Pokládáme na zem vodováhu. Ukazuje, že vozovka není do kopce, ale z kopce. A je po záhadě. Přesvědčily jsme se na vlastní kůži, že jde o optický klam.

„Lidské oko je velmi snadné ošálit a hodně pomůže, když si dotyčnou silnici prohlédnete z různých míst a úhlů. Je jisté, že z jiné strany bude vypadat skloněná na opačnou stranu,“ zní mi v uších věta Lenky Přibylové, předsedkyně Českého klubu skeptiků Sisyfos, jehož hlavním cílem je vědecká analýza sporných a takzvaných nadpřirozených jevů a názorů. Ještě před svou cestou do Kačerova jsem klub kontaktovala s tím, zda mi můžou tuto „záhadu“ racionálně objasnit.

Byly jsme na špatném místě

Stejně mi to nedá spát. Říkám si, že by na tak jednoduché vysvětlení badatelé nepřišli? Znovu prolistuju stažené články z internetu a pak si najdu telefon na pana Zdeňka Marka st. z UFO klub Záblesk, který s týmem dalších lidí místo v Kačerově zkoumal v průběhu několika let mnohokrát.
Za několik dnů sedím u něj v obýváku ve Vestci u Jaroměře. Ptá se mě na náš zážitek.

Popravdě mu vše vylíčím, říkám mu, že jde podle mě o optický klam. Když se spolu díváme do mapy na ono místo, zjistím, že jsme se s Míšou spletly. „Byly jste někde jinde. Anomálie se dějí o sedm set metrů dál, u kóty 643!“ upozorňuje pan Marek, kterého na tento úsek silnice přivedl kolega z klubu.

„Před čtyřmi lety jsme tam s kolegy zavítali poprvé a skutečně jsme zjistili, že auto samo couvá do kopce. Tehdy jsem s sebou neměl žádné přístroje ani vodováhu. Říkal jsem si, že to není samo sebou,“ vypráví.

Při další návštěvě Kačerova si už s kolegy s sebou vzali přístroje na měření. „Zjistili jsme ale, že zde nefungují tak, jak by za normálních okolností měly,“ popisuje své zkušenosti. Zdeněk Marek se začal záhadou intenzivně zabývat. „Dlouho jsem se svým synem Zdeňkem přemýšlel, čím to může být - nějaká energie, gravitace nebo něco podobného? Říkal jsem, že nemůže jít o magnetickou anomálii, když to táhne do kopce umělou hmotu…“

Zdeněk Marek říká, že v Kačerově existuje elektromagnetické vlnění, které je podobné gravitaci.

Zdeněk Marek říká, že v Kačerově existuje elektromagnetické vlnění, které je podobné gravitaci.

FOTO: Petr Horník, Právo

Doma si vyrobil speciální přístroj, který nazval quadrantický rovinoměr. „Co to je? Tenhle optický přístroj dokáže udělat astronomickou rovinu. Seřídit rovinu podle slunce,“ vysvětluje.

„Jde o to, že mi třeba počítač spočítá, že ve třináct hodin bude u kóty 643 úhel ke slunci čtyřicet tři stupňů. Tak na stupnici u rovinoměru si nastavím stejný úhel a počkám na jednu hodinu. V tu dobu je potřeba, aby se přístroj vertikálně i horizontálně seřídil tak, aby do křížku na matnici přišlo malé slunce. V okamžiku, kdy se tam tečka slunce objeví, tak dojde k absolutní vesmírné rovině. Podle sklonu pak poznám, jestli je silnice z kopce nebo do kopce.“

Měření v Kačerově pomocí quadrantického rovinoměru panu Markovi ukázalo, že úsek silnice je velmi nerovný a v některých místech jsou značné propadliny. „Ty způsobují představu, že je povrch vozovky do kopce nebo z kopce. V místě propadliny vozovka klesá a s odstupem vzdálenosti stoupá opět k normálu. Takže ve skutečnosti se pohybuje povrch vozovky v úrovni k tečně zemského středu v rovině. Rovina je velice relativní v závislosti na povrchu okolí.“

Povrch vozovky není ani do kopce, ani z kopce. Přesto tam auta couvají. Čím to tedy je? „Mám ještě jeden přístroj - měřič gravitační síly MGS 100 s čidlem dlouhým sto centimetrů, který je založený na hadicové vodováze.“ Jak to funguje? Ptám se.

Nestabilní gravitační pole

„Deska položená na stojanu se rovinoměrem všemi směry seřídí do absolutní roviny. Na to se položí čidlo, které má po krajích kapiláru, do níž nalévám zabarvenou vodu. Ta mi ukáže, kam jde gravitační síla, kterým směrem mi tah vodu unáší, tím směrem stoupne sloupec. Na další stupnici pak měřím sílu v pondech. Není to nic vymyšleného, je to všechno fyzika,“ upozorňuje.

Gravitační pole, jak si pan Marek pracovně nazval jev v Kačerově, je podle něj velmi nestabilní. Od 0,2 do 0,45 pondu. „Největší sílu bylo možné naměřit časně ráno a pak k večeru.“ Závěr pana Marka? Existuje tam elektromagnetické vlnění, které je podobné gravitaci. „Elektromagnetická síla, která tam působí, má tah souvisle s povrchem země. Ale ve skutečnosti jsme na začátku. Zůstává nezodpovězeno ještě mnoho otázek a další otázky se přiřazují. V blízké budoucnosti lokalitu opět navštívíme.“

Kdysi se tu na lípě oběsil mladík

Pan Marek mě nakonec přesvědčí, abych se na ono místo zajela znovu podívat. Předtím mě však upozorňuje ještě na jednu věc. Prý se v Kačerově projevuje i efekt mozkového vjemu. „Silnice se před pozorovatelem zvyšuje a pak zase snižuje, až se nakonec ustálí.“

Vysvětlení má pro to jednoduché. „Mozek dostává rozdílné informace od dvou čidel zároveň. Je to subjektivní dojem ovlivněný středním uchem a oční informací. Střední ucho podává zkreslenou informaci, protože je vyhodnocená na základě tekutiny v labyrintu středního ucha. Zrovna tak se chová i vodováha. Druhá informace, která přichází do mozku, je zraková. Pokud se pozorovatel dívá z kopce či do kopce na asfaltové cestě, vidí, že silnice před ním není úhlově v klidu - snižuje se a zvyšuje. Mozek totiž dostává dvě různé informace. Zrak říká, že silnice je do kopce, ucho zase zaznamenává opak. A mozek si nakonec musí vybrat.“

Zdeněk Marek, jeho syn a Milan Faltus vyzkoušeli i měřič gravitační síly MGS 100. Ukazuje, kterým směrem tah unáší vodu.

Zdeněk Marek, jeho syn a Milan Faltus vyzkoušeli i měřič gravitační síly MGS 100. Ukazuje, kterým směrem tah unáší vodu.

FOTO: Archiv Zdeňka Marka

Hned na druhý den opět jedu do Kačerova. Tentokrát s fotografem Petrem. Od místa, kde jsem byla s Míšou, jedeme sedm set metrů dál. Vpravo v poli je zapíchnutá tyč, která značí kótu 643. Telefonicky se raději u pana Marka ujistím, že tentokrát jsme správně.

„Zase tady měříte?“ ptá se pan Václav, který zrovna kolem jede do vedlejší vesnice Prorubky, kde žije od svého narození. Dnes to je opět jediný člověk, kterého v těchto místech potkáváme. Ani tentokrát to totiž nevypadá, že bychom v Kačerově mohli na někoho narazit.

„Tam už nikdo nežije. Poslední starousedlík zemřel letos na jaře,“ říká pan Václav a vypráví, že po válce byl Kačerov možná jedinou obcí bez elektriky. „Byla zavedena jen do školy a na faru. Proto zřejmě všichni osídlenci, kteří tu byli, odešli.“ Až kolem roku 1980 se elektrika zavedla do všech chalup, které dnes takřka všechny slouží pro chataře.

Ještě jednu historku přidává. Někdy před patnácti lety se kousek od místa, na kterém stojíme, na lípě oběsil nějaký mladík. „Proč, to nikdo neví,“ krčí rameny. Že by tu jeho duch strašil? „Prosím vás, bydlím tu šestapadesát let a nikdy jsem žádného ducha neviděl. Ani o něm neslyšel!“ rozesměje se pan Václav.

Rozvlněná silnice

Po jeho odjezdu se pouštíme do zkoumání silnice. Fotografovi se zdá být z kopce, mně do kopce. Podle rady Lenky Přibylové z klubu skeptiků si ji prohlížíme ze všech možných úhlů, až jsme z toho úplně zmatení. Jedno však je jisté. Auto couvá. Otázkou však je, jestli do kopce, nebo z kopce. Nebo snad po rovině? Položím vodováhu na zem a přeměřuju úsek dlouhý asi padesát metrů. Zaznamenávám mírné klesání vozovky ve směru, kterým se auto samo pohybuje vzad. Jenže co když právě neznámá síla vodu ve vodováze táhne opačným směrem, jak se mě snažil přesvědčit pan Marek?

Kačerov u Rychnova nad Kněžnou

Kačerov u Rychnova nad Kněžnou

FOTO: Petr Horník, Právo

Ještě než tohle místo opustíme, zkusím na podnět pana Marka, co na to říká můj mozek. Postavím se doprostřed silnice a zahledím se před sebe směrem k obci Kačerov. Opravdu se mi vozovka v jednu chvíli zvedá, pak zase klesá. Jako by se mi vlnila před očima. Petr má kupodivu stejný pocit. Rozhodně je to zvláštní. S nezodpovězenou otázkou, co se tu tedy vlastně děje, se vracíme zpět do Prahy.

Nejsem ani fyzik, ani badatel. Myslím si však, že i tady jde o optický klam. Takže hned zítra vyzkouším, jestli se mi nebude před očima vlnit třeba chodník před naší pražskou redakcí.